Telefonické pozvání k osobnímu převzetí diplomatické nóty na Ministerstvu zahraničních věcí Indie, předané našemu úřadu v Dillí v prosinci 2003, nás poněkud překvapilo. Obvykle se oficiální korespondence s naším velvyslanectvím prováděla pomocí kurýrů, pozvání k osobnímu převzetí bylo jen v případech, kdy bylo nutné obsah nóty vysvětlit nebo dodat něco, co by nebylo vhodné uvést v písemné formě.

Obsah sdělení v této nótě byl však jiného druhu – oznamoval, že vládní výbor rozhodl o udělení indické Ceny míru Mahátmy Gándhího za rok 2003 českému ex-prezidentovi Václavu Havlovi. Tato cena se udílela každoročně jen jedné osobě či instituci z Indie nebo zahraničí za zásluhy o sociální, hospodářskou a politickou přeměnu společnosti nenásilnou cestou, v duchu odkazu M. Gándhího. Cenu předával prezident Indické republiky a byla spojena s finanční odměnou 10 mil. indických rupií, tj. asi 5,5 mil. korun. Laureáty této ceny byli již dříve dr. Julius Nayerere (ex-prezident Tanzanie), dr. Nelson Mandela (ex-prezident Jihoafrické republiky), John Hume (ex-premiér Irské republiky) a další. Nominace Václava Havla byla uznáním jeho role jako jednoho z představitelů nenásilné sametové revoluce 1989 a jeho činnosti ve funkci prezidenta ČR.

Předání ceny bylo stanoveno na 5. ledna 2004 a to je v severní Indii z hlediska počasí to nejméně vlídné období. V Dillí se teploty pohybují kolem nuly, nepříjemná vlhkost vzduchu, mlhy a přítomnost smogu se projevuje s plnou naléhavostí. Nebylo žádným tajemstvím, že zdravotní stav českého exprezidenta je choulostivý, a tak byla jeho lednová návštěva Dillí provázena našimi určitými obavami.

Václav Havel přicestoval do Dillí v doprovodu manželky Dagmar, svého osobního lékaře, tajemníka a dvou osobních ochránců. Pobyt v Dillí byl plánován jako první zastávka na jeho cestě do Thajska a na Tchaj-wan, kde měl také převzít vyznamenání za celoživotní zásluhy. Pro pana Havla to byla jeho druhá návštěva Indie, poprve zde byl na oficiální návštěvě ve funkci prezidenta České republiky v roce 1994, kdy v Dillí převzal v rámci programu návštěvy vyznamenání - Cenu Indíry Gándhíové za rok 1993 (obdoba Ceny míru M. Gándhího). I když druhá návštěva V. Havla neměla plně oficiální charakter, indická strana jí věnovala velkou pozornost, zajišťovala ubytování, logistiku i program. Náš úřad byl se skupinou ve stálém styku a velvyslanec se účastnil většiny bodů programu.

Slavnostní předání ceny proběhlo ve velkém sále Ashok Hall, pojmenované po prvním vládci Indie – sjednotiteli celého indického subkontinentu ve 3. století př.n.l. - v prezidentském paláci Rashtrapati Bhavan (v dobách koloniální správy sídlo britského místokrále), jenž je spolu s přilehlými zahradami největším rezidenčním sídlem hlavy státu na světě. Sál byl zcela zaplněn oficiálními osobnostmi indické společnosti, členy diplomatického sboru, pozváni byli i členové našeho velvyslanectví.

Václav Havel ve svém projevu při předávání ceny vyjádřil svůj názor na globalizaci a technologický vývoj v rámci celého světa a jejich negativní vliv na kvalitu komunikace mezi lidmi a životní prostředí. Připomněl, že rostoucí propast mezi tvorbou zisků a tvorbou skutečných hodnot nemůže být prospěšná. S odstupem deseti let je znatelný jeho ústup od pateticky prorockých vizí, které nastínil v Dillí při své první návštěvě Indie v roce 1993, ale svého konceptu sjednoceného světa se nevzdává. Přiznává svůj vzor v politice „pasivního odporu“, kterou v Indii úspěšně uplatňoval M. Gándhí, a navrhuje její použití i v přítomnosti jako nástroje boje proti negativním projevům globalizace. Část projevu – typické havlovské eseje - se zabývala fenoménem terorismu a kořeny jeho vzniku.

