Desáté výročí nástupu Lecha Kaczyńského do prezidentského úřadu země, kterou tolik miloval a kterou tak dobře reprezentoval, je příležitostí vzpomenout si na něho, připomenout si jeho názory a politické postoje, jeho politické činy, jeho život a – bohužel i jeho zcela nečekanou, tragickou a hlavně předčasnou smrt, se kterou se mnozí dosud nedovedeme vyrovnat. Totéž musím říci i o jeho nejbližší celoživotní pomocnici, partnerce a spolupracovnici, jeho ženě Marii.

Poláci ho znají daleko lépe než já, cizinec, byť pocházející ze sousední země. Měl jsem řadu možností se s ním setkávat, ale vím, že můj pohled na něho je a zůstane pohledem z vnějšku.

Prezidenta Lecha Kaczyńského jsem mezi evropskými a světovými politiky považoval za svého nejlepšího přítele. Byl vůči mně velmi přátelský. Byl velmi „polský“ (a z toho důvodu, oprávněně, velmi sebevědomý). I když vždy existovaly rozdíly mezi českými a polskými pohledy na různé momenty historie – vzhledem k nestejné geografické poloze, odlišné velikosti a lišící se historické zkušenosti obou zemí – rozuměli jsme si dobře.

V České republice jsme oceňovali, že byl skutečným přítelem naší země. Odvažuji se říci, že během jeho prezidentování byly česko-polské vztahy nejlepší v historii. Mezi Čechy a Poláky (a pravděpodobně více na polské straně) bývala mnohá nedorozumění, nedůvěra a podezírání, ale Lech Kaczyński se na nich nepodílel. Věděl, že pro udržení elementární suverenity a nezávislosti Polsko a Česká republika (a pokud by to bylo možné i další dvě visegradské země) by měly jednat v souladu a – je-li to možné – společně. Obával se jak Bruselu, tak Moskvy. Vynecháme-li vzdálenější minulost a mluvíme-li primárně o post-komunistické éře, trochu jsme se lišili. Musím se přiznat, že se více obávám Bruselu. On se – zcela pochopitelně – více obával Moskvy.

Naše názory na dlouhodobě ničivé efekty nepřirozenou, konstruktivistickou, v mnoha ohledech zbytečnou, lidem v Evropě nedobrovolně vnucovanou unifikaci evropského kontinentu, organizovanou kosmopolitními evropskými elitami, které podceňují nezastupitelnou roli národních států v Evropě, byly velmi blízké. Pravděpodobně z poněkud rozdílných důvodů. Já byl vždy více anti-evropský, myšleno anti-EU. On byl vždy více pro-polský. Být pro něco je obvykle lepší, než být proti něčemu. To dávalo prezidentu Kaczyńskému nezbytnou sílu a zajišťovalo mu to silnou politickou podporu jeho spoluobčanů. Moje kritika EU byla abstraktnější, teoretičtější, koncepčnější, obtížnější pro porozumění.

Abych byl vůči tomuto publiku spravedlivý, měl bych otevřeně přiznat, že jsme neměli stejné názory na Ukrajinu (a ani na Gruzii). Vycházelo to z našich odlišných výchozích pozic. Nikdy jsem nebyl schopen přehlížet a bagatelizovat nebezpečné a evidentně nedemokratické prvky názorů a činů některých politických seskupení (a jejich lídrů) v těchto dvou zemích. Obával jsem se velmi pravděpodobných důsledků.

Dnešní situace na Ukrajině je pro mne smutným potvrzením těchto mých dlouhodobých obav. Samotný fakt, že tamní politici byli proti-ruští, nemůže ospravedlnit jejich další názory a činy – alespoň pro mne ne. Vždy jsem však chápal a přijímal polskou pozici, která je založena na specifické polské historické zkušenosti jak s carským Ruskem, tak s komunistickým Sovětským svazem.

Kdyby byl Lech Kaczyński dnes s námi, Polsko, střední Evropa a celá Evropská unie by byly jiné. Předpokládám, že by byl velmi rezolutně proti nejnebezpečnějšímu fenoménu současnosti, kterou je obří migrační vlna. Ta představuje vážné ohrožení Evropy, její kultury, tradic, civilizačních vzorců i náboženství. Na rozdíl od dnes vládnoucích evropských liberálních politických elit by věděl, že tato krize není problémem Středního východu nebo Severní Afriky, ale Evropy. Latentní migrační rezervoár vznikající ze zhroucených nebo válkou zničených zemí není podstatou problému. Tou je pasivně tolerovaný, často přímo iniciovaný a někdy dokonce spoluorganizovaný pochod statisíců nebo miliónů migrantů do Evropy. To je přesně to, co evropské multikulturalistické, kvazi-progresivistické, zcela nezodpovědné politické elity dělají. Bohužel poměrně úspěšně.

Tito migranti byli dlouhou dobu implicitně zváni štědrou a paternalistickou evropskou sociální politikou, zrušením vnitřních hranic Evropy, neschopností EU bránit vnější schengenské hranice, přijetím smrtící a destruktivní ideologie multikulturalismu a chybně orientovaného a chápaného milosrdenství. To by samo o sobě stačilo. Migranti byli ale navíc explicitně pozváni jistými evropskými politiky. Jsem si jist, že prezident Kaczyński by byl zásadně a hlasitě proti.

Lecha Kaczyńského, jeho ženu a jeho blízké spolupracovníky velmi postrádám. Poláci – a my spolu s nimi – bychom měli být vděčni za to, že má zdatné, kompetentní a loajální následovníky ve svém bratru Jaroslavovi, v prezidentu Dudovi, v opět vítězící politické straně, na jejímž vzniku se od začátku podílel, a zejména v milionech Poláků, kteří vždy oceňovali a oceňují i nyní, co prezident Lech Kaczyński dělal.

Děkuji za pozornost.

Projev na konferenci „Lech Kaczynski and Central and Eastern Europe“, Prezidentský palác, Varšava, 21. prosince 2015.
Překlad z anglického originálu.

www.klaus.cz