Já měl moře vždy rád, i když jsem je znal jen z vyprávění a z obrázků. Jelikož jsem se narodil ve státě bez moře a navíc ovládaném komunisty, dobře jsem věděl, že to tak asi zůstane až do mé smrti. Za mého mládí se ven nepouštělo, ale pak přišlo uvolnění v letech šedesátých a najednou se smělo k Balatonu do Maďarska a pak už i do Východního Německa na Rujánu a těm, co měli obzvlášť velké štěstí a dokázali si to i vyběhat, se podařilo - považte! - strávit dovolenou u Černého moře v Bulharsku.
To vyběhání obnášelo tolik sebeobětování a výdrže, že se to dnešním mladým lidem může zdát až směšné. Muselo se získat povolení od zaměstnavatele, že nenamítá nic proti cestě svého zaměstnance do zahraničí. Jinými slovy že mu věří, je to náš člověk, který by nezradil a z toho zahraničí se nám vrátí, ale pro jistotu, soudruzi, nepouštět celou rodinu! Však šlo o to, aby se plnil plán! Podobné povolení bylo třeba od policie, i když zde to bylo jen o tom, že žadatel je bezúhonný a nemá záznam v trestním rejstříku. U těch, co prodělali povinnou dvouletou službu u armády, tedy u každého muže nad dvacet jedna let, pak potvrzení o tom, že armáda nic nenamítá, aby dotyčný strávil dovolenou u moře. Pokud měl mladík smůlu a sloužil třeba u raketových vojsk nebo jiných speciálních útvarů, tak nesměl nikam. Takové přece vyhledávali pracovníci CIA, kteří byli všude a chtěli vědět všechno. Takovým nešťastníkům nezbývalo na dovolenou než Máchovo jezero.
Pak ještě jeden musel získat u banky povolení, kterému se říkalo devizový příslib, tedy že mu banka dá na cestu potřebnou zahraniční měnu, načež musel získat od oddělení pasů a víz tzv. výjezdní doložku. Rozumějte, ne pas, s tím by nám, soudruzi, mohl zdrhnout do nepřátelské ciziny, a tak se mu dal jen takový kus papíru, který nikde jinde neplatil, jen u lidodemo států, které všechny patřily do socialistického tábora míru vedeného moudře Sovětským svazem k zářným zítřkům. A ty přišly, když se Sovětský svaz moudře rozpadl, ale to je jiná.
Na cestu do polokapitalistické Jugoslávie bylo třeba ještě povolení od uličního výboru. Prostě domovnice ve vaší ulici se slezly a posoudily, jestli o státních svátcích vyvěšujete v oknech prapory (československý a sovětský, jiné se nesměly) a chodíte na brigády Z (Za Prahu krásnější, budovalo se zásadně o víkendech, aby to nenarušovalo vaše chození do práce), chodíte do průvodu na Prvního máje, zdravíte soc. pozdravem Čest práci atd. Pokud vás domovnice nebo domovník ve vašem domě neměli rádi, mohli jste na cestu k moři zapomenout.
Dá rozum, že tohle všechno úspěšně podstoupit. k tomu jeden potřeboval i trochu štěstíčka! Sice se říká že Pámbu pomáhá těm, kteří pomohou sami sobě, ale někdy člověku skutečně pomůže jen vůle nebes.
V roce 1967 jsem s partou trampů vyjel na cestu Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko a přes Maďarsko zpět do vlasti. Letěli jsme letadlem do Dubrovníku. Už z letiště bylo vidět moře a my jsme byli tak ohromeni, že jsme neváhali a vydali se tím směrem pěšky. Zdálo se to blízko, ale trmáceli jsme se k moři přes tu jejich šumu (křoviny) několik hodin. Pak jsme konečně stanuli na skalnatém břehu u moře. Žádná pláž, jen skaliska a chvíli nám trvalo, než jsme našli přístup, a pak jsme vklouzli do vod Jadranu, lízli si a potvrdili, co jsme znali jen z vyprávění: ano, je to slané!
Na příští rok jsme jeli už jenom do Jugoslávie a u moře si připadali jako staří mořští vlci. Nepít, je to samá sůl!
Po návratu přišla ruská okupace a já jsem z té zmatené doby vyklouzl do Sydney, Austrálie.
Jako každý suchozemec jsem chtěl bydlet u moře, a tak jsem se ocitl na Bondi. Tenkrát tam bydlela spousta Čechů a chodili jsme na bondajskou pláž plavat skoro každý den, až jsem si připadal zkušený, moře znalý mladík. Na Silvestra toho roku jsem se ale málem utopil. Proud mě odnesl o půlnoci daleko od pláže a já se usilovným plaváním tak vyčerpal, že jsem se nemohl hnout. Nohy mi klesaly a já věděl, že se utopím, a vtom... štěstí! Štěstíčko od Pánaboha! Snad. Moje nohy našly pod sebou písek. Prostě tam byla písečná lavice, já si odpočinul a pomalu a rozvážně doplaval zpět, když se proud obrátil. Od té doby jsem měl k moři respekt a mám ho dodnes a plavu jen tam, kde stačím.
A přesto přese všechno mělo moře pro mne ještě několik lekcí. To už jsem byl ženat a měl tři děti a jeli jsme na dovolenou do Brunswick Heads, na severu státu NSW, a já šel s dětmi chytat ryby. Nic pořádného jsme nechytili, jen pětiletý Tom chytil malou rybu, a tak jsme se vraceli přes most do campu, kde jsme stanovali, a já ji chtěl dětem upéct. Tom ji pyšně nesl pořád na háčku na prutu a jak jsme šli přes dřevěný most, šly proti nám dvě místní ženy a jedna se zeptala: „Víte, co to je za rybu?“ A já jsem to samozřejmě nevěděl, ale nechtěl jsem to přiznat, a tak jsem mlčel a ta hodná ženská řekla: „To je puffer fish a ta je jedovatá!“ Tak jsem jí poděkoval a v duchu si lál do pitomců a pak děkoval Bohu, že mne z toho dostal. Vždyť já bych svou nevědomostí otrávil celou rodinu!
Když děti odrostly a my žili v Západní Austrálii, dostali jsme se se ženou na pláž u Broomu, když byl odliv. Ve skalnatých plošinách se tam utvoří malá jezírka a v jednom z nich plavalo něco, co bylo zajímavé. Když se toho člověk dotkl klacíčkem, tak to modře zářilo jako neon. Já bych do toho šťouchal dál, ta zářivá barva, jak se rozsvěcovala a zhasínala, mi učarovala. Ale jenom do té doby, než kolemjdoucí muž mne upozornil, že to je Blue ring octopus. Ten, když vás kousne, řekl ten dobrý muž, tak máte asi dvě minuty na pomodlení a pak jste v Pánu.
Moře mám rád pořád, ale už dávno si nepřipadám jako expert a cítím k němu silný respekt. Na plážích plavu jen tam, kde stačím, na vlnách se pohoupu a šupky ke břehu. Z mořských potvor jím jen, co znám nebo si objednám v restauraci.
A i tak, víte, jako ve všem, jeden musí mít trochu štěstí, které ho v pravý okamžik navštíví a buď odradí od nějaké pitomosti, nebo přímo zachrání jako v mém případě. Na vůli Nebes se nesmí spoléhat, ale je dobré si po nějakém prožitku uvědomit, že je patřičné jim poděkovat.