V hotelu Ambrož je tedy k mání káva se zákuskem a víno. Sice jen pro pozvané, ale mezi ně se počítají i náhodně přivandrovalí, většinou Češi. Petr tedy obstará občerstvení a hosté zase víno. Každou sobotu přivezu lahev červeného, ale jen půl z ní zase odvezu. To abych byl pod míru. Ta druhá půlka zůstane v Petrovi.

Navíc ale my (já a manželka) vyzískáme něco zeleného z odřezků zeleniny, které Petr vyprodukoval za celý týden, protože jeho zahrada je i živitelka. Nás zásobuje saláty a odřezky krmíme naše slepice. Za odměnu přivezeme vejce. Samozřejmě ne vždy... naše čtyři slípky nestačí poptávce a také nutno vzít v úvahu, že nás občas přijíždí vybrat dcera s vnučkou. Obě tvrdí, že naše vajíčka chutnají lépe než koupená, čemuž my rádi věříme. Má žena proto, že má radost, když jim chutná, a já vím, že všechno chutná lépe, když se za to nemusí platit. Nejlépe chutná kradené ovoce! O tom já něco vím ze svého mládí... ale to sem nepatří.

Máme holt takový malý barter system, v kterém nejedeme sami, ale i ostatní hosté. Já, protože bydlím na farmě, kde se pasou čtyři koně, dovážím i koňský trus. Ten je populární pro zahrádkáře a to tady jsme skoro všichni. Přes týden trus napytluji do neprodyšných plastových pytlů, ale pytle nechám otevřené, aby mohly dýchat. V sobotu, pět minut před vyjetím k Petrovi, pytle nacpu na zadní sedadlo mé Hyundy. To aby žena moc neprotestovala ohledně smradu, i když suchý koňský trus nesmrdí. Opravdu! Ona ale stejně protestuje - v hrůze, že kdybychom měli nehodu, tak budeme oba v pěkných sra...ch.

Já to sbírání trusu beru jako cvičení, anglicky excercise, protože mám rakovinu a onkoložka mi kladla na srdce, že se musím udržovat fit. To tedy dělám pořád, protože na farmě je furt co dělat, ale hlavně proto, že já nemám jednu rakovinu, ale hned dvě. Jedna je rakovina tlustého střeva a druhá malých buněk. Latinské jméno jsem pro tu potvoru zapomněl, zato si dobře pamatuji, když mi bylo řečeno, že to je rakovina nevyléčitelná...

Zatím se tedy udržuji docela fit a onkoložku jsem po šesti týdnech od chemoterapie, to jsme se neviděli, překvapil, že ještě žiju!

Žiju a je mi docela fajn, akorát mám dost tvrdou stolici, namáhám se a musím hodně tlačit. Polozácpa, mám na to od doktora nějaké pilulky, ale moc to nepomáhá. Tuhle, když jsem zase pytloval koňský trus, jsem pozoroval jak naše čuba se nahrbuje a že bude dělat psí potřebu. Čuba, abyste věděli, se mnou všude po farmě chodí. Tak jsem se díval a ten chudák pes se u toho tvářil asi jako já a tlačil, až mu šly uši dozadu. Krindapána, ona taky, napadlo mě! Po úspěšné proceduře si to stvoření radostně odštěklo, popoběhlo k čerstvému koňskému trusu a zbaštilo z něj koblihu. Teda bez nadšení, spíš se mi zdálo, že jí to ani nechutná a že se přemáhá, a vtom jsem si na to vzpomněl!

Bylo to před časem v televizi, doktoři v tom programu dávali nemocným lidem se střevními potížemi koktail, do kterého namíchali trochu trusu od zdravého člověka, a většinou se všichni uzdravili! Prý jim ve střevech chyběla bioflóra, tak jim ji tímto způsobem dodali. Na tom by něco mohlo být, zauvažoval jsem. Možná, že moji bioflóru zabila chemoterapie? Zvířata nejsou hloupá a naše čuba obzvlášť!

Napadlo mě, co by se stalo, kdybych udloubl trochu čerstvého koňského trusu, naklusal k nám do kuchyně a udělal si mléčný koktail, do kterého bych rozmixoval maličko z přinesené koblihy a naráz to vše vypil. Jinak to asi pít nelze aby se jeden při pomyšlení na to, co právě dělá, nepoblil.

Třeba by se mi stolice za čas docela upravila? Jistě, nepadalo by to ze mně jako z koně, to asi ne, ale možná bych se u toho už nemusel tvářit jako náš pes, když tlačí. Pak mne ale popadly obavy. Kdyby se to dozvěděli moji čtenáři, mohli by mne nařknout, že ten Moc teď píše hrozné koniny...