VZPOMÍNKA: Emigrace
Když k nám vtrhly hordy z Varšavského paktu a my se nebránili, věděl jsem, že to je moje poslední příležitost, jinak uvidím kulový. Prostě padala klec a já věděl, že je jen otázkou času, než dopadne zcela, a tak jsem šel. A co nejdál! Do Austrálie! Ne proto, že jsem Austrálii znal, ale protože to bylo na druhém konci světa a já věděl, že až se budu vracet, tak ten svět musím procestovat. Že to nakonec vyšlo úplně jinak, bylo to štígro, štěstíčko, o kterém mluvím. Opustil jsem republiku československou až po důkladném zvážení naší situace. Lid v celé zemi se vzepjal aspoň k pasivnímu odporu a myslím, že jsme tenkrát byli vcelku všichni stateční, i když naivní a bez vedení, které nás nakonec prodalo, ale to jsme zjistili všichni až později. Já jsem si však sebou odvezl do exilu vzpomínku na národ, který při sobě držel, měl odvahu a na který jsem mohl být pyšný. Dodnes si to myslím, zažil jsem zkrátka náš vrchol, vrchol národního vzepjetí a na to se nezapomíná.
Začátky byly těžké, i hladem jsem trpěl, ale nebyl jsem sám. Byly nás tehdá po Austrálii tisíce a i když jsme o sebe zrovna nezakopávali, jakmile jsme slyšeli češtinu, hned jsme se k sobě hlásili. A navazovali přátelství a pomáhali si, jak to jen šlo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme jeden druhému nahrazovali příbuzné, o které jsme všichni svým odchodem přišli. Mám mnoho přátel, kterým moje děti říkají strejdo nebo teto, a já jsem pro mnohé strejda také, i když geneticky k sobě nepatříme.
Austrálie měla tu výhodu, že byla daleko od světového ruchu a její obyvatelstvo bylo slušné a hlavně povětšinou poctivé. To nám emigrantům hodně dalo a hodně jsme se od Australanů nakazili. Ovšem až po létech, neboť naučit se slušně anglicky vezme dlouho, vlastně celý život. Mnozí mají mezery i dnes. To proto, že se uzavřeli do okruhu známých, s nimiž se vlastně neustále bavili česky. Navštěvovali se a trávili spolu i víkendy, takže angličtinu používali pouze v práci a při nákupech. K tomu ovšem přispěl i věk. Lidé po třicítce se učili mnohem hůře než dvacetiletí, osmnáctiletí nebo děti, ale to je všeobecně známý fakt, nemá cenu se o něm rozepisovat. Ovšem i tito lidé nakonec se svým novým domovem splynuli a i tu angličtinu se naučili na slušné úrovni.
Já měl to štěstí, že jsem se po třech letech v Austrálii zamiloval do místního děvčete, vzal si je a angličtinu pak lámal mílovými kroky. Tou dobou jsme už v republice všechno nejen prohráli, ale i vzdali a jestli někdo z nás měl chuť se vracet a stýskalo se mu, pak ho ta chuť rychle přešla. Mně se nestýskalo nikdy. Naopak! Měl jsem emigrantské sny, v kterých jsem se probouzel hrůzou zpocený, že jsem nazpět v kleci a nemohu ven. Jeden ten sen byl tak živý, že i po probuzení na Bronte (sydneyská čtvrť) v roce 69, kdy jsem v Austrálii byl jen asi půl roku, jsem měl dojem, že ležím ve své posteli ve Vršovicích. Hrůzou jsem se až otřásl, ten den jsem měl jít na odpolední šichtu do sklárny a moc dobře jsem věděl, že i kdyby mě na hranici pustili, tak to do Austrálie to odpoledne už nestihnu! Bože, ta úleva, když jsem konečně poznal, že pořád ležím na Bronte. Přitom musím dodat, že jsem vždy byl celkem loajální Čech, nikdy se za nás nestyděl a s kamarády z mládí si píšu dodnes. Korespondenci jsem s nimi celá ta léta udržoval, i když jsem se mezitím stal vlastně Australanem. Došlo to tak daleko, že rád zajedu domů na dovolenou a se svými bývalými kamarády chodím na houby, na sleziny naší trampské osady a jezdím do Krkonoš i na Šumavu, do Litoměřic i do Barchovic, kde se narodil můj táta. Poetická česká krajina se svými chaloupkami mě dojímá, ale po pár týdnech už zase rád jedu domů, do Austrálie....
