O tom, že snad bude možné vysílat tady v Brisbane v češtině, jsem se poprvé doslechl začátkem roku 1978. Tehdy se vláda rozhodla udělit licenci pro etnické vysílání ve státě Queensland. Dva vážní kandidáti se o ni utkali a z konkursního řízení nakonec vítězně vyšla Ethnic Broadcasting Association of Queensland, společnost označovaná svými protivníky za politicky levicově zaměřenou. O politiku mi nešlo, jen o to, abych mohl česky vysílat, vstoupil jsem tedy do EBAQ. Jiným ze zakládajících členů byl o generaci starší Čech Henry Zehr, který sem do Austrálie přišel s rodiči v roce 1949, když mu nebylo ještě celých dvacet, tedy dost mladý na to, aby se naučil výborně anglicky, ale trochu starý na to, aby se dokázal zbavit českého přízvuku. Přiženil se do rodiny, která byla tradičně "labor", což je zdejší verze sociální demokracie. Mimochodem, o tom, jak by se měl správně psát název této strany, vedeme už léta spolu spory. Anglicky je to "labour" s "u" a tak si také od svého založení v roce 1891 australští labouristé říkali, jenže asi tak od roku 1910 z nějakého důvodu o to "u" strana přišla a píše se americkým způsobem labor. Já se zásadně držím anglického pravopisu, takže když mě Henry upozorňoval na to, že labour správné není, hádal jsem se s ním o tom. Musel nakonec uznat, že když píši česky a pro české mediální prostředky, lidé v Česku budou znát spíš anglickou verzi tohoto slova. Takže kdybych napsal labour bez u, ti, kteří rozumí anglicky, by si skoro určitě myslili, že jsem to JÁ, kdo neumí správně psát!

Henry Zehr krátce předtím, než jsme sem přijeli, kandidoval za Labour Party do queenslandského parlamentu a prohrál jen o pár set hlasů. Povoláním účetní, v té době zastával v radiu funkci pokladníka a také zástupce presidenta společnosti. Já jsem se stal oficiálně vedoucím naší čs. skupiny, která v té době čítala dva členy. Radio 4EB, jak je dnes stanice známa, začínalo celkem s šestnácti programovými skupinami. Původním úmyslem bylo, že jednotlivé skupiny budou reprezentovat země, z nichž jejich členové pocházejí. Tato organizace byla ale od prvopočátku jakýmsi barometrem, který dokázal předvídat, jaké budou vztahy mezi etnickými skupinami v zemi jejich původu. Že v tehdejší Jugoslávii nastanou problémy, jaké si lidé žijící v této uměle vytvořené státní jednotce nedokáží ještě představit, bylo nám zde v Austrálii jasné už o dobrých deset let dřív, než došlo k rozpadu Jugoslávie. Stejně tak vyšlo po čase najevo, že podobný osud očekává i Československo. Stanovy organizace se proto musely změnit tak, aby programová skupina mohla representovat buď existující stát, nebo jazykovou menšinu, která není jinak zastoupena.

Po udělení vysílací licence se těžce sháněly fondy ke stavbě vysílací věže a k vybavení studia. O státní dotaci jsme mohli zažádat až po zahájení vysílání. Mezitím jsme prováděli zkušební vysílání ze studia, které nám pravidelně propůjčovala v té době rovněž nová, ale zámožnější stanice klasické hudby. V sobotu 1. prosince 1979 se poprvé vysílalo. Bylo předem rozhodnuto, že ten den odpoledne se ve studiu vystřídá všech šestnáct skupin, každá s asi 20minutovým pořadem, zatímco v nedalekém parku se budou konat oslavy. Protože k vysílání mělo dojít v abecedním pořádku a protože žádní Afghánci, Albánci, Bosňáci či Bulhaři ještě na obzoru nebyli, naše vysílání bylo na řadě jako první. Takže stanice byla pokřtěna Dvořákovým Slovanským tancem č. 3, spolu s mým hlasem.

