Z cyklu „Co mi vyprávěla matka“

Většinu z toho, co píši v poslední části tohoto vzpomínkového cyklu, který dnes uzavřu, mi stále ještě vyprávěla matka. Na něco si ale už vzpomínám sám, i když je to útržkovité. Jde tu především o mého otce, který byl, myslím, pro ni stejně záhadný, jako zůstává záhadný pro mne.

Válka skončila a naši, už s asi dvouletým mnou, se vraceli do vlasti. Jako mnozí z repatriovaných vojáků s rodinami letěli do Prahy letadlem, vojenskou dakotou upravenou k přepravě lidí. Do Anglie připluli lodí s fenkou Lenkou, domů se vraceli letadlem, se mnou a s kočkou Kaj-Kaj. Kočka byla během letu problém, jak často vzpomínala máma. Měla ji v proutěném košíku, jaké se běžně užívaly pro piknik, s víkem, které bylo pevně přivázané. V okamžiku, kdy se nastartovaly letecké motory, se kočka ale strašně vyděsila a snažila se zoufale dostat z košíku ven. Podařilo se jí trochu nadzdvihnout víko a protáhnout ven hlavu. Máma ji nacpala dovnitř a rukou, kterou v košíku nechala, se ji snažila uklidnit hlazením. Tak to prý šlo skoro po celý let. Nakonec se ale podařilo přepravit Kaj-Kaj do Prahy. Měla potom poměrně dlouhý a plodný život - matka odhadovala, že celkem porodila kolem 120 koťat. Byla s námi až do roku 1953, kdy jí bylo asi 12 let.

Po skončení války jsme žili po nějaký čas v Praze, kde otec opět začal pracovat pro ministerstvo zahraničí. Zde mám už jednu autentickou vzpomínku. Navštívili jsme otce v Černínském paláci. Byl tam výtah, jemuž se říkalo pater noster. Jezdil nepřetržitě, pomalu a bez zastavení. Musel se překročit práh mezi pevnou podlahou a pohybujícím se výtahem. Absolutně mě to fascinovalo. Pochybuji, že tam je dodnes, nemohlo by to přece odpovídat bezpečnostním předpisům v dnešní době.

V létech 1947-48 jsme se ocitli v Bělehradu, kde byl otec na ambasádě obchodním atašé. Z té doby už mám několik vzpomínek, jednu z nich zajímavou. Asi o půl století později prezident Bill Clinton jmenoval americkou ministryni zahraničí a já si mohl přečíst její životopis. Tehdy mi po všech těch letech došlo, kdo vlastně byla ta asi devítiletá dívka, která suverénně vládla skupině nás dětí při našich hrách na zahradě ambasády. Její tatínek Josef Korbel tam byl čs. velvyslancem, nějaké ty vrozené vůdcovské a diplomatické schopnosti se ale už i u ní projevovaly. Ty se později ještě víc rozvinuly v osobnosti Madelaine Albrightové, když se v 90. letech stala tou nejmocnější ženou na této planetě. Matka už tu nebyla, abych jí o tom řekl.

Z Bělehradu jsme se přemístili do Berlína, kde byl otec jmenován generálním konzulem. Začal jsem chodit do školy, prvním rokem jsem toho ale ve školní lavici moc nenaseděl. Aby mohl táta mít kolem sebe i rodinu, dohodla se matka se školou, že mě bude vyučovat doma. Hodně času jsem také trávil s naší služkou, Frau Keller, která mě brala ven na procházky atp. Nad místnostmi konzulátu v Pankowě celé jedno patro domu zabíral náš rozsáhlý byt. Měl osm či devět pokojů, už si přesně nevzpomínám, s příslušenstvím. Ve své mladistvé bujarosti, pln nevybité energie, jsem si občas otevíral všechny dveře mezi jednotlivými místnostmi, abych mohl jimi probíhat, z jednoho konce bytu na druhý. Co jiného jsem mohl dělat, když jsem si většinou nemíval s kým hrát?

