Pár poznámek ke zmínce Oty Ulče o „nejslavnějším Čechovi“ své doby, Milanu Brychovi. Na začátek, Brych nebyl posrpnový uprchlík, i když je to často tvrzeno. Jenom se připletl do posrpnové vlny emigrantů. Odešel se svojí dívkou Marikou již dříve. Ruská invaze jej zastihla již v uprchlickém táboře v Itálii. To byla málo známá cesta, ale pro Čechy přístup do Jugoslávie nebyl obtížný stejně jako odtud přechod hranic do Itálie. Horší ale bylo se odtud dostat dál. Ostatní západní státy v té době nerady braly tamější běžence. Invaze jim všem velice pmohla. On s Marikou se odtud dostali do prvního transportu na Nový Zéland, spolu s dalšími dvěma mládenci, kteří tam uvízli. Já jsem byl v druhé části téhož transportu, čtyř lidí z Vídně. Tehdejší letadla, Boeing 707, na tu vzdálenost potřebovala tři dny, s mezipřistáními v Beirutu, Kalkatě, Rangůnu, Hong Kongu a Brisbane, než dosáhla Aucklandu, místa určení.
Sovětská invaze nás Čechy učinila slavnými a Nový Zéland vyhlásil přijetí jednoho sta uprchlíků, což se prý nikdy předtím nestalo. Nás osm byla první skupina, která tam dorazila, a tak nás na letišti vítal zástupce ministra, televize a novináři. Za ty tři dny letu jsme se všichni spřátelili a Milan Brych nás bavil příběhy o slavných podvodnících jako třeba Hary Jelínek, který prodal Karlštejn, a podobné. Bylo rozeznatelné již tehdy, že má v tom směru ambice.
Tvrdil, že je lékařem diagnostikem, ale že jeho papíry se ztratily, prý ukradeny československými tajnými službami z jeho zavazadla. Nový Zéland té doby byl zastrčený a stále ještě šťastný kout na zeměkouli, kde cesta končila. Dál se už jít nedalo. Britská tradice čestnosti tam stále ještě marxismem a imigrací zničena nebyla, a tak se Brychovými tvrzeními docela vážně zabývali. Vzali ho do nemocnice formálně jako ošetřovatele, ale v doktorském plášti pod dohledem jiných lékařů. Brych v té době nebyl ještě plně rozhodnut, čím chce přesně být. My, noví Češi, jsme se tam často stýkali a on se svěřoval s úvahami, co by měl dělat. Zvažoval specializovat se na tuberkulozu, která je prý jednoduchá, jsou prý jen dvě nebo tři kombinace léčení a tak podobně. Nakonec se ale ujednotil na rakovině. Ta je prý „nejlepší, každý stejně umře“. Tím rozhodnutím začala jeho kariéra rakovinového specialisty.
Zde je třeba odbočit. My spoluuprchlíci jsme samozřejmě o něm hovořili a většinou jsme se shodli na tom, že on doktorem není. Měli jsme tam zdravotní sestru a on se někdy vyjádřil tak nesmyslně, že by to doktor nemohl udělat. Říkal, že studoval v Brně, já napsal svému příbuznému, který měl na universitě styky, a ten mi odepsal, že jeho jméno se mezi graduanty nevyskytuje. V Aucklandu ale byl jeden „český“ lékař, ke kterému jsme chodili, protože jsme se u něj mohli domluvit. Jmenoval se Murny a byl to klasický případ mezinárodního Žida. Narodil se v Maďarsku a obecnou školu vychodil v maďarštině. Střední školu měl ve Vídni v němčině. Medicínu vystudoval na Karlově Universitě v Praze, česky. Byl ale výjimkou své rasy, neměl talent na jazyky. Tím pádem žádnou z těch řečí neuměl pořádně, stejně jako se nenaučil správně anglicky. Prostě neměl mateřštinu. Sám to komentoval. Řekl mi jednou, že mu jeho přátelé píší: „Jestli ti dělá němčina potíže, piš maďarsky.“ Jenomže mně dělá maďarština ještě větší potíže, lamentoval. Doktor Murny byl v Aucklandu známý a vážený praktický lékař a když on se za Brycha postavil, tak to mělo váhu a Brych byl nakonec zaregistrován. V tom mu pomohla ještě jedna věc. Po maďarských událostech v roce 1956 tam měli případ maďarského, velmi známého profesora, jehož knihy tamější universita užívala při výuce nových doktorů, ale on sám uznán nebyl, protože cizí diplomy anglické země neuznávaly. Ten případ tehdy vedl k velkým debatám, šlo to až do parlamentu a jak tamější Češi škodolibě říkali, bylo by to tam snad dodnes, kdyby on sám neměl dost rozumu na to umřít a tím celou věc ukončit.
