S Petrem mne pojí přátelství už mnoho let. Byl z Čechů jediný, kdo si ode mne koupil pozemek a pak na něm postavil dům. To bylo ve Stuarts Point, kde jsem vytvořil real estate „Seabreeze“, který měl 16 pozemků a do něhož vedly dvě ulice cul de sac. Jedna z nich se dnes jmenuje Bohemia Court (Český dvůr) a druhá Kirkwood Place. Tu jsem původně chtěl pojmenovat Moravia Place, na což jsem jako developer měl právo, ale místní obec si postavila hlavu a jelikož měla zase právo jména ulic schvalovat, snažila se mne dokopat k tomu, abych ulicím dal jména, která chtěla ona. Například po vojácích, kteří bojovali v zahraničí za Austrálii. Takových ulic je ve Stuarts Point několik. Navrhl jsem tedy aby se Moravia Place jmenovala po mém synovi, jenž za Austrálii bojoval ve Východním Timoru a v Afghánistánu. Obec to odmítla s tím, že za Austrálii nepadl.. odpověděl jsem,... protože bojoval dobře a chytře!

Bylo mi to ovšem houby platné. Jelikož jsem byl tvrdohlavý a obec také, došlo nakonec k dohodě, kdy jsem, unaven byrokratickým bojem, navrhl, že když mně povolí tu Bohemia Court, tak já jim zase povolím, aby tu druhou ulici pojmenovali, jak budou chtít. A tak je místo Moravia Place ve Stuart´s Point ulice Kirkwood Place.

Mr. Kirkwood byl v předminulém století prvním poštmistrem ve Stuarts Point a já proti němu nic nemám. Ostatně, měl jsem velké štěstí, kdyby obec pojmenovala ulici po nějakém místním domorodci, mohlo se mi stát, že zdejší domorodý Land Council by na celou subdivizi uvalil nárok, a to v případě pana Kirkwooda nehrozilo, protože ten byl bílý jako listina práv a výhod dnešních Australanů černé pleti...

Mou snahou bylo, aby ve vesnici zapustila kořeny česká emigrantská společnost lidí jako já, a tak jsme si vzájemně mohli pomáhat v našich důchodových letech. Na podrobnou zprávu o této „české vesničce“, kterou jsem vyvěsil v českém klubu v Sydney, se přihlásil jen Petr s kamarádem, kteří měli ale podmínku: Kamarád ode mne jeden pozemek koupí okamžitě, zatímco Petr mi dá jen zálohu deset procent a zbytek doplatí přesně za rok. Potřásli jsme si na to rukou a deal byl na světě. Bez právníků a advokátů. Pozemky jsem jim prodal za $ 53K každý.

Mezitím jsem se dozvěděl, že v českém klubu v Sydney se vypráví, že ten Moc si nahrabal a teď by ta kurva na nás chtěla vydělávat, a tak nápad s českou vesničkou padl. Ten rok se ale trh s pozemky hnul, ceny šly nahoru a když mi Petr do roka a do dne přinesl vyrovnání, mohl jsem za jeho pozemek dostat na volném trhu $ 130K. Pár lidí mi ze Sydney zavolalo a měli zájem za starou cenu... jenže ten kurva Moc už to nechtěl za původní cenu prodat!

Pud sebezáchovy pro mou rodinu byl silnější a poslední pozemek jsem prodal za $ 185K…

S Petrem to ale bylo jinak. Nepsaný zákon v Austrálii byl a snad ještě platí, že prodávající může kupci vrátit dvojnásobek zálohy a pozemek pak může prodat za novou cenu. Jenže my si na ten deal potřásli rukou a oba jsme po letech v Austrálii ctili tento starý australský zvyk. A tak jsem přišel o značnou částku, ale zato získal přítele! A moje žena přítelkyni, kterou byla Petrova manželka. Oba nás naučili chodit k nim na kávu v deset ráno a vždy u toho bylo něco chutného k snědku z české cukrářské tradice. Od štrůdlu přes ořechové rohlíčky až po špenátové taštičky, které já nejraději...

My se pak ze Stuarts Point odstěhovali do blízké Macksville, ale tradici kávových dýchánků o desáté dodržujeme stále, akorát že jsme ji přesunuli na každou sobotu. Nás, místních Čechů (většinou z nedaleké South West Rocks), jezdí na sobotu více, a to i teď, když Petrovi zemřela manželka... ale už za jejího života jsme jejich domu a nádherné zahradě říkali Hotel Ambrož