Do pekárny jsem dojížděl přes celou Sydney. Obvykle nevyspalý. Spánek byl problém. Většinou mě budily děti. Měli jsme tři a jak se jedno počůralo, už řvalo a domáhalo se přebalení. Poctivě jsem se střídal se ženou, protože ta to měla těžší, byla s nimi skoro pořád a nejmladšího ještě kojila. Byl jsem tak nevyspalý, že jsem usínal při každé příležitosti. Výjimečně i za volantem, když jsem někde zastavil na červenou, která dlouho trvala. Ráno to ještě šlo, vyjížděl jsem krátce po čtvrté a v pekárně byl před pátou, ale když jsem se vracel po práci za plného provozu, vzalo mi těch přes padesát kilometrů hodinu a půl. A to jsem byl vyježděný a brousil to jak závodník při velké ceně v Monacu. Znal jsem každou křižovatku, jak se na ní mění světla a kde se odbočuje do prava, takže již dopředu jsem měnil pruhy a proplétal se provozem jako lasička.

Takových nás tenkrát bylo více, protože ještě neexistovaly kamery na rychlost nebo neoznačená policejní auta. Radary na měření rychlosti už měli, ale člověk si vypěstoval návyky ze zkušeností. Díval jsem se hodně dopředu a jakmile jsem uviděl, že někde na rovince, kde se to dalo napálit, auta daleko přede mnou přibrzďují, vjížděl jsem do takových rovinek v povolené rychlosti. Nejkrásnější pocit byl, když jsme se předjížděli s nějakým pospíchálkem jako já a zatímco já zpomalil, protože jsem si všiml rozsvícených zadních světel daleko před námi, pospíchálek mi vítězoslavně ujel. Za chviličku jsem už jel kolem něj, kde ho policajti zastavili pro rychlou jízdu. To jsem vždy koukal, jestli se dívá, a nemohl jsem se zbavit úsměvu. Za celou dobu dojíždění jsem pokutu za rychlost dostal jen jednou. Jenže provoz houstl a i to mé proplétání už moc nepomáhala a bylo čím dál těžší.

V pátek, kdy jsem končil v pekárně až odpoledne kolem třetí, jsem jel rovnou do Balmain, kde měl Mirek Mařík se Zděnkem Štěpánků dílnu, v níž zaměstnávali Jirku Kopačku, mého druha z Darwinu, a tam jsme popíjeli a klábosili do šesti, kdy provoz přece jen dost opadl. Odtud jsem to domů dokázal za tři čtvrtě hodiny. Když jsem jel domů z pekárny přímo, vzalo mi to tři hodiny a já přijížděl kolem šesté, takže v tom moc velký rozdíl nebyl. Nakonec mě však dojíždění začalo zmáhat. Nejen fyzicky, ale vůbec. Každý rok jsem musel měnit pneumatiky a naše auto stárlo mnohem rychleji. Neustále jsem na něm něco opravoval. Věděl jsem, že takhle to dlouho nevydrží a nakonec budu muset koupit nové.

Takže když má žena objevila inzerát v lokálních novinách, že firma Penfolds hledá chemika pro svou fabriku v Minchinbury, kde vyráběli šumivá vína, byl jsem víc než ochoten ji vyslechnout. Do Minchinbury jsme to od nás měli vzdušnou čarou půl kilometru. Bože, ta krása, nemuset vstávat před čtvrtou! A v pátek, kdy jsem musel navozit chleba zákazníkům i na víkend, jsem odjížděl do práce už ve čtvrtek večer v jedenáct! Až se mi dělaly mžitky před očima, jaká by to byla krása se do sytosti vyspat! Mělo to ovšem jeden problém a to byly peníze. U Penfolds nabízeli jen o málo víc než polovinu toho, co jsem vydělával v pekárně.