Ozvukem této události byla jistá ochota o takových věcech více uvažovat, což pomohlo připravit půdu k Brychově úspěchu. Byl zaregistrován jako lékař, snad první takový případ tam, ale vyhráno neměl. Jeho nedostatek znalostí a snad i charakterové rysy budily nedůvěru a někteří lékaři v nemocnici, kde pracoval měli námitky. To vedlo k vyslání delegace do tehdejší ČSSR, aby věc ověřili. Jejich zjištěním bylo, že Brych nikdy medicínu nestudoval. Studoval ale chemii a v sedmém semestru byl zatčen a odsouzen za násilný zločin. Seděl v Leopoldově, kde v té době byla dost dobře vybavená nemocnice, kterou vedl jako vězeň-lékař jeden známý chirurg. Já jsem jako politický vězeň v padesátých letech pobyl v Leopoldově dva roky, a tak jsem to tam znal. Brych byl na základě svého studia chemie zaměstnán v nemocnici, v laboratoři na ty různé testy, které se v nemocnicích dělají. Toto mám ověřeno, s Brychem jsem o Leopoldově hovořil a znal to tam. Brych tam za svého pobytu pochytil jisté znalosti, které mu na Zélandě pomohly.
Odpor proti němu ze strany lékařské profese byl ale značný a Brych se po marném pokusu usadit se v Austrálii v Queensladu přesunul na Cookovy ostrovy, kde se pro něj vytvořila příznivá situace. Tamější premiér mu byl nakloněn a dovolil mu otevřít si tam kliniku na „léčení“ rakoviny. Ještě z jeho působení v Aucklandu byly nějaké případy „zázračného“ vyléčení, to mu udělalo pověst a lidé se často chytají stébla. Pacienti k němu jezdili a on na tom vydělával dvěma způsoby. Jednak platbou za léčbu a jednak za ubytování. Trval na tom, že jeho pacienti budou bydlet v jeho hostelu. Obojí bylo dost drahé. Postupně se ale od něj odvracelo i těch několik lékařů, kteří jej zpočátku podporovali, včetně doktora Murnyho. Jeho pacienti umírali. Anglické slovo pro hřbitov je graveyard a tamějšímu hřbitovu se začalo říkat Brychyard.
Pak ale přišla změna vlády na Cookových ostrovech a nový premier skandál, který se z Brychovy „kliniky“ vyvinul, vyřešil tím že mu ji zastavil. Brych se přesunul do USA, kde dále využíval zbytku své reputace „léčitele“ rakoviny, ale v partnerství s jedním tamějším lékařem a pod jeho praxí. Ten ale, jak jsem slyšel, zemřel a Brych ještě chvíli pokračoval, než jej v USA zatkli pro neoprávněné provozování lékařské praxe. Dostal za to šest roků a po třech letech mu nabídli zkrácení trestu, pokud opustí zemi. Noviny psaly, že se vrátil na Nový Zéland. Poté se o něm víc nepsalo a on zapadl.
Ještě něco na závěr. Nový Zéland té doby mohl být poměrně „šťastným koutem na zeměkouli“, ale infekce úpadku již byla přítomná. Parlament se skládal z profesionálních politiků chovajících se jako oddělená společenská třída s mocí v podstatě neomezenou, protože zákony a jejich uplatnění dělali a kontrolovali oni. Lidé mohli volit pro některé z nich, ale svá přání prosadit nemohli. Výkonnou moc neměli, tu si hlídala politická třída pro sebe. Navíc již byla v té době levice pevně u moci na universitách, a tak kontrolovali zdroj idejí, které ovládají společnost. V takové situaci poválečná socialistická vláda premiéra Savage zatížila ekonomiku břemenem „sociálního státu“, což vedlo k vysokým daním a ke stagnaci. Lidé začali odcházet. V době mého pobytu noviny psaly, že za předcházející tři roky ztratil Zéland v průměru padesát lékařů ročně. To je značná ztráta pro zemi, která tehdy měla necelé tři miliony obyvatel. Odcházeli lidé všech povolání včetně řemeslníků i pomocných dělníků. Nejvíc odlétali do blízké Austrálie, kde výdělky byly dvojnásobné. Novozélandská ekonomika byla založena na zemědělství a potravinářském průmyslu a v poválečných letech podle tamějších Čechů prý měli Novozélanďané nejvyšší životní standard na světě. To ale v době, kdy jsme tam přišli my, už pravdou nebylo. Země upadala a po tom, co jsme viděli v Německu a Rakousku, to bylo rozeznatelné. A tak pro nás byl Zéland dost zklamáním.
Co se Brycha týče, celá ta aféra nahrála levici a oni toho dost využili v kampani znevážit protikomunistické uprchlíky. A to i přesto že Brych nebyl doopravdy politickým uprchlíkem. Byl to kriminálník, který na Západě hledal zelenější louku.