Začátkem 80. let pro nás byla Korea, vlastně celý Korejský poloostrov, poměrně neznámá exotická země. Samozřejmě jsme věděli, že jsou Koreje dvě, jedna Korea jako součást světového socialistického tábora a potom ta druhá – kapitalistická Korejská republika. V té době jsem pracoval jako obchodní delegát v Lagosu, hlavním městě Nigérie, a ani o jedné z Korejí jsem neměl jasnější představu. S Korejci jsme se služebně ani společensky nesetkávali (až na dále popsanou výjimku), svět byl tehdy jaksi větší než dnes a Korea patřila k jeho vzdálenějším a tajemným končinám.
Pokud šlo o Severní Koreu (KLDR), její přítomnost v Nigérii se projevovala tím, že snad ve všech předsíních na ministerstvech, státních společnostech apod. mohl člověk nalézt položené časopisy Voice of Korea v angličtině, barevné a na křídovém papíru. Při obvyklém čekání se do nich člověk z dlouhé chvíle nakonec podíval a ocitl se v jakémsi odlišném světě. Špalíry lidí podél širokých ulic, pionýři v bílých košilích a s rudými šátky vítající nějakou státní návštěvu a hlavně v každém čísle kapitola ze života vůdce lidu Kim Ir-sena. Jednou radil stavařům jak stavět vodní přehrady, podruhé zemědělcům jak pěstovat jakousi plodinu, potřetí byl zase někde v továrně a radil jak nejlépe plnit plán. Náhodou mně utkvěla v paměti jedna reportáž popisující vůdce, jak dává instrukce pracovníkům městské hromadné dopravy, vlastně tramvajákům. Při té příležitosti se také projel tramvají, byla tam fotografie, jak sedí a usmívá se do objektivu, a potom snímek sedačky na které seděl, pokryté květinami a pentlemi a s poznámkou, že na této sedačce seděl vůdce Kim Ir-sen a nikdo jiný si už na ni nesmí nikdy sednout.
Kromě toho jsme měli příležitost se setkat se severními Korejci i osobně. Jednou ročně u příležitosti státního svátku KLDR jsme dostali pozvánku na recepci, která se konala v rezidenci velvyslanectví KLDR na Victoria Island. Naše účast pracovníků obchodního oddělení byla povinná, KLDR byla spřátelená země, nedalo se nic dělat. V den svátku jsme s kolegy dorazili do korejské rezidence, kde už nás s úsměvy přivítali hostitelé. Jak už to na podobných akcích bylo zvykem, nabízely se zákusky, jednohubky a směrovali nás ke stolu s pitím. Byly tam láhve s limonádami a také s alkoholem. U těch láhví s alkoholem nebylo moc co vybírat, žádné mně známé nápoje, jenom láhve s korejskými etiketami a uvnitř láhví byli stočení tencí barevní hadi. Byli samozřejmě mrtví, tak, jak je chytili, vcelku, i s hlavičkami, a naložením v alkoholu se z nich asi měly vyloužit zdraví prospěšné látky. Napadlo mě, jak dostali hady do láhví a stáhlo se mi hrdlo a žaludek, zkušenější kolegové mně ale poradili, abych zavřel oči a vypil kořalky co nejvíce. Jejich radu jsem pochopil už za chvíli. Konverzace byla omezená, pár frází, zdvořilostních úsměvů, těžko se hledal námět k delšímu rozhovoru. Po chvíli nás hostitelé vyzvali, abychom přešli do přilehlého kinosálu, kde bude pokračovat program večera. Vyvrcholením večera bylo totiž promítání filmu o korejském národním hrdinovi, bojovníkovi za komunismus, jeho jméno jsem si nezapamatoval. Začátek filmu zasazený do 40. let minulého století byl zajímavý. Mladý hezký student si užíval radosti života, noční podniky, kde si s chutí zazpíval za vlastního doprovodu kytary, děvčata, cigarety, alkohol, jednoduše život studentský, veselý. Tam někde skončil po hodině a půl první díl filmu. Druhý díl již tak záživný nebyl. Popisoval prozření hrdiny, že jeho dosavadní chování bylo nesprávné, a jeho poznání, že správným smyslem života je činnost pro stranu a boj za její vítězství. Následovaly schůze, psaní ilegálních novin, tištění letáků, agitace mezi občany. V paměti mně utkvěla závěrečná scéna: hrdina je prozrazen a obklíčen policií v nějakém domě nebo hotelu, pronásledován vyběhne na balkon, pronese plamennou řeč k lidem, kteří se shromáždili před domem, a poté, co je postřelen policií, z posledních sil z aktovky vezme svazek letáků a rozhodí je mezi lidi. Letáky se rozletí do vzduchu a hrdina klesá na zem a umírá. Všichni jsme si oddychli, když film po třech hodinách skončil. Já jsem si slíbil, že do příštího roku poslechnu radu mých kolegů a opatřím si placatici s něčím silnějším do kapsy. Korejci totiž měli jen tento film, který promítali každý rok, a vidět jej za rok podruhé ve střízlivém stavu bych asi nepřečkal.
Naše setkání s jižními Korejci (z Korejské republiky) v Lagosu bylo naproti tomu nečekané a náhodné. Náš program života v Lagosu byl celkem pravidelný, po pracovních dnech to byl nákup jídla pro rodinu na celý týden v sobotu, a v neděli pláž u moře. Většinou jsme jezdili na blízkou pláž na ostrově Victoria, ale občas jsme se vypravili i na vzdálenější Bar Beach. Na ni jsme se museli přepravit větší lodí přes lagoský záliv a potom ještě kus pěšky. Byl to výlet na celý den, a tak se zájemci sešli v dostatečném počtu jen občas.