Když tak o tom přemýšlím, tak australské prostředí nám, českým emigrantům, hodně pomohlo. Hlavně tím, že nás učilo samostatnosti, spoléhat se sám na sebe, ale přitom nám dovolovalo zůstat i Čechy, kteří si odloučenost od světa kompenzovali tím, že drželi při sobě. Holt jsme do Austrálie zapadli tím nejcennějším, co člověk má a co Austrálie i oficiálně uznává, svým přátelstvím jednoho k druhému, kterému se zde říká mateship. Kdo má mates (kamarády), ten má ve svém životě i své místečko, kam patří a kde ho mají rádi. Jenže ono to neplatí jen na vaše osobní kamarády. Musím přiznat, že tomu někdy až nerozumím. Kamarád Mirek Mařík se odstěhoval před léty na Tasmánii, kde zakoupil starobylou budovu, kterou snad stavěli trestanci. Hodlal v ní vybudovat galerii a za tím účelem ji zaplnil vším, co měl. Budova vyhořela a Mirek ji neměl pojištěnou. Přišel o vše, všechny sbírky, a najednou neměl nic. Druhý den začali chodit místní lidé a vyptávat se, jak mohou pomoci. Když zjistili, že před nimi stojí žebrák, který nemá ani na jídlo, začali nosit nejen jídlo, ale i peníze. Pomáhali, seč mohli, se vším. Nakonec Mirek postavil novou galerii vedle vyhořelé budovy a v místě už zůstal. Najednou věděl, že tam patří, mezi své...
Já jsem nikdy neměl rád zimu. Ani jako kluk, když jsem hrával hokej. Vždycky jsem toužil po teple, po palmách a táhlo mě to k tropům. V Austrálii jsem si vždy připadal jako na rekreaci, na dovolené a připadám si tak i nyní, kdy už jsem vlastně v důchodu. Když dovedete ocenit své okolí a jeho krásu, vážit si prostředí, v kterém žijete, pak už to není jen drsný život, ale krása žití sama. Jde jen o pocit, ale ten pocit je ze všeho nejdůležitější. Bože můj, co já se v životě v Austrálii nadřel! Na stavbách, v buši, pot ze mne lil, ale stačilo se podívat na vzdálené palmy, namodralé hory nebo na dešťový les v dáli a už zase jsem byl na rekreaci...
Hlavní jsou ovšem lidé. Na všech těch stavbách jsem se naučil, že boss, tedy mistr, se poslouchá bez řečí, ale po práci, u piva, to je kamarád, kterému se může říci všechno. Ba ho poslat i do prdele. Ráno je nový den, nová etapa práce, nový začátek a co bylo včera je jak ta voda pod mostem...
Samozřejmě, život není jen idylická selanka a člověk v něm potká i lumpy, ale i to je důležité. Bože můj, jak já se česky natrápil, když mě někdo doběhl. Když jsem prodělal! Třeba při koupi auta nebo pozemku. Nebo když mě ten samý Mirek Mařík, než se odstěhoval do Tasmánie, přemluvil, abych se nechal pojistit u AMP, a já pak zjistil, že za mne dostal od této společnosti komisi. Kamarády jsme ovšem zůstali, vůl jsem byl já. Jenže z chyb se člověk učí nejlépe. To platí i o řeči. Když uděláte chybu a všichni se vám zasmějí, zapamatujete si to mnohem lépe, než když vás na to někdo jen upozorní. Ovšem i upozornění jsou důležitá. Nejlépe se naučíte jazyk, když si namluvíte holku, která tím jazykem hovoří. Když ji máte opravdu rád a ona to z vás cítí, bude vás upozorňovat a vše vysvětlovat celý život. No, dneska už to pro mne neplatí, ale občas se jí přece jen na něco zeptám. Většinou odpověď nezná ani ona. Angličtina má svá mysteria, ale je to také krásný jazyk mající svá kouzla, kterým se čeština nevyrovná. To ovšem platí i obráceně. Nic není na světě dokonalost nebo nedokonalost sama. I emigrace má své stinné stránky a svá pozitiva. Záleží jen na emigrantovi, jak se k nim postaví.
