Kapitán Minchin, který v devatenáctém století Minchinbury na tisíci akrech založil, nemohl ani tušit, že zde jednou nebudou bučet krávy a bečet ovce, ale růst vinná réva. V roce 1821 zemřel a usedlost převzala jeho jediná dcera Maria, která zmizela i s celou svou rodinou někde na na moři. V roce 1859 zakoupil místo dr. Mackay, který nejen vinice založil, ale vybudoval i winery, česky výrobnu vín. V roce 1895 vinici odprodal Jamesi Angusovi. Prodej asi nebyl úplně fér, neb už tři roky poté ubohý James zjistil, že víno je napadené kořenovým virem, a musel vše vytrhat a osadit jinou odrůdou. Té se dařilo až do roku 1962, kdy byla půda tak vyčerpaná, že nový majitel, rodinná firma Penfolds, která farmu zakoupila v roce 1912, zde přestal révu pěstovat. Víno se ovšem ve winery vyrábět už nepřestalo. Když se na scéně objevil v polovině sedmdesátých let dvacátého století nový chemik, tedy já, vinnou révou (Traminer) už bylo osazeno jen třicet akrů. Těm vládl zemědělec John, který se o révu staral až do sklizně. Den sklizně určovali chemici z hlavního závodu, kteří mi denně volali a já musel jezdit na vinici, brát vzorky hroznů, v laboratoři je drtit a pozorovat stoupající hladinu cukru. Když jsem konečně oznámil požadovanou hodnotu, přijel William s hlavním chemikem, potvrdili mé zkoušky a rozhodli: „Zítra sklízíme!“

Druhý den přijeli ze Sydney brigádníci a brigádnice. Většinou studenti. Firma Penfolds se o ně starala dobře. Sice nevím, kolik jim platila, ale paní Becková s Penny Mossovou se celý týden nezastavily. Musely nejen navařit oběd, ale připravit i dvě přesnídávky. Já jsem se nezastavil také, protože jsem neustále musel dělat průbežné testy a připravovat moře kvasinek na každý druhý den. Nezastavil se vůbec nikdo. Bob měl na starosti nejen normální výrobu, ale i drcení hroznů, jak je přiváželi z pole. Don měl na starosti brigádníky, aby se moc neflákali a sklízeli, protože rychlost sklizně byla důležitá pro kvalitu. Jeden rok pršelo, ale sklízet jsme museli stejně a Don se mohl ulítat. Před polednem přivedl do závodu k převléknutí mladou brigádnici, která uklouzla a spadla do bláta. Měla od něj celá záda a já jsem si za těmi zády neodpustil blbou poznámku, kdy jako se přijde převléknout ten kluk, co má od bláta kolena a lokty. Naštěstí mě neslyšela, jen William, kterému se tak roztřásly ruce, že vybryndal z chemické baňky vzorek.

Když bylo všechno víno vymačkané a stočené do obrovských sudů, kam jsem vždy přidal demižón kvasinek, práce ještě neskončila. Vymačkané slupky z hroznů se totiž nevyhodily, ale zalily vodou. Přidal se sladký liquer, kvasinky a i to se nechalo zfermentovat (vykvasit). Později, když bylo i toto „víno“ připravené k stáčení, jsem do něj přidal galon esence Mossellu a celá fabrika voněla jak rozkvetlý sad.

Ten večer po sklizni jsme si všichni, včetně chemiků z hlavního závodu, sedli do mé laboratoře a popíjeli šumivé burgundské. Tenkrát se pít smělo, ale chemici přece jen odjeli dříve, měli to domů přes celou Sydney až k sydnejskému letišti, kde ve čtvrti Tempe firma Penfolds má svůj hlavní závod. Pak jsme zbyli už jen my tři. Don, Bob a já. Bavili jsme se o všem možném, hlavně o sklizni, ale já se jim nesvěřil s tím, co mě nejvíc tížilo. Před sklizní jsme museli pomáhat zemědělci Johnovi při hlídání vinohradu. Na zralé víno se totiž slétalo hejno špačků a ti způsobovali značnou škodu. Kdyby se jen najedli, ale ty bestie do každé kuličky vína zobli jednou! A tím ji znehodnotili, kulička začala plesnivět a nakazila celý hrozen. Bojovali jsme s tím jen tak, jak jsme v té době jedině znali. Brokovnicemi. Jenže špačkové nejsou hloupí. Vysílali vysoko do vzduchu (takže byli z dostřelu) zvědy, vždy po třech a ti plížícího se střelce označovali tím, že když byli přímo nad ním, tak prudce zahnuli v pravém úhlu do strany. To udělali vždy nadvakrát, takže hejno vědělo přesně, kde se střelec nachází. Pokud byl už skoro na dostřel, hejno se zvedlo, obloukem střelce obletělo a usedlo do vinice na druhé straně vinohradu. To bylo frustrating, prostě k zbláznění! Byl jsem mladý, rychlý, dokázal jsem běžet v příklonu, aby mě mezi keři nebylo vidět přes celý vinohrad, a přesto jsem se nemohl dostat na dostřel! Později mi John vysvětlil, jak to dělal on. Přešel vinohrad jednou a při podruhé, než špaččí zvědové vzlétli a zmerčili ho, se ukryl pod vinný keř. Zvědové lítali jako šílení a nic. Hejno znervóznělo a jednotliví špačkové začali vzlétávat nad keře, aby uviděli blížícího se střelce. Prostě vzlétali a zase se snášeli, ale v tom strachu a nervozitě zapoměli žrát a jen vystrašeně pípali. Nakonec to hejno nevydrželo, vzlétlo a přímo nad Johna, který jim to dal z opakovačky šestkrát. Víc nábojů se do ní nevešlo. Jenže to jsem tenkrát nevěděl.

Byl jsem na pokraji vyčerpání, protože jsem vinohrad přeběhl nejméně čtyřikrát a pokaždé jsem přišel s křížkem po funuse. Hejno mě oblétalo a vyloženě ze mne mělo švandu. Takže když jsem přiběhl schvácený k malému jezírku na konci vinohradu a zase vyšel naprázdno, přemohl mě šílený vztek a já jsem zastřelil na stromě sedící volavku stříbrnou. Je tomu už přes třicet let, ale pořád se za to stydím...