Z novinové zprávy: Jinak poklidná zastrčená ulička ve francouzském Wormhout ožívá. Vlajky, kapela, čestné jednotky, politici, historici a především veteráni druhé světové války. Místní i ti, kteří sem přijeli z Česka. Právě tady před dvaasedmdesáti lety německé jednotky po dlouhém obléhání přístavu Dunkerque kapitulovaly do rukou generála Aloise Lišky.

K tomu bych měl tuto vzpomínku:

Kdysi jsem se potkal se zajímavým člověkem. Živil se jako pojištovací agent a jmenoval se Jan Erba, bojoval u Dunkirku a byl tam i raněn. Narodil se v Německu, ale jako syn českých rodičů, od nichž se také naučil česky a považoval se za Čecha. Ovšem pro Němce byl Němec, a tak byl odveden do německé armády. Ve Francii se mu podařilo zběhnout, byl při tom raněn do nohy, ale říkal mi: „To v tom okamžiku ani necítíš, jen utíkáš, co můžeš.“ Podařilo se mu dostat do neokupované části Francie. I ta neokupovaná část ale nebyla bezpečná, vláda ve Vichy kolaborovala s Němci. Nakonec ale přesvědčil francouzské policisty (francouzky naštěstí uměl), že je čech a spojenec, a že by mu tedy měli pomoci. Uznali to a pomohli mu najít cestu ke španělským hranicím.

Ve Španělsku sice vládl fašista Franco, ale nacistům ho nevydal a, jak Jan zjistil, ani neuzavřel československý konzulát, i když tam oficiálně neexistoval. Na českém konzulátě mu pomohli a složitou cestou se dostal do Palestiny, kde vstoupil do formující se československé jednotky. Nakonec ale skončil v Anglii a po invazi se československá brigáda přesunula do Francie, k oblehání Dunkirku. Pro svoji perfektní němčinu byl využíván jako tlumočník, dokonce mi vyprávěl, že s ním nějaký německý admirál nechtěl mluvit, protože nebyl důstojník. Také jak se mu podařilo vyzvědět od zajatců, kde Němci pečou chleba, a dělostřelci jim rozbili pekárnu a sklad mouky a Němci pak hladověli. Zkrátka spoustu zajímavých historek. Protože byl raněn, dostal se do osvobozené republiky o půl roku později, ale nakonec přeci jen byl ve vlasti, za kterou již prolil krev, ale v životě ji neviděl.

Ve vlasti se mu zalíbilo, usadil se v Černošicích u Prahy v krásném údolí Berounky. Jenže prišel rok 1948 a únor a z těch, co bojovali za vlast, se stali nepřátelé. Některé jeho kamarády začali zavírat. Když dostal varování, že nastal i jeho čas, tak se znovu odhodlal k útěku. Podařilo se mu přejít hranice do Německa, jenže v té době uprchlíky nikdo nevítal, a tak skončil v uprchlickém lágru. A nakonec byl znovu dobrý ničema Franco. Jan odešel do Španělska, kde dostal práci a povolení k pobytu.

Dokonce se ve Španělsku i oženil, ale přesto chtěl dál, za moře. Odstěhoval se do Kanady, kde se jeho anglicky nemluvíci manželce nelíbilo. Proto se přestěhovali do Kalifornie, tam se mohla domluvit, a on se dal na pojištování, což mu vzledem k jeho jazykovým znalostem zajistilo rozsáhĺou klientelu, hlavně mezi španělsky mluvícími.
Tam jsem se s ním setkal, když jsem jako nově příchozí hledal někoho, kdo by mi pojistil auto a mluvil česky.

A tak mi řikal, že ze všech koutů světa, které poznal, je nejkrásněji v Černošicích.