Na Bar Beach byl, na rozdíl od „Viktorky“, klid, žádní plážoví prodavači nabízející africké suvenýry, zaručeně zlaté šperky, zeleninu a levné zboží z vykradených kontejnerů. Pláž byla čistá, přístup do moře pozvolný, moře bez velkých vln, bez strachu se tam mohly cachtat i malé děti. Na pláži jsme seděli v jednoduchých lehátkách, pod přístřešky z palmových listů. Když jsme v onu neděli dorazili na Bar Beach, čekalo nás nepříjemné překvapení. Místní černoch, který se staral o lehátka a přístřešky, nám s omluvami oznámil, že tuto neděli si přístřešky rezervovala jiná společnost. Nechtěli jsme o tom ani slyšet, byli jsme pravidelní klienti a nemůže dát přece přednost náhodným zákazníkům. Po delším jednání se našlo řešení, pomocníci správce přinesli lehátka pod přístřešky v druhé řadě, a tak jsme seděli jen o kousek dál od moře s tím, že těm v první řadě budeme koukat na záda. Rezervace zřejmě byla spojena se slušnou odměnou, nám slíbili snížit obvyklou cenu na polovic.
Netrvalo dlouho a na pláž se dostavili návštěvníci s rezervací v první řadě. Byla to skupina asi 50 osob, mladí lidé, většinou manželské páry s předškolními dětmi. Jak jsme rychle zjistili, byli to Korejci, zřejmě pracovníci nějaké jihokorejské firmy pracující v Nigérii na kontraktu. V čele byli dva vedoucí - organizátoři, jeden měl tašku s papíry, druhý megafon na baterie, ostatní měli tašky a boxy na jídlo. Vedoucí začal rozsazovat rodiny podle předem připraveného plánu a za chvíli byli všichni na určených jim místech. Následoval krátký projev pomocí megafonu, ozvala se píšťalka a muži svlečeni do plavek nastoupili na písek před čárou moře - začala společná rozcvička. Následoval povel píšťalkou a muži se šli namočit do moře. Po chvíli opět píšťalka, všichni se vrátili ke svým věcem a do moře šly ženy. To se opakovalo a mezitím vedoucí připravili další část programu. Asi do vzdálenosti 50 m zapíchli do písku tyčku a na startu se připravili muži s dětmi kolem krku. Na povel vyrazili k metě, s dětmi za krkem, v písku to pravda moc rychle nešlo, ale zdálo se, že se všichni dobře bavili. Tím ale závodění neskončilo. Vedoucí začal shánět účastníky, vlastně účastnice, k dalšímu závodu. Tentokrát to byl běh pro ženy s dětmi, které se držely svých matek kolem krku a nohama je objímaly kolem pasu. Korejkám se moc nechtělo, děti jim padaly do písku a vůbec dávaly najevo, že je to nebaví. Organizátor běžel za posledními a dost nevybíravě je poháněl, aby se více snažily. Jedné ženy nám bylo obzvlášť líto, byla poslední, několikrát v písku upadla, ale šéf jí nic neodpustil, musela proběhnout celou trať. Vypadalo to ale, že běh žen s dětmi se jaksi nepovedl. Žádné velké povzbuzování ani nadšení nad vítězstvím. Tím také pro korejské rodiny skončila povinná část výletu a nastal čas pro oběd. Korejky otevřely chladicí tašky a termosky a na plastové talíře servírovaly oběd. Vůně asijské kuchyně nás zasáhla tak, že se nám ani nechtělo zakousnout se do suchých chlebů se sýrem a šunkou, které jsme si přinesli k obědu my. Přiznám se, že to byl moment, kdy jsme našim sousedům docela záviděli a rádi bychom si s nimi na chvíli vyměnili místa, kdyby to bylo možné.
Sledováním korejského sportovního dopoledne jsme byli tak zaujati, že do moře se šly koupat jen naše děti s potřebným dohledem, aby je nějaká vlna nespláchla. Po jídle jsme se konečně dostali do moře i my, Korejci odpočívali na lehátkách, a tak už jsme neměli na co koukat. Slunce se přiblížilo k mořskému horizontu a nastal čas na návrat do Lagosu. Korejci se na povel zdvihli, vedoucí sdělil megafonem instrukce pro návrat a celá skupina se spořádaně odebrala k laguně, kde čekala loď. My jsme odcházeli poněkud zaražení, plní dojmů z toho, čeho jsme byli svědky. Náš šéf zřejmě tušil, co se nám honí v hlavách a polohlasně jen poznamenal: „To víte, Korejci nejsou národ Švejků!“
Od té neděle s Korejci již uplynulo 35 let a hodně se toho ve světě i v Čechách změnilo. Korejská továrna na automobily, ČSA národní aerolinie, plánovaná továrna na pneumatiky, korejská elektronika, to vše už je součástí dnešní české reality, a jenom čekám, do jakého odvětví se Korejci v Česku ještě pustí. A nemohu si pomoci, abych si přitom nevzpomněl na výrok svého šéfa pronesený před 35 lety, jehož hlubokou pravdu dnes plně chápu: „Ano, Korejci nejsou národ Švejků!“