Byla to doba přímo pionýrská. Do pronajatých místností nad lahůdkářstvím se vešla kancelář, společenská místnost a jediné studio, odkud se vše muselo pochopitelně vysílat "živě" – nahrávat nebylo kde a kdy, leda snad v noci. Ve studiu velikosti průměrné koupelny bylo kromě pár židlí místo jen pro kontrolní panel ovládající dva kotouče na desky, dva kazeťáky, páskový magnetofon a tři mikrofony. Dělat rádio takhle na koleně ale byla (aspoň pro mne) daleko větší legrace než s tím vším novým moderním vybavením, které dnes v studiu naleznete. Zpočátku byla jen malá hrstka nás, kteří jsme uměli ovládat vysílací panel, takže jsme si museli rozdělovat služby a asistovat těm programovým skupinám, které ještě neměly vytrénované operátory.

Týden či dva nato, za horkého sobotního rána, jsem od osmi nejprve odvysílal svůj program v češtině, potom jsem měl mít službu až do dvou odpoledne. V devět měli vysílat Němci. Dostavily se dvě dámy, bez operátora, takže jsem musel s nimi zůstat ve studiu. Venkovní teplota v předvánočním Brisbane zatím už překročila třicet stupňů a za izolovanými stěnami studia, navíc zahřívaného třemi lidskými těly, musela být mnohem vyšší. Nějak se mi podařilo přes to dostat, nesen pomyšlením na to, že v deset hodin začnou vysílat Holanďané, kteří budou mít operátora. Ten se ukázal být nemocný, takže jsem se ze studia opět nedostal. Vietnamci, Chorvati a Poláci si operátory také nepřivedli, ti poslední zato měli s sebou menší dětský sbor, který nějak nacpali do studia. To už připomínalo spíš saunu a ze mne po celých šest hodin tekly potoky. Potom se ukázalo, že toho dne byla zaznamenána rekordní venkovní teplota, dost přes 40 stupňů! Nastavit přesně jednu desku, zatímco jiná vám hraje, to se musí tvrdě makat, není to jako s dnešními cédéčky! Od špičky nosu na drážky mi přitom tekl pramínek potu. Jakási dobrá duše mi donesla dva obrovské ručníky, takže jedním jsem si ve studiu bez ustání osušoval obličej a ruce, zatímco ten druhý jsem měl vyvěšený venku přes zábradlí, kde byl vždycky do pěti minut suchý. Teprve asi za týden nato se ve studiu objevilo trochu hlučné, ale celkem účinné starší klimatizační zařízení, které nám daroval jakýsi lidumil.

Nedlouho poté jsem měl jiný pohnutý zážitek. V té době stanice vysílala jen v odpolední a večerní době, celý den jen v sobotu a v neděli. Naše sobotní vysílání v osm ráno bývalo první na pořadu. Přijel jsem asi s půlhodinovým předstihem a otevřel si vlastním klíčem. Ve studiu jsem se jakž takž vyznal, aby to, co vypotím před mikrofonem, taky šlo do éteru, o to se měl postarat technik. Ten se ale neobjevoval, i když už tam měl být. Snažil jsem se mu zavolat, telefon nikdo nebral; na cestě se mu rozbilo auto, jak se později ukázalo. Do začátku vysílání 15 minut, v zoufalství jsem se rozhodl vyslat SOS tehdejšímu presidentovi naší společnosti. Ten byl na nějaké konferenci v Sydney, jeho italská manželka Rita ale prohlásila, že viděla, jak se to dělá, a že se pokusí si vzpomenout. Vzpomínala si, zatímco já jsem v časech předmobilních kmital mezi telefonem a hlavním ovládacím zařízením, kde jsem tiskl všelijaké knoflíky a posunoval páčky. Rita nakonec prohlásila, že teď by to už snad mělo běžet. Abych měl jistotu, zahučel jsem rychle do studia, nasadil tam desku se Smetanovými skladbami a běžel ven na parkoviště do svého auta, abych tam pustil rádio. Hráli tam Smetanu.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com