Jednou pořádal konsulát v našem bytě oficiální recepci. Všechny místnosti, kromě obou ložnic, měly dveře otevřené, takže se mohlo všude procházet. Toho všeho místa bylo zapotřebí, protože pozvaných hostů byly asi tři stovky! Firma, která měla na starosti jídlo pro hosty, pokryla stoly kaviárem, humry, šunkou a podobnými věcmi, víno teklo proudy. Hádám, že také vodka i whisky, aby si přišli na své ruští, angličtí či američtí hosté. Jednalo se snad o státní svátek ČSR, proto také se mezi hosty nacházeli i ti nejvyšší představitelé jak NDR, tak i zastupitelství států, které vládly nad jednotlivými zónami, na něž byl v té době Berlín ještě rozdělen (berlínská zeď měla přijít až asi o deset let později). Jsa privilegovaným dítětem, měl jsem zpočátku volnost pohybu proplétat se mezi nohama hostů. Náhle mě uchopil pár pevných rukou, vyzdvihl mne a podal mě komusi jinému. Zjistil jsem, že se ze vzdálenosti několika centimetrů dívám na škaredě rudý bambulový nos a tvář, to celé posázené odpornými malými dírkami. Připadal jsem si, jako bych se byl ocitl v moci nějakého zlého čaroděje. Rozbrečel jsem se. Tím pádem se přihnala odkudsi moje matka, která mě spěšně z té náruče přebrala, zatímco se omlouvala smějícímu se černokněžníkovi. Jak jsem se později od ní dozvěděl, ten nevzhledný pán byl prezident NDR Wilhelm Pieck a ten bambulovitý nos je i dnes jasně patrný i na tehdejší censurou jistě silně vyretušovaném obrázku, který vidím na internetu.

Táta měl tehdy černého bavoráka se šoférem jménem Exner, který nosil ty správné kalhoty a holínky, jako v hollywoodském filmu. Jednou nás táta s Exnerem odvezli tím bavorákem do Warnemünde k moři. Za dva dny nato, 7. srpna 1950, se ale dostavil náhle samotný Exner s autem, aby nás odvezl zpátky do Berlína. Máma mi cestou, mezi záchvaty pláče, sdělila, že nám táta umřel. Bylo mi tehdy asi sedm, moc jsem tomu nerozuměl, tátu jsem potom uviděl mrtvého ležet na posteli, už oblečeného do rakve, vypadal, jako by byl z vosku. Frau Keller říkala, že mu kolem půlnoci přinesla nějaký nápoj do postele, že jí poděkoval, usmál se a náhle mu prý spadla hlava stranou. Časem se ale proslechlo, že nedlouho před smrtí ho navštívili doma dva pánové, že tam pobyli nějaký čas a zase odešli. Kdo byli tito lidé a o co šlo, se neví.

Pohřeb

Když jsem asi o dvacet let později přišel do Londýna, potkal jsem se s několika lidmi, kteří otce znali ještě z dob válečných, ale také z jiných časů. Jeden z nich mi řekl, že si je jistý tím, že táta pracoval pro britskou špionážní službu. A že za to zaplatil životem. V Berlíně kolem roku 1950 se to špióny muselo přímo hemžit, takže je to opravdu dosti pravděpodobné. Přikláním se k názoru, že tomu tak bylo. Čemu ale tímto unikl? V komunistickém Československu v padesátých letech by byl se svojí minulostí jako důstojník zahraničních jednotek na západní frontě stejně nebyl přežil dlouho jako čs. diplomat. Je i docela pravděpodobné, že by se mohl stát jedním z obžalovaných v procesech padesátých let.

Ti, kteří byli v západní armádě, to neměli lehké, málokterý z těch, kteří něco znamenali, unikl vězení. Případně i oprátce, která například čekala Otto Fischla, jenž byl právě v té době také v Berlíně, krátce i jako velvyslanec, a který skončil na popravišti po procesu se Slánským. Lidé v podobných pozicích obvykle uprchli na Západ, tak jak to udělal otcův někdejší bělehradský představený Josef Korbel.

Matka mi později tvrdila, že otce zapřísahala k tomu, aby z Berlína a z ČSR vůbec zmizeli na Západ, byla si jista tím, že příležitostí k tomu měl spousty. Jednou jí prý ale ve slabší chvilce řekl, „víš, já ještě nemůžu!“ Když na něj naléhala, aby jí pověděl víc, odmlčel se a už z něho nic víc nedostala. Už proto byla i ona přesvědčena, že s jeho smrtí to nebylo tak, jak jí to bylo podáno. Žádná pitva se nekonala, otec oficiálně zemřel na mozkovou mrtvici. V okamžiku jeho smrti, pokud ten se dá určit, spadl prý v pracovně tátova tehdejšího nejlepšího přítele, který byl doktorem, se stěny obraz...

V Berlíně se konal státní pohřeb, otcovy zpopelněné ostatky jsme si s matkou odvezli do Prahy, později byly uloženy do rodinné hrobky na Zbraslavi, kam vedle ní v roce 1992 přibyla i urna s matčiným popelem; sám jsem ji tam ukládal. Všiml jsem si přitom, že hned vedle naší hrobky byl tehdy ještě čerstvě navršený hrob Jaromíra Vejvody, skladatele písně Škoda lásky, která jako Roll Out the Barrels! (Vyvalte sudy!) doprovázela vojska ve 2. světové válce na frontu!

KONEC

Autorovy české/anglické stránky: vkoreis.com