Já jsem vždycky chtěl mít farmu. Už jako malý klouček, kterého do pěti let vychovávali jeho prarodiče, jsem jezdil k dědovu bratranci Antonu Mocovi do Barchovic, který tam vlastnil pět hektarů. K tomu patřilo i šest krav, slepice, králíci, pašík a co vše v té době takové hospodářství obnášelo. Jezdil jsem tam každou volnou chvíli a i na prázdniny, když už jsem chodil do školy. 

Tam jsem se učil starat o dobytek, sekat trávu pro králíky, nasypat slepicím zrní, ba i sbírat smetanu s povrchu mléka, které strejda Anton lil do kamených kádí ve sklepě. Sbírání smetany předčilo v oblíbenosti mnohou jinou činnost a občas jsem po jejím skončení měl tvář jak Santa Claus. S místními kluky jsem navázal přátelství a běhal bos po zahradách i po strništích, což mé městské nohy dost trápilo, ale zatínal jsem zuby a nedával na sobě, pokud možno, nic znát. Už ve čtyřech letech, když Anton s jeho bratrem Jardou (pracoval na Kladně) a sestrou Kristlou, která s Antonem bydlela a vařila mu, odešli za tmy na pole, jsem s mým dědou, také Antonem, hned jak se rozednilo, zapřahal krávy do vozu a jeli jsme za pracující trojicí na pole. 

Děda - bože můj, tenkrát mu bylo jako je dnes mně (!) - šel vedle vozu, zatímco já, čtyřletý trpaslík, seděl důležitě na kozlíku a přemýšlel, jak krávy poznají, kam zatočit, když k nim vede jen jedna oprať? Od Jírovských kluků, jejichž otec vlastnil čtyři koně, jsem věděl, že za kterou oprať kočí zatáhne, tam koně jdou. Ke koním ovšem vedly opratě dvě, za jednu se tahalo aby šli koně čehý a za druhou, aby šli hot. Jak krávy ví, jak zahnout na stranu, ke které oprať nevedla, bylo pro mne záhadou. Což mi ale nebránilo, abych se nekasal na kozlík a nesnažil se být kočím. Tahle vlastnost, že jsem se vždy hrnul i tam, kde jsem to neznal a nic o tom nevěděl, mě provázela celý život. Většinou úspěšně, i když jsem se párkrát pěkně zapotil, to když jsem si ukousl více, než jsem dokázal hned sežvýkat...

To už krávy táhly vůz úvalem a děda Anton uklouzl a spadl mezi přední a zadní kolo vozu. Duchapřítomně začal mezi koly válet sudy a volat, abych krávy zastavil. Marně jsem tahal za jedinou oprať, s kravami to ani nehnulo. Když už dědu zadní kolo skoro dohnalo, zoufale jsem seskočil s kozlíku oběhl krávy a postavil se před ně mávaje oběma rukama a volaje prrrr! Naštěstí se krávy zastavily a těžké kolo přes dědu nepřejelo. Potom už jsme seděli na kozlíku oba dva a bylo štěstím, že jsme seděli, protože jak krávy uviděly na poli chrást od cukrové řepy, který naši tři příbuzní odsekávali z cukrové řepy, zvedly ocasy a nezastavil by je ani děda, natož já!

Pak, když strýc Anton vstoupil do JZD a měl doma jenom jednu krávu, ale ta mu dávala dvacet sedm litrů mléka denně, zatímco ty jézéďácké v kravíně dávaly průměrně litrů osm, jsem do Barchovic jezdil dál, ale už nepomáhal strýcovi, nýbrž jsem pracoval pro JZD. Bylo mi čtrnáct a ráno mi dali koně a celý den jsem proorával brambory. Nebo seděl na samovazači snopů, když se sklízelo obilí. Snopy jsem uměl ovšem vázat i povříslem, jak jsme to dělali, když strýc Anton ještě soukromničil. Na konci roku mi to vyneslo nějaký peníz, ale moc to nikdy nebylo. Jednotka v Barchovicích byla slabá a pohybovala se kolem dvou korun. To už ale bylo v době, kdy jsem končil osmiletou základní školu ve Vršovicích a musel se rozhodnout, čím být. 

