Ta zpráva mě zastihla dost nepřipraveného, ale tak to s Ivouškem bylo vždycky. Ten se nad ničím dlouho nerozpakoval a mydlil to, jak se mu uzdálo za vhodné. Bez přípravy, ať to bylo cokoliv, improvizoval, ale, a to musím zdůraznit, po pečlivém uvážení! Jinak přece nebylo možné aby mu skoro všechno vycházelo!

My jsme se takhle i seznámili. On měl s Jarmilkou dvě malé holčičky které představoval jako „moje holky, obě dcerky“. Já jsem měl dcerku jenom jednu, ale k tomu dva malé kluky, a tak jsme podvědomě tíhli k sobě. Bylo to tak lehčí, když šly naše ženy nakupovat a my dostali na starost děti. Děti si hrály a my si vyprávěli a uvažovali o všem možném, takže já věděl, že Ivoušek se od Pepy Macha naučil rýt, tedy gravírovat, zatímco on zase věděl, že já umím zlatničinu, kterou mě naučil v roce 69 pan Trejbal. Tomu jsem tenkrát zařídil v Sydney u Hay Marketu zlatnickou dílnu, protože on byl zlatník par excellence, ale neuměl anglicky. To jsem v té době ovládal, mezi námi osmašedesátníky, nejlépe já, který se anglinu učil ještě doma u pana Chmelaře. Ten mě anglicky naučil velice slušně, protože to byl na jazyky génius. Tenkrát všichni čeští emigranti v tom širém australském světě při sobě stáli a pomáhali jeden druhému.

Pan Trejbal tedy měl dílnu, ač si jinak anglicky nebyl schopen zařídit nic, já se po večerech v té dílně učil zlatničinu ještě s jeho synem Arnoštem a Ivoušek uměl gravírovat. Tou dobou už měl pronajatý krámek ve Springwoodu (Modré hory), kde prodával suvenýry, korále, ryl do pohárů a trofejí, ale opravoval i boty, zámky a řezal klíče, protože Ivoušek byl velice šikovný a uměl skoro všechno. Na mne tenkrát vybafl, že hledá partnera právě do toho krámku. Já byl tak překvapený, že jsem namítal, že nic neumím... ale Ivoušek si jen odfrkl: „Umíš zlatničinu, ostatní tě naučím, to nic není, ale podstata je v tom, že budeme makat každý jen jeden týden a pak to převezme ten druhý, chápeš?“

Nechápal jsem nic, ale makat jen každý druhý týden a mít jeden volno, bylo lákavé. Musel jsem si půjčit peníze, abych vyplatil Ivouškovu polovinu krámku, a moje výplata spadla přechodem k němu na slabou polovinu toho, co jsem bral doposud jinde. Do tří měsíců jsme ale začali vydělávat víc a brzy jsme oba brali velice slušnou výplatu. Pracovali jsme ovšem každý den oba dva, než jsem Ivouška dohnal a uměl všechno jako on a on jako já. Pak nastala ta lahoda. Pracoval jsem celý týden sám a těšil se, až v pátek, jediný den, kdy jsme pracovali spolu, přijde můj partner a obchod převezme. Musel jsem mu předat nedodělané práce, peníze, vyplatit výplatu a tak. V poledne jsme zakoupili lahev vína a čínské jídlo k obědu a za krámkem, kde jsme měli malou dílničku a stolek pro dva, jsme baštili, popíjeli, ale i pracovali, podle toho, jak přicházeli zákazníci.

Lidi, my vám brali dvakrát tolik (každý!), co dělníci ve fabrikách! A to ať jsem pracoval, nebo ne! Navíc ta krása! Celý druhý týden až do pátku jsem měl volno a mohl jsem dělat, co jsem chtěl. Většinou věci pro svou rodinu a kolem našeho domu! A nejen to, tou dobou jsem už pomáhal Petru Radovi, který byl vynikající textař písniček, však Modlitbu pro Martu a jiné napsal právě on, a ten tenkrát v Austrálii vydával české noviny Hlas domova. Protože to byl čtrnáctideník, krásně to ladilo s mou prací a mohl jsem u Petra trávit spoustu času, kdy jsme psali a upravovali noviny. Já psal pod mnohými pseudonymy, aby se Hlas domova nehemžil jen mým jménem, ale to mi nevadilo, já to nedělal pro slávu..

Deset let nám to partnerství s Ivouškem vydrželo. My se nikdy nepohádali, protože nebylo s kým! Na společné pátky jsme se oba těšili, to nebylo jen o předání obchodu tomu druhému, my si to naše páteční stýkání užívali i společensky. My měli rádi legraci a někdy jsem za Ivouškem jezdil (nebo on za mnou) do krámku i v sobotu. Jen tak, na pokec a pomoci tomu druhému, kdyby bylo moc práce. A pak si Ivoušek koupil kolo, že bude do práce dojíždět na kole, aby netloustl. On teda tlustý nebyl, ale fit už asi také ne a tu první sobotu, co jel z práce domů na kole, ho povalilo auto a rozdrtilo mu kotník. Rok jsem pracoval sám a Ivouškovi platil výplatu. Když se konečně jakž tak uzdravil, nechtěl mi ten rok vrátit prací, ale svou polovinu obchodu mi odprodal. Už zkrátka na to neměl, však byl o deset let starší než já.

Tehdá jsem si říkal, teď konečně budu brát velké peníze, je to všechno moje... Jenže jsem dostal infarkt a obchod musel prodat, a tak skončilo naše pracovní přátelství. To společenské neskončilo nikdy, až teď. Ta zpráva, která mne zastihla nepřipraveného, byla, že Ivoušek umřel. Jeho dcerky ho pochovaly v Leuře, tedy v srdci Modrých hor, které tolik miloval.