Jednou z nejlepších pomůcek při překonávání počátečních těžkostí je humor, a to i černý humor. Prostě smích překlene i zdánlivě nepřeklenutelné. Ovšem humor se nedá naučit, lépe řečeno smysl pro humor, ten buď máte, nebo ne. Když se dnes zeptám čtyřleté vnučky „Jakpak dělá kočička?“ a ona na mne šibalsky zamrká a pak udělá "haf haf", tak vím, že to bude mít v životě lehčí, než kdyby zamňoukala. Pokud jste vtipní ve své mateřštině, budete vtipní i v nové řeči, neb na to máte buňky. Lidé, kteří umějí v životě druhé rozesmát, to mají vždy lehčí, neboť je každý kolem sebe chce. Lépe a snadněji seženou práci. A jsme u práce, u zaměstnání. Vím, že mnozí emigranti, především doktoři, strávili pěkných pár let nekvalifikovanou prací, než se mohli vrátit do svého oboru. A někteří to vzdali a nikdy se k medicíně už nedostali. Většinou skončili jako řidiči ambulancí a první pomoci. Mnozí z nich zachránili mnoha nešťastníkům život, který by jiný ambulant nezachránil. Bohužel, emigrace není pro každého. To ovšem neznamená, že dotyčný odborník skončil prachbídně. Neskončil, prostě dělal něco jiného, než na co se doma připravoval. Já jsem původním povoláním chemik. Nikoli inženýr, nýbrž vyučený chemik, zkrátka řemeslník. Jelikož mi však nikdy nechyběla zdravá drzost (tu má snad většina Čechů zakódovanou), hledal jsem vždy práci tak, že jsem si zjistil, koho zaměstnavatel potřebuje, a pak o místo zažádal. Když potřebovali kuchaře, tvrdil jsem, že jsem kuchař. Když hledali učitele, tak jsem byl někdo, kdo už v „oboru“ dělal. Nelhal jsem, prostě jsem jen své zkušenosti nadhodnocoval. Jako když jsem si zažádal o místo kovboje. Pravda, na koni jsem kdysi sedával, ale že to bylo jen v Barchovicích, když jsme večer koně vypřahali a odstrojovali z celodení dřiny na poli, jsem nezdůrazňoval. Práci jsem dostal a hned ten první den přišel o značnou část pokožky na sedací části své zadnice. Zatnul jsem ale zuby, na koni se jezdit naučil a zaměstnání si udržel.
Protože Australani tehdá nerozuměli našemu vzdělávacímu systému, přeložili mi výuční list jako „industriální chemik“, čemuž se automaticky rozumělo jako inženýr chemie, nikoli chemický nádeník, který ve Spolaně Neratovice házel lopatou na oddělení čistých solí, a to jen do vojny, pak toho nechal úplně. Na to konto jsem si zažádal o práci u renomované firmy Penfolds, která vyrábí jedny z nejlepších vín v zemi. Hledali „chemika“ do svého odlehlého závodu šumivých vín (šampaňské) v Minchinbury. Práci jsem dostal, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem ráno nastoupil do laboratoře a po dvou hodinách mi dělníci přinesli vzorek vína a očekávali, že jim řeknu, co do toho desetitisícového (litrů) tanku přidat. Tenkrát jsem značně znervózněl. Zavolal jsem do hlavního závodu (na druhém konci Sydney), kde mi řekli, že jsem chemik a že si snad poradím. Poradil jsem si, ale bolelo to! Ve své nové kanceláři jsem našel pár knih o vínech a hlavně poznámky chemika, který zde pracoval přede mnou. To mne zachránilo. Byly to jen výpočty testů, které na vínech prováděl, ale já z těch výpočtů dokázal vydedukovat testy, co a kdy přidat, takže už za dvě hodiny jsem dělníkům řekl, co mají dělat. Také jsem je ovšem požádal, aby mě hlídali, že jsem nový a mohl bych udělat chybu. Kdybych jim dával nesmyslné hodnoty, ať řeknou. Dělníci byli polichoceni a skutečně mě hlídali, ba i poradili, jako: „Většinou přidáváme kolem tolika kilogramů toho nebo onoho.“ Víc jsem nepotřeboval. Výpočty i knihy jsem ten den vzal domů a do rána nespal a studoval. A vypočítával. Teprve teď jsem ocenil své učitele z Neratovic a z Vršovic. Chemika Titěru i matematika Štěrbu. Byl jsem jen řemeslník, ale počítat jsem uměl dobře. Do čtrnácti dnů jsem ovládal tématiku i testy a měl pak v laboratoři i kanceláři „lážo plážo“, takže jsem z nudy začal psát a napsal zde svou první knihu Tábor na Aligator River.