Zažádal jsem si o přijetí na zemědělskou školu. V té době to byl čin odvážný, protože do zemědělství nikdo nechtěl. Lidé naopak z venkova utíkali a dostat se z JZD bylo téměř nemožné. Komunisté tenkrát vládli rukou tvrdou, však i do těch JZD strýce Antona a celou vesnici Barchovice spíš nahnali, než že by tam lidé vstupovali dobrovolně. Snad nějaký ten bezzemek, ale kdo něco měl a uměl na tom dřít, ten se vzpouzel. Ovšem jen do doby, než pár sedláků poslali komunisté do kriminálu jako kulaky. Pak, pořád ještě ne dobrovolně, ale s touhou nedat se zavřít, lidé podepisovali a do jednotných zemědělských družstev vstupovali.

Byl jsem si jist, že mne na zemědělskou školu vezmou, však do zemědělství nikdo nechtěl, ale jaké bylo moje překvapení, když byla má žádost zamítnuta! V odůvodnění se pravilo, že jako chlapec z města bych k zemědělství neměl ten správný poměr... Zažádal jsem tedy o přijetí do lesnické školy v Trutnově, kde jsem měl v Horním Starém Městě (de facto vesnice) hodně příbuzných z matčiny strany a také pár kamarádů. I tam jsem jezdil často. Když jsem nebyl v Barchovicích, byl jsem u Trutnova. Z lesnické školy přišlo vyrozumění, že Praha neleží v jejich katastru, že si musím zažádat do Písku. Z Písku odpověděli, že jsem si zažádal pozdě! A tak, milý čtenáři, jsem se nestal ani zemědělcem, ani lesníkem, natož hajným...

Musím se přiznat, že ač jsem měl přírodu rád a chtěl v ní nějak zakotvit, protože já nikdy neměl rád ruch velkoměsta (a to jsem rozený Pražák křtěný Botičem!), můj vedlejší důvod byl dost fantastický. Jako Pražák, který pomalu každý víkend dlel na venkově, o prázdninách ani nemluvě, jsem mohl srovnávat nejen život ve městě a na vesnici, ale nějak se mi zdálo, v hlavě mi utkvělo, že ten městský život je nepřirozený! A mé uvědomění šlo ještě dál! Já už od útlého věku tušil, nebo si snad jen představoval, že civilizace jednou skončí. A to katastrofou! Třeba přírodní, tohle uvědomění ovšem přišlo mnohem později, to prvotní bylo, že to takhle dál nemůže jít donekonečna! Možná, že mne z počátku ovlivnilo to, jak komunisti naháněli lidi do těch JZD. Všichni plakali, naříkali, brblali a nadávali, ale také tomu všemu předvídali špatnou budoucnost. Měli pravdu, i když se to všechno vyvinulo jinak a i to moje přesvědčení trochu uhlo a já se dnes domnívám, že civilizace se tak oddala do rukou vědy a lidské organizace velkých nadnárodních společností, že stačí málo, aby se to všechno vymklo, skončilo a nastane ta katastrofa...

A proto já vždycky chtěl farmu a na konci života se mi podařilo skončit se čtyřmi hektary! Není to sice veliké ani jako ta Antonova farma z Barchovic, ale uživit by se na tom dalo, kdyby nedejbůh svět, jak ho známe, skončil. Ten dojem, že lidé na venkově přežijí a ve městech se navzájem porvou o žvanec, prostě ve mně byl od útlého mládí. Dnes, kdy mi je přes sedmdesát let, vím, že už to není pro mne, že jsem to všechno dělal a získal pro své děti. A to je asi můj největší úspěch v Austrálii, do které jsem přišel před padesáti lety jen s kartáčkem na zuby a taškou s náhradním oblečením. Já chtěl, aby mé děti byly zajištěné. Ne jako já, který neměl ke komu jít v případě nouze. A toho jsem dosáhl! 

A teď, když bych měl mít radost, vám musím sdělit, že můj syn Thomas Stanislav, dostal rakovinu slinivky břišní. Už má po operaci a zhubl tak, že vypadá, jako kdyby právě opustil Mauthausen... Musí na chemoterapii, ozařování a znovu na chemoterapii. Onkolog mu řekl, že má jen třicetiprocentní šanci, že se mu rakovina nevrátí...

Vidíte, člověk míní, pámbu mění. S tím, že bych neměl tu farmu komu předat, jsem vůbec nepočítal.