(Republic of Southern Rhodesia)

Někdy na přelomu 1973/74 se v krásné letní pohodě sedělo u piva – kde jinde než na Hillbrow, podle hesla „kdo chce s Čechy výti, musí pivo píti“.

Tato johannesburská čtvrť je vlastně na vrcholu obrovského rozvodí, které dosahuje výše dobrých 1800 metrů nad mořem, odkud směrem na jih stékají vody až do řeky Vaal, která ústí do veletoku Oranje, kudy se žene do Atlantiku.

Tekutina stékající na sever se dostává do řeky Crocodile River, díky které je donášena do světoznámého toku Limpopo, kudy se zase dostává do Indického oceánu – a tak pivoznalci z restaurace Alt Heidelberg mají prakticky v hrsti rovnováhu dvou mamutích vodních ploch (močí, jak osvojeno z domova, v okolních uličkách).

A jak tam tak sedím, jakýsi známý z montáže na mě volá: „Jak se máš, Majk, jedu na dovolenou do Rhodesie!“

Jen jsem koulel očima, neb mi nebylo jasné, jak se tam on může dostat, když je to dlouhých osm set kilometrů daleko, schyluje se tam naplno k občanské válce a vcelku žádné další informace po ruce nebyly.

Později jsem ještě slyšel jednoho dobrodruha vyprávět, jak je úžasné se nechat promáčet na Viktoriiných vodopádech, kde vlastně prší zezdola a člověka nezachrání ani deštník ani pláštěnka.

A pak přišel ten smutný rok 1981, kdy se za název Zimbabwe dala pomlčka a pak se připojila jen Rhodesie. V tu chvíli nabídly cestovky zájezdy k Viktorkám za zlomek ceny v domnění, že už se další zájezdy pořádat asi nebudou.

Odlet z mezinárodního letiště Jan Smuts Airport mě nadchl a po hodině a něco letu se mi za okénkem objevil úžasný nápis na letištní budově: Bulawayo.

Pak se přesedlo do trošku staršího vznášedla jménem Viscount (od firmy Vickers) a už jsme startovali s normálním turbovrtulovým strojem (4x vrtule) ve směru na severozápad, k vodopádům. Po dobrém občerstvení nás osádka připravila na přistání a k mému údivu letoun klesal ve spirále dolů téměř nad letištěm. Něco takového jsem v životě neviděl – vysvětlení ale bylo zcela jasné: kvůli sovětským raketám země-vzduch není možné klesat kdekoliv nad buší, a proto je nejlepší řešení provádět tento manévr nad chráněnou oblastí letiště.

Vodní sprej se dal už z letadla zahlédnout – vždyť tam ty drobné kapičky stoupají do výše téměř půl kilometru, neb pod nimi padá do stometrové hloubky jednolitý závěs o šíři skoro dvou kilometrů.

Ovšem z letiště je to ještě pár desítek kilometrů, takže náš autobusek doprovázela upravená dodávka s protiletadlovým dvojčetem (2x kulomet) na palubě. Jeli jsme první, za námi ozbrojený doprovod, kde usazený kulometčík mířil do buše dozadu, nahoru a dolů, zatímco si ho snímkůchtiví turisté radostně fotili.

Vodní atrakce zcela překonala má očekávání, neb do té doby jsem byl trénován jen vodopádem Labským, který obsluhoval číšník z Labské boudy v jistou hodinu po poledni - tady ovšem kapalina pracuje ve dne i v noci, nádherně hučí a pokud slunko zapadá, v průrvě se tvoří dvojitá duha.

A nejen to: velmi populární je měsíční duha, kdy za úplňku je tam taky duha, ale to se ví jenom z pohlednic, protože kdo by o půlnoci chodil k vodopádům, obzvlášť když se rezervace na noc zamyká.

Vodopády tedy jedou, ale pokud přijde pravé léto kolem Vánoc a kdesi v Angole vše vyschne na troud, tak se potom turisté v aprílu diví a smutně sledují menší čúrky mizející kdesi dole…

Ten půlnoční záběr jsem dokonce poslal i slavnému cestovateli Zikmundovi, který pohlednici ocenil s tím, že po tolika letech se jim tahle záhada objasnila.

Obzvlášť na mě zapůsobil slavný most – snýtovaná konstrukce cvičně složená již v Anglii a poté tady, začátkem dvacátého století, hezky spojená.

Uprostřed mostu přes železniční koleje byla namalovaná stopčára, kde musela tenkrát rasistická posádka vlaku vystoupit, zatímco socialistická ze Zambie převzala bez mrknutí oka ty jihoafrické nákladní vagony plné kukuřice, aby jejich národ měl co jíst.

Velkou zajímavostí je samotná stanice Victoria Falls, kde ukazatel značí vcelku obrovskou nadmořskou výšku přes 930 metrů a další šipky ukazují vzdálenosti k jednotlivým světovým velkoměstům.

Leopard

Podívaná tedy jedinečná, ovšem mne osobně překvapila protiminově zabezpečená vozidla používaná každým, kdo musel do terénu, jako třeba telefonní mechanik nebo pošťák (viz foto Leopard).

Hodil jsem i řeč s obyčejným vojákem, který mě ujišťoval, že Rhodesii udrží. Bohužel, jediné gesto, na které se vzmohli, byly kalhoty spuštěné ke kotníkům a vyšpulenými nahými zadky „vítali“ na letišti mírové sbory OSN…

Však všechno výborně popsal premiér Ian Smith ve své autobiografické knize Velká zrada (Great Betrayal).

A tak jsem se poprvé a naposled letecky dostal k tomuto nejkrásnějšímu místu na světě, které se dokáže „zažrat“ pod kůži. Ještě mnohokrát se mi podařilo tam dorazit ale obyčejným autem, na motorce, při nedostatku benzínu i s malým autobuskem na naftu a taky vlakem.