Ceremoniál skončil a vše probíhalo podle připraveného plánu. Účel pobytu v Indii byl splněn a pan Havel mohl pokračovat ve své asijské cestě. Příští ráno nás ale čekala šokující zpráva. Václav Havel náhle onemocněl, jeho lékař další pokračování cesty vyloučil a doporučil rychlý návrat do Česka. O rozhodnutí lékaře se nedalo diskutovat, mrzelo nás, že pobyt exprezidenta v Dillí měl takový nešťastný konec. Ale co se dalo dělat.

Takže informovat všechna místa o ukončení cesty, zrušit rezervace letenek a zajistit letenky zpátečním směrem. To vše se podařilo a následující den ráno exprezidentova skupina odjela na letiště. Předčasný návrat z asijské cesty měl být poslední nepříjemností, jenže když je smůla, tak až do konce. Místo zprávy o odletu Václava Havla do Prahy přišla informace, že pro špatné počasí je letiště v Dillí zavřeno, let se odkládá a celá skupina se vrací do hotelu. Těch několik hodin času nešlo nijak využít, cestující museli čekat v hotelu na zlepšení počasí, nikdo nemohl sdělit, kdy to bude. Naštěstí hned příští den začalo letiště odbavovat a Václav Havel s doprovodem mohl konečně s jednodenním zpožděním z Indie odcestovat.

Od oné události s nešt‘astným koncem uplynulo sice už 17 let, ale její symbolika pro nás může i dnes být námětem k zamyšlení o nepředvídatelných zákrutách osudu a úloze vůdčích osobností na běh historických událostí. Václav Havel sice za posledních 20 let svého života obdržel celou řadu vyznamenání, ale právě Cena M. Gándhího byla pro něho, vzhledem k jeho intelektuální spřízněnosti s otcem Indie, nanejvýš symbolickou.

I když byli sobě navzájem oba politici-intelektuálové jak místně, tak časově vzdáleni, nelze přehlédnout, že měli hodně společného. Mahátma Gándhí zasvětil celý svůj život boji za osvobození Indie od koloniální nadvlády, Václav Havel přispěl v Československu k pádu komunismu a zasloužil se o gándhíovský průběh sametové revoluce. Oba také ukončili svůj boj úspěšně, aby ale po vítězství nemohoucně a s údivem sledovali, jak se cosi zvrtlo a přehodilo vývoj událostí jiným směrem, než si ve svých vizích představovali. V Indii, v rozporu s Gándhího usilováním o jednotnou a svobodnou Indii, současně se získáním nezávislosti v roce 1947 došlo k nečekanému rozdělení celé země podle náboženského klíče, a následné přesuny hinduistů a muslimů skončily s pogromy a násilím spojenými 1 – 2 milióny mrtvých a dalšími milióny uprchlíků, a vzplanutím ohniska fanatické nenávisti, které dodnes nevyhaslo.

V roce 2004, po odchodu z vrcholové politiky, i Václav Havel viděl, že ne všechno vzniklé ze sametové revoluce v roce 1989 odpovídalo představám, které do ní vkládal, a z jeho projevu v Dillí lze vycítit určité zklamání a zároveň bezradnost, co si počít s vítěznou revolucí, když nás ve svém výsledku vede k jiné realitě, než jaké byly naše představy.

Nehledě na to, jaký názor na Mahátmu Gándhího nebo Václava Havla máme, je nesporné, že oba patřili a patří k politikům s pevným politickým programem a myšlenkami, jimž byli i lidé mimo jejich vlastní země ochotni naslouchat. A nic na tom nemění ani skutečnost, že jejich myšlenky zůstaly jen nenaplněnou vizí. Udělení Ceny Mahátmy Gandhího Václavu Havlovi je toho důkazem.