29.3.2024 | Svátek má Taťána


VZPOMÍNKA: Gradiste

15.2.2018

Mezinárodní rychlík Balt-Orient Expres dorazil do Kluže v půl páté ráno, místo ve tři čtvrtě na tři, jak stálo v jízdním řádu. Zpoždění nám přišlo vhod, blížilo se svítání a začaly jezdit městské autobusy. Jeden z nich nás dovezl ke kempu za městem, šofér dal na rozloučenou manželce a mně po jednom vařeném kukuřičném klasu. Tak začalo naše putování Rumunskem v létě 1972. Ten řidič předznamenal další cestu – ve vnitrozemí jsme se setkávali se vstřícnými příjemnými lidmi. Naše těžké batohy, tehdy se říkalo krosny, byly předmětem obdivu. Nejen vahou. V Rumunsku nebyly k dostání.

Jedním z našich klíčových vnitrozemských cílů byla Sarmizegetusa, starověká pevnost, kde skončil odpor Dáků a také život jejich posledního panovníka Decebala. Vítězný římský císař Traianus pak vztyčil v Římě sloup zobrazující tuto událost z roku 106 n. l. Ten sloup turisté většinou znají, místo, kam jsme mířili, asi méně. Naše znalosti byly chudé, protože malý knižní průvodce Rumunskem se hojně věnoval budování socialismu v této spřátelené zemi, méně pak jejím zajímavostem. Mapa neposloužila o mnoho lépe. Byla více než stručná. Jediným pevným bodem bylo zjištění, že nejblíže cíli je město Orastie.

Jak se ale dostat na Gradiste (vyslovováno „gradiště“), jak se Sarmizegetusa běžně v místě nazývala, nebylo vůbec jasné. Světlo do této tmy vnesla návštěva muzea v Orastie, kde byl zrovna jako zázrakem starší pán hovořící německy a hlavně znalý zdejších reálií. Prý Gradiste je v horách, to jsme věděli, ale nevede tam žádná silnice, ani cesta. To byl nový poznatek. Prý jedinou možností je cestovat úzkokolejnou železnicí, která z dřevokombinátu z Orastie vozí dřevorubce do hor, a zpět je dopravuje s vytěženým dřevem. Nutno se prý dohodnout. Gradiste je odtud vzdáleno asi čtyřicet kilometrů a je fakt, že v první polovině trasy vede rovnoběžně s tratí silnice, ale provoz na ní skoro není. Zastižení autobusu, který se někdy objevuje, je méně pravděpodobné než setkání s hejkalem či jinou pohádkovou bytostí.

Dřevokombinát byl nedaleko muzea. Hovořili jsme tu s kýmsi, kdo měl zřejmě rozhodovací pravomoc. Výraz „hovořili“ je ovšem nesmírně nadsazený. Usměvavý příjemný muž hovořil jen rumunsky, my naopak vůbec ne. Slovu „gradiste“ ale porozuměl, načež hned dodal: Decebal. Následovala pantomima, z níž jsme obohatili náš slovník o tři rumunské termíny. Pamatuji si je dodnes: gara – nádraží, tren – vlak, a ora – hodina. Z našeho vystoupení bylo jasné, kam chceme, z mužovy etudy vyplynulo, že máme být v závodě následující den v pět ráno.

Vybaveni zásobami na celý den jsme dorazili v určenou hodinu. Vlaky úzkokolejky jsou samy o sobě půvabné, tenhle dýchal minulostí, zvlášť mašinka v jeho čele. Ukázali nám vagón pro cestující, což byl nákladní, otevřený, ale s lavicemi, kam jsme se usadili spolu s partou dřevorubců a několika civilněji vyhlížejícími osobami. Ty, jak se ukázalo, cestovaly do sídel roztroušených podél trati. Vesnice to nebyly, spíš jednotlivé velmi chudé domky. Kouř vycházející otvorem ve štítě nebyl výjimečný. Vlak se pohnul, rozproudil se živý hovor, navzdory jiskrám a sazím padajícím z lokomotivy. Sami jsme k zábavě nemohli významněji přispět, ale byli jsme objektem zájmu. Padala slova „gradiste“ a „Decebal“ doprovázená povzbudivými gesty a úsměvy. Bylo patrné, že turista je tu poměrně vzácným tvorem.

Náš spoj nespěchal, občas zastavil u nějakého stavení, někdy to bylo malé nádraží, někteří cestující vystupovali a srdečně nám cosi říkali. Asi přáli šťastnou cestu. Jednou vlak zastavil, lokomotiva zmizela do okolních lesů a teprve za hodinu byla zpátky s několika vagóny. Jiné byly cestou odpojovány. Vlak pulsoval. Na jiné stanici se cestující vyhrnuli k domku s tabulí Magazin Mixt; jaké smíšené zboží měli, to nevím. Když ale všichni zas nastoupili, starší pán sedící blízko se svou manželkou vytáhl nůž, rozkrojil voňavý pecen čerstvého chleba a polovinu nám s úsměvem podal.

