Jsem na lodi, která na noc zakotvila na řece sv. Vavřince pod Quebekem. V noci není plavba dál do Montrealu dovolena. Z Hamburku jsme vypluli 8. srpna – plánovaný příjezd do Montrealu měl být za osm dní, ale kvůli silné bouři, která nás po cestě postihla, se loď opozdila a teď je po půlnoci na 21. srpna.

Jsme po té bouři úplně vysílení, pomalu nabíráme síly. Celý týden nikdo skoro nic nejedl, všechny notně potrápila mořská nemoc – pasažéry, námořníky, kuchaře a dokonce i kapitána. Posledních pár dnů byla plavba klidná, tak jsme se už před půlnocí uložili ke spánku. Najednou buší někdo na dveře kabiny. „Hej, vy jste z Československa, mám pro vás zprávu.“ „Kdo to je? Co se děje?“ „Jsem lodní radista a u vás doma je invaze.“ Otevírám dveře. Za nimi stojí mladík, kterého jsem na lodi snad ještě neviděla, což je při celkovém počtu asi dvacet pět lidí na celé lodi trošku zvláštní. Kdo ví, kde vězel. Znali jsme se vlastně všichni, hlavně z jídelny a od zábradlí, přes které jsme velmi často “krmili ryby“.

„Invaze? Kdo tam přišel?“ ptám se nechápavě. „Rusové!“ „Rusové? Ti tam přece už dávno všude jsou,“ a s poděkováním se vracím do postele, kde se vzbudil i můj novomanžel Štěpán. Slyšel, co se povídalo, a taky nechápal. Oba jsme žili v Německu už pár let a politiku jsme vůbec nesledovali. Pravda, neušlo mi, že Plamen a jiné literární časopisy, které mi rodiče pravidelně posílali, se mi najednou zdály liberálnější a rozvolněnější, jenže poslední měsíce před plavbou jsme se věnovali jiným věcem a takzvané pražské jaro nám jaksi uniklo.

Jsem z malého města na jihu, pár kilometrů od hranic s Rakouskem. Městečko mělo snad ani ne deset tisíc obyvatel, ale patery kasárny, prý s pěti tisíci vojáků. Po naší dnes Nádražní, tehdy Gottwaldově ulici občasně jezdívaly v noci tanky a jiné vojenské obludy směrem k/od nádraží. Vždycky předtím přišel rozkaz nesvítit, případně zatáhnout rolety na oknech, ale ten rámus byl obrovský a vždycky jsem se fascinovaně dívala zpoza rolety na neosvícenou ulici pod oknem, kde se pomaličku táhly veliké černé obrysy s červeným světýlkem nahoře a nehybnou siluetou vojáka v otevřeném poklopu. Po městě se potom nadávalo, kolik dlažby se zase kvůli těm ruským tankům poškodilo a muselo opravit. A tak není divu, že mi zpráva o invazi Rusů připadala jako to, čemu se dnes říká fejk ňůs. Spokojeně jsme spali do rána.

Ráno jsme při příchodu ke snídani nevěřili vlastním očím. Na palubě se vedle našeho připoutaného, zabaleného VW brouka, kterého si můj vykutálený muž vypůjčil od své pražské matky a nikdy nevrátil, konala rvačka. Padaly rány pěstí, rvaly se vlasy a tekla i krev z nosů. Námořníkům to docela trvalo, než od sebe odtrhli čtyři pasažéry, kteří se servali – světe, div se – kvůli invazi v Československu!

Na lodi bylo dvanáct pasažérů – nákladní lodě tehdy mohly brát pasažéry v počtu do dvanácti, protože s třináctým a více by musel být na lodi lékař. Pokud si dobře pamatuji, cesta nás se vším všudy stála asi tisíc marek, plus čtyři sta za auto. Na této nevelké lodi bylo dále několik námořníků, dva strojníci, ten radista, kuchař a kapitán, celkem asi pětadvacet lidí i s pasažéry. Považovala jsem za hroznou smůlu, že tenhle „můj“ první pravý lodní kapitán se vybarvil jako homosexuál, který si na loď vzal svého miláčka jako kuchaře. Byl to spíše kuchtík a podle toho dopadalo i veškeré jídlo. Všechno přesolil, nic neuměl. Vzhledem k tomu, že po týdnu plavby přišla ta bouře, bylo nám jídlo stejně celkem fuk a občas se o nás postarala jedna z pasažérek, které bylo z nás všech nejméně zle. Byla to krásná Němka, jmenovala se Konstance a právě ona se svým manželem, mladým profesorem, který jel na stáž na univerzitu v americké Syracuse, byli aktéry té rvačky. Druhými aktéry byl párek mladých Američanů, příslušníků tehdy nové generace hippíků. Oba byli angažovaní komunisté, kteří se vraceli domů z půlročního pobytu v Moskvě na čestné pozvání Sovětského svazu.

