Moje poslední válečná vzpomínka je spojena s momentem, kdy jsem se na prázdninách v Orlických horách u Pastvinské přehrady jednou takhle zvečera ponořil do jejích chladných vod. A tu se ze stráně nade mnou ozval hlas. Volal na cesťáka sídlícího na druhé straně zátoky: “Ahoj Zdenkůůů! Heléé, je po válce. Američani shodili na Japonce atomovou pumůů!“

Tehdy jsem měl jen mlhavou představu, kde to Japonsko je, a už vůbec žádnou o tom, že co křikloun nade mnou oznamuje, je vlastně začátek zcela nové éry lidstva.

Válka přece skončila už před čtvrt rokem, kdy my skauti jsme už stáli špalír Montgomerymu, Pattonovi a Koněvovi na Staroměstkým rynku, oděni jen v mírně obměněných uniformách Hitlerjugendu, dokonce i v poděděných tropických helmách, které postrádaly ty malé palmičky, označení někdejšího německého Afrikakorpsu. Ty jsme odstranili, i když po nich zůstal jakýsi prozrazující odstín.

Atomové výbuchy se ztrátami asi čtvrt milionů lidí byly tehdy zaznamenány a ilustrovány ve všech novinách a časopisech. Brzy po tom jsme je také viděli ve filmových aktualitách. Obávám se však, že jsme dodnes význam toho všeho dění patřičně nedocenili. Ovšem pravdou taky asi je, že po 41 let komunistický režim dělal všechno možné, aby z propagačních důvodů k nějakému obecnému ocenění nedošlo. Těch čtvrt milionů mrtvých a raněných Japonců představovalo spásu lidstva: zkrátka tito lidé se vlastně zasloužili o to, že tu ještě jsme, že civilizaci nebyl dán prudký konec.

A to navzdory všem těm krizím, berlínským, korejským a vietnamským. Zejména pak té kubánské v říjnu roku 1962. Co hlasatel Radia Svobodná Evropa v Mnichově jsem tehdy stál ve studiu krátce před hlášením zpráv. S poněkud roztřesenou bradou jsem čekal, jestli přijde ta, že se sovětské lodě mířící na Kubu zastaví. Všichni jsme věděli, že jestli se tak nestane, stane se budova našeho radia jedním z hlavních terčů ruských raket. Dnes jsem přesvědčen, že se tak nestalo hlavně zásluhou obětí hirošimských a nagasakských. Lidé po celém světě si prostě všechny ty hrůzy dobře zapamatovali. To celkem lidstvo umí dobře: zapamatovat si hrůzy. Bohužel taky dokáže vymyslet hrůzy nové.

Takže nejen chybami, ale hlavně hrůzami se člověk učí. Nemám dnes už nejmenších pochyb o tom, že zkáza těch dvou měst v Japonsku měla pro život na této planetě daleko větší význam, než si uvědomujeme.