Koleje skončily, byli jsme na místě. Další pantomimická vložka vedla k dohodě, že v jednu po poledni máme být zpět. Kde je Gradiste? Mávnutí rukou kamsi k do kopce pokrytého hustým lesem a pak další etuda – jsou tam medvědi. Možná, že byli, ale nás si nevšímali. Na konci strmého stoupání, na vrcholu kopce, se před námi z hustého stromoví vynořily zbytky neobyčejně masivních kamenných hradeb obklopujících poměrně rozlehlé prostranství, jen zčásti bez lesa, kde byly patky mohutných kamenných sloupů, zbytky stěn různých staveb a tabulka s plánkem. Kolem a zčásti i uvnitř areálu hustý les, ticho, a my sami dva, s duchy Decebala a jeho padlých spolubojovníků. Byly to chvíle, které nelze zapomenout.

Byl čas návratu. Plni krásných dojmů jsme se těšili zpět do údolí. Patrně se dá hovořit o vlakvedoucím, který nám opět pantomimou naznačil, že vlak dolů nejede. Pochopili jsme, že se něco stalo na trati. Situace přinejmenším zneklidňující – čtyřicet kilometrů od kempu, v lepším případě aspoň dvacet, kdybychom zastihli ten tajůplný autobus. Jít se dalo jen po trati, nebyla žádná cesta, nebo aspoň stezka. Zkusili jste někdy jít po pražcích, když jsou mezi nimi volně ležící kameny? Tohle byla úzkokolejka, vzdálenost pražců zcela nevhodná. K tomu polní láhev se zbytkem vody, a ta půlka bochníku chleba. Naše zásoby byly snědeny.

Vydali jsme se na pochod po svažující se trati. Přidal se k nám jeden z dřevařů, šel svižněji, asi ne poprvé. Soudě dle patníků, spoře lemujících trať, jsme ušli asi tři kilometry, když náš průvodce ukázal na viníka nesnází – vykolejený vagón blokující trať. Kousek dál ale stál další, vrchovatě naložený prkny převázanými bytelnými řetězy. Muž nám naznačil, že máme vylézt nahoru, sám se postavil na přední plošinu a odbrzdil. Vagón se po spádu rozjel. Tahle trať naštěstí pořád klesá. O komfortu nelze mluvit, prkna, sice svázaná, měla přece jen vůli. Přidržovat jsme se mohli těch řetězů. Pocit ne úplně bezstarostný.

Ukázalo se, že je to ten lepší přípoj. Po dalších třech kilometrech náš vagón zajel na vedlejší kolej jakési staničky a my byli gestikulací vysláni na jiný, vrchovatě naložený příčně položenými mohutnými poleny. Držely je pohromadě železné postranice vepředu a vzadu, a hlavně řetězy. S přepravou osob se nepočítalo, upevnění nákladu bylo volnější. Vzpomínali jsme na prkna, která jsou aspoň plochá. Pohyblivá polena, vagón obsluhovaný opět jen brzdou, kterou ten muž moc nepoužíval, aby to jelo. Při nastupování jsem si stačil všimnout na straně vagónu, že jeho poslední kontrola byla dost dávno. Trať, trochu jako tobogan, takže se vagón kolébal na obě strany, polena přitom jako živá. Byli jsme v situaci brouků držících se na kmenu stromu v silném větru. Vzpomínali jsme později, že nás při odjezdu na cestu Rumunskem příbuzní a známí nabádali, abychom necestovali letadlem – není to bezpečné.

Brzdař nevzrušeně postával, asi tak jezdil běžně. My rozhodně ne. Na posledních deset kilometrů jsme přestoupili na luxusní prostředek, drezínu plnou cestujících. Nepoužívala motor, trať se i nadále svažovala. V pozdním odpoledni jsme konečně stáli na dvoře dřevokombinátu s muži, kteří už věděli o naší anabázi. Kolem nás úsměvy, stisky rukou. Přátelské, srdečné. Pochopili jsme, že měli radost z toho, jak jsme se vydali po stopách jejich dávné minulosti.

Před nedávnem jsem v jednom časopise viděl článek o poslední pevnosti Dáků. Psali tam Sarmizegetusa, nikoli Gradiste, jak žije v našich vzpomínkách. Obrázky, jak si letmo vybavuji, ukazovaly krásnou asfaltku, nevelké moderní stavby, nejspíš hotely, dokonce tuším některé svatyně zčásti postavené. Les, který to vše při naší návštěvě zakrýval, zmizel. Všude trávník, vypadal jako anglický. Nebyla tam zmínka o medvědech, o úzkokolejce, tím méně pak o mužích, kteří tam denně jezdili. Osmahlých, šlachovitých. Nesmírně chudých, dobrých a pohostinných, hrdých na dávnou slávu.



J. Kanioková Závidím 20:54 15.2.2018
A. Bytová Dík, bylo to jak pohlazení. :) 12:13 15.2.2018
M. Prokop Příjemné osvěžení, díky. . 11:16 15.2.2018