Nebyli jsme u toho, když ke rvačce došlo, ale námořníci nám to povyprávěli takto: U snídaně se samozřejmě roznesla zpráva o invazi a ten hippík se vyjádřil, že se to dalo čekat a že je to správné. Od německého profesora za to dostal přes hubu – dnešní terminologií tzv. flákanec. To si hippíkova manželka nenechala líbit. Vyskočila a vjela profesorovi do vlasů. Konstance ji chytla za ty její dlouhé, rozpuštěné vlasy, roztrhla se blůza a už to jelo .. Stáli jsme tam se Štěpánem nechápavě, ale na nic dalšího nebyl čas. Už jsme pomalu přistávali v Montrealu a na loď přišli kanadští úředníci. Nás jako oficiálně přijaté přistěhovalce odbavili jako poslední a hned odvezli na imigrační úřad.

Tam nás posadili do veliké a zcela prázdné okrouhlé haly s lavicemi kolem dokola a dvěma přepážkami s úředníky za okénky. Ti si od nás vzali naše papíry, nám řekli „moment“ a velice živě se mezi sebou domlouvali. Seděli jsme a seděli, hodinu, dvě hodiny, dlouho se nic nedělo. Najednou začali přes halu v kanceláři běhat úředníci sem a tam, drnčely telefony, všichni se chovali velmi rozrušeně. Po poledni se rozletěly lítačky v rohu a dovnitř se proudem nahrnul celý zástup lidí – vypadali uplakaně, naříkali mezi sebou. S úžasem jsem si uvědomila, že mluví česky. Vedle nás si sedl mladý muž, držel si ruku na ústech, že prý mu vyrazili zuby, velice naříkal, za ruku držel asi pětiletou holčičku, které prý přejeli mámu, jeho manželku. Těch lidí bylo nejméně čtyřicet, padesát, možná víc, nedovoluji si teď vsadit na svůj odhad. Posedali si všelijak v té hale a snad všichni strašně plakali. S naším odbavením se chvíli nic nedělo, pak nám jeden úředník přišel říct, že toto jsou lidi, kteří sem přiletěli z Prahy, a že přiletělo ještě druhé letadlo, takže na nás vůbec není čas. Rychle nám orazítkovali papíry a odvezli nás zpátky k lodi, kde nám vydali brouka a tím jsme odjeli rovnou do Ottawy, kde měl Štěpán domluvenou práci a bydlení. Pro mne osobně to byl pobyt v Kanadě na deset let. Štěpán je tam dodnes.

Za těch deset let v Ottawě jsme potkali celou řadu krajanů, měli jsme mezi nimi mnoho přátel. Čech nebo Slovák, rozdíly se nedělaly. Ale nikdy jsem tam nepotkala, ani o nich neslyšela, nikoho z těch, co tam Kanada přepravila v den invaze dvěma letadly. Mnohokrát mě napadlo, kdo z nich tam asi zůstal a kdo ne, co se stalo s tím mladým tatínkem a jeho holčičkou, které by dnes mohlo být tak padesát osm let. Po návratu do republiky, v lednu 1993 – rozpad republiky jsme ve společnosti krajanů doslova oplakali ještě za mořem –, jsem si mnohokrát tuto otázku kladla znova. Nikdo, nic. Jak to, že tahle jedinečná iniciativa Kanady takhle zapadla? Nenechala jsem si to příliš dlouho pro sebe? Nechtěl by se tím nějaký novinář zabývat, nenašel by se třeba nějaký pamětník?

P.S. Osm měsíců poté se mi narodila dcerka – nakonec to tedy nebyla jen ta mořská nemoc… Dostala jméno po té bezvadné, kurážné Němce.