Do Darwinu jsme přijeli v lednu a město bylo horké a lepkavé dusnou vlhkostí. V kapse nám zbýval poslední dolar a čtyřicet pět centů a neměli jsme kde spát. Proto jsme na noc jezdili do Fannie Bay. Tam, přímo na pláži, byla budova jako klícka se záchodem a sprchou, která nám sloužila k osobní hygieně. Jak bylo tenkrát zvykem, bylo tam nejen mýdlo, ale i toaletní papír, který nikdo nekradl, a papírové ručníky. Stavbičku každý den přišel umýt a doplnit spotřebované věci uklizeč, kterého zaměstnávala místní obecní správa, tedy Council. To jsme ovšem tenkrát nevěděli a pro jistotu, aby nás ten člověk nevyhnal z pláže, jsme své místo zaujímali až po jeho odjezdu.
Problém byl, že na pláži nebylo kde uvázat vršek naší moskytiéry. K budově to nešlo, byla to betonová krychle. V buši jsme vršek vždy uvazovali na lanko, které jsme natáhli mezi auto a nějaký strom. Tady žádný strom, ba ani buš nebyl a moskyti v noci řádili jako pominutí. Párkrát nás to dohnalo k tomu, že jsme si lehli přímo do vody v moři. V Darwinu to šlo, neb moře tu je rovné jako stůl. Příboj bije do korálových útesů několik kilometrů od města. Z vody nám tedy koukaly jen obličeje, ale moskyti jimi nemínili pohrdat. Bože, jak jsme byli naivní! Dnes bych si tam nelehl ani za dne! Krokodýlové jsou zde totiž všude, ale tenkrát neexistoval zákaz jejich střílení, a tak se krokodýli lidí báli a povětšině byli, aspoň ti velcí, vystříleni.
Později, když už jsme se ve městě seznámili s jinými Čechy, jsme jezdili na skály u Nightcliffu, které tam prudce spadají na místní pláž. Tam jsme se „doráželi“ pivem, které koupil, kdo zrovna měl peníze, neb tenkrát hospody zavíraly v osm večer a domorodci do nich nesměli. I tam to bylo na krokodýly nebezpečné, ale ne tehdy, z těch samých důvodů jako na Fannie Bay.
Prvního krokodýla jsem „objevil“, až když jsem pracoval na státní experimentální farmě v Humpty Doo jako jackaroo, tedy jezdec. V mokré sezoně farma zaměstnávala jako jezdce ještě Petera Thompsona, který jinak vedl svůj turistický byznys. Ten ale prosperoval jen v suché sezóně a v mokré si Peter přivydělával právě prací na experimentální farmě. Jeho byznys sestával z toho, že Peter vozil na pláně americké turisty, kteří si rádi zastříleli a pozorovali divočinu z jeho safari auta. Vše si fotografovali a filmovali, hlavně lov buvolů, kterých byla tehdy Teritoria plná. Byla to masivní zvířata a turisté si rádi odváželi jejich rohy jako trofej. Z devadesáti procent (jestli ne ze sta) se jednalo o bohaté Američany. Peter zaměstnával i lokální domorodce jako stopaře a tanečníky při večerních corroboree. To všechno jsem se dozvěděl při našich jízdách na koních kolem plotů, které jsme kontrolovali a opravovali tam, kde byly poškozené, většinou buvoly. Na farmě jsme měli menší stáda různého dobytka z celého světa a zkoušelo se tenkrát, který typ bude nejvhodnější pro Teritoria. Jedno to stádečko byly právě buvolí krávy a ty když ucítili divocí býci z okolních plání, tak je nezastavilo nic, ba ani ostnatý drát. S jejich tlustou kůží jej snad ani necítili. Jednou z Peterových atrakcí bylo chytání krokodýlů. Jelikož jich tenkrát bylo málo, měl u jednoho bilabongu jednoho menšího uvázaného ke stromu, u kterého pro turisty předstíral, že se právě chytil do provazové smyčky, a on s ním pak zápasil a spoutal ho.
Tak to byl první živý krokodýl, který mne ale nijak nenadchnul. Později, to už jsem pracoval v buši jako figurant u zeměměřičské party, která tábořila na Mary River, se to zlepšilo. Tam už jsme aktivně krokodýly chytali na hák s masem, a to hlavně pro jejich kůži. Jednalo se ale o říční krokodýly zvané Johnsonovy, což byl ostatně i krokodýl Petera Thompsona. Ti jsou menší než slanovodní a vyskytují se pouze v sladkých vodách řek. Mají velice úzký čumák a pochybuji, že by chtěli napadnout člověka. V sedmdesátých letech se lidí tak báli, že když jsme jednou objevili jednoho, jak se sluní na písku u řeky (jeli jsme člunem po řece), tak ten chudák utekl do buše, místo aby vklouzl do řeky. Tohle když jsem vyprávěl porůznu v Austrálii, nikdo mi to nechtěl věřit. Krokodýl a utéct do bezpečí od řeky? Nesmysl!
Teprve když jsem se stal důchodcem a četl knihu od Toma Coleho, který celý život strávil v Severních teritoriích a lovil krokodýly pro obživu, našel jsem pro své tvrzení oprávnění. Tom v knize Hell western and crooked popisuje, jak lovil s místním domorodcem krokodýly v bilabongu a ti se v noci sebrali a utekli z vody do buše! Krokodýl zřejmě není vůbec tak hloupý, jak si představujeme. Ostatně později, když jsme se ženou žili v Západní Austrálii v oblasti Kimberley a jezdili na ryby do ústí řeky Fitzroy, objevil jsem i ty mořské krokodýly. To už jsou někdy pěkně velké potvory - a chytré! Jednou jsme chodili na ryby v místě zvaném Blue holes (modré díry), což je u městyse Derby, a jeden nás pěkně vystrašil. Dva dny po sobě jsme ráno šli stezkou mezi vodami modrých děr a třetí den na nás už čekal monster krokodýl. Naštěstí jedna z nás (s mou ženou jsme byli tři) se rozhodla jít jinudy a krokodýla překvapila ze strany. Odtud nás nečekal, lekl se a hlučně vklouzl do vody, čímž nás varoval o své přítomnosti. Krokodýlové jsou totiž stalkers. Oběť pozorují a pak čekají v úkrytu na její přiblížení. Nejlepší obranou je nechodit kolem vody nějak pravidelně a ve stejný čas, to je fakt nebezpečné!
A tak musím říci, že mne žádný krokodýl nejen nesežral, ale ani jinak nezranil. Nebylo to však kvůli mé chytrosti nebo znalostem jejich chování. Celý svůj život jsem kolem nich měl jen velké štěstí, tak zvaný beginner´s luck, ale celý život mne fascinovali. Z těch, co jsme ulovili na Mary River a stáhli s kůže, se mně nepodařilo vydělat ani jednu kůži tak, abych ji mohl dát k dalšímu zpracování a uchovat jako vzpomínku. Všechny v tom tropickém horku natáhly plíseň a musel jsem je vyhodit. Z krokodýla mám jen pěkný opasek, ale ten jsem koupil, nijak jsem si ho nezasloužil....