Další mou prací a opět krokem do neznáma, byl přestup na elektřinu, do velkoobchodní firmy, která zásobovala elektrikáře. Problém byl, že elektrikáři potřebovali občas i poradit, co se na který postup hodí. Opět jsem se musel učit, ale byl jsem mladý a šlo mi to rychle. Později jsem se stal zlatníkem, měl svůj vlastní obchod, a ještě později rytcem u nejlepší sydneyské firmy John Warne´s Trophies. Také jsem byl dva roky pomocníkem psychiatrické sestry v nemocnici, kde jsem jezdil i s autobusem pro pacienty, ale pracoval jsem i jako uklizeč školy a také učitel (učil jsem dospělé domorodce anglicky číst a psát a matematiku) a tam, v divoké oblasti západoaustralské Kimberley jsem nakonec i dospěl k úvaze, že je čas, abych odešel na zasloužený odpočinek, však už mi bylo 55 let.
Všechny ty práce (a nevyjmenoval jsem je všechny, jen ty nejdůležitější), ta zaměstnání, jsem dělal, protože se mi připletly do cesty života a já, když tak o tom dnes přemýšlím, měl velkou školu v přizpůsobování se novému prostředí. Byl jsem totiž původem emigrant..... A to ne zatrpklý, ale hledající sám sebe, vychutnávající život i se všemi těžkostmi a nuancemi i příležitostmi, které mi moje emigrantství připravilo, protože já život rád!
Na závěr bych řekl, že emigrace bolí, ale na druhou stranu člověk pozná, co je sám zač. A když se v té emigraci zabydlí, pak se to „vyhnanství“ změní v domov. Austrálie je v tomhle ohledu moje velice pozitivní zkušenost. Z nás „osmašedesátníků“ neznám snad nikoho, komu by se stýskalo tak, že by trpěl. Ba troufnu si říci, že neznám nikoho, kdo by si i jen stýskal. A to ani v počátcích naší emigrace. Je ovšem možné, že takoví se odsud rychle vrátili do Evropy, než jsem je stačil poznat. Pokud to tak bylo, pak nám ostatním udělali velikou službu...
Zítra pojedeme s manželkou na Zlaté pobřeží, kde bydlí asi můj největší kamarád Ludvíček. To je ten, co když jsem mu zavolal, že chci investovat do reality a potřebuji partnera, tak mi bez řečí, jen tak na hubu, poslal třicet tisíc dolarů. To byl tehdá skoro dvouroční plat. Koupil jsem realitu a nechal ji napsat na nás oba a za tři roky jsem ji prodal a Ludvíčkovi poslal přes šedesát tisíc.
Ach, dneska jsem na pláži viděl delfíny. Jeli na sever a využívali k tomu příboj. Řada si jich chytila povrch vlny a pak udělali jako na povel vpravo bok a klouzali na sever. Stín bělohlavého orla přeletěl písek a já jsem věděl, že až půjdu domů, budou se v korunách keřů grevillia opíjet nektarem pestrobarevní lorikíti (lorikeet) a jako opilci na sebe budou neustále pokřikovat. Chtěl bych se naučit ještě lorikeetsky, ale už to asi nestačím. Nu což, tak je budu jen pozorovat a odpoledne při „šťastné hodince“ v našem klubu si také dám do nosu....