Po tomhle zjištění se mi do vín moc jít nechtělo, ale nakonec mě žena umluvila tím, že kdyby dělala v nemocnici v sobotu a v neděli, tak tu druhou půlku mé výplaty hravě vydělá. Tenkrát se za práci o víkendu, kterou nikdo nechtěl, platilo dvojnásob. Když jsem si uvědomil, kolik bych ještě ušetřil na benzínu pro auto, podlehl jsem sladkým vidinám a o místo si zažádal. Všechny zkoušky a rozhovory jsem udělal, navíc jsem měl přeložený výuční list neratovické Spolany, který uředník banky „The Wales“ přeložil tak, že jsem byl považován za chemického inženýra, nikoli pouze vyučeného chemika-nádeníka, jak si je tenkrát Spolana vyráběla. Musím ovšem přiznat, že to vyučování bylo na svou dobu vcelku na úrovni průmyslovek. Rozdíl mezi výučním listem a překladem jsem nikde nevysvětloval. To asi rozhodlo, takže nakonec ze všech kandidátů - a že jich bylo(!) - vybrali mne.

Po pravdě řečeno, vůbec nechápu, kde se ve mně ta drzost tenkrát brala. Chemii jsem nedělal už skoro dvanáct let a o vínech jsem nevěděl vůbec nic. S úředníkem z osobního oddělení jsem se domluvil, že na můj první den přijede do Minchinbury (opravdový) chemik z hlavního závodu v Tempe, kterýžto podnik byl na druhé straně Sydney, a všechno mi ukáže a vysvětlí. Bohužel, nepřijel nikdo, takže když mně dělníci v devět hodin ráno přinesli vzorek z deseti tisíc litrů vína, která zrovna míchali v obrovském tanku, abych jim udělal rozbor a řekl, co mají přidat, pochopil jsem, že mám problém. Zavolal jsem do Tempe, kde mi tentýž úředník, který mě přijal a chemika sliboval, odpověděl, že to bohužel nevyšlo. Zmíněný odborník musel odletět do Adelaide, ale že si jistě poradím, vždyť jsem chemik!

Šel jsem pro radu za formanem Bobem, který mi řekl, že umí jen test na sulphur dioxide a ten mi laskavě ukázal, ale vypočítat koncentraci jsem si musel sám. Počítat jsem ale uměl. Horší bylo, že nikdo ve fabrice neuměl další zkoušky-testy. Kolik přidat kyseliny citrusové, kolik cukru atd. Prolezl jsem celou laboratoř i s kanceláří, kterou mi ráno předal manažer Don Niaess, a objevil pár starých lístečků, na nichž si chemik, který tu byl přede mnou, vypočítával výsledky testů. Odhadl jsem jeho výsledky a když si po svačině dělník přišel pro mé rozhodnutí, nařídil jsem mu svůj odhad, který jsem pro jistotu udělal poloviční. Také jsem ho požádal, aby na mne dohlédl, že jsem nový a kdybych snad příliš vybočil z obvyklých norem, aby mi řekl.

Po jeho odchodu jsem vybral všechny odborné knihy, které v laboratoři byly, a dal se do zuřivého studování a experimentování s testy. Ani jsem si nevšiml, když uplynula dvanáctá hodina, kdy jsem normálně už býval doma z pekárny, a že všichni šli na oběd. V půl čtvrté fabrika zavírala a já ještě studoval. V pět mě Don vyhodil z fabriky také, ale mohl jsem si domů vzít pár knih a sešitů. Po večeři jsem se zavřel v ložnici, aby mě děti nerušily, a skoro celou noc studoval. Nevyspal jsem se vůbec.

Ty troubo, kopyto připitomělý, lál jsem si v duchu, když jsem šel ráno nevyspalý do práce. Vždyť já tu práci vyměnil, abych se konečně vyspal! A nejen, že jsem se nevyspal, ale ještě budu brát jen o něco málo víc než půlku toho, co jsem míval v pekárně!

Pokračování příště

******
Poznámka redakce: 22. února vyšly v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.