Z cyklu „Co mi vyprávěla matka“

Moji rodiče měli svatbu v roce 1938 v Tiraně. Albánský král Zog se ženil s jistou maďarskou hraběnkou a albánské úřady jim samy nabídly, že mohou uspořádat svou svatbu ve stejný den. To bylo náramné privilegium a platilo to jen pro ně jako cizince; žádní Albánci se v ten den brát nesměli. Dopolední obřady se proto odehrávaly za hřmotu jednadvaceti dělových výstřelů, odpoledne byla na vyslanectví hostina. 

Na ty měsíce, kdy ještě v jejich světě vládl mír, vzpomínala moje matka ráda. Často si prý dělali to, čemu bychom my dnes tady v Austrálii říkali barbeque — opékali si nad ohněm jehně někde v přírodě. Občas také jezdili do hor, až k jezeru Ohrid na hranici s Makedonií. Nemohlo ale být pochyb o tom, že se schyluje k válce. Když zanedlouho došlo k mnichovské dohodě, která předznamenala obsazení Československa Hitlerem, otci se brzy nato prostřednictvím německého vyslanectví dostalo nabídky ke spolupráci, kterou odmítl. To už se také schylovalo k invazi do Albánie italskou armádou. V lednu 1939 byli ještě oba moji rodiče na skok v Praze, matka tak mohla navštívit svou sestru Marii, která měla tuberkulózu, na kterou několik měsíců poté také zemřela. V Praze se přitom ještě jednalo o případném uzavření vyslanectví v Albánii s tím, že by tam táta převzal konzulát. Nakonec ale vše zůstalo zatím při starém.

V té době už otec začal pracovat proti Němcům a zejména proti Italům, kteří se zcela jasně chystali k invazi do Albánie. Pod záminkou, že nakupuje vzácné dřevo, jezdil na jih země, aby mohl pozorovat pohyby italských jednotek v Otrantském průlivu spojujícím Jónské moře s Jaderským. To, co zjistil, předával potom svému příteli francouzskému konzulovi, který to posílal dál. Potom už skutečně došlo k invazi do Albánie. Když otec při svých výpravách zjistil, že se italská vojska stahují dále na jih směrem k řeckým hranicím, dal o tom Francouzům vědět touto cestou, tedy přes francouzského konzula. Několik dní nato uslyšeli z moskevských zpráv (jiné v Tiraně nechytili), že řecká vojska obsadila své hranice s Albánií a také že se anglické válečné lodi objevily u ostrova Korfu. Zcela jasně se jednalo o reakce na otcovo špionážní úsilí. K invazi Řecka proto zatím nedošlo, Mussolini tuto zemi napadl až skoro o dva roky později, s následky, které pro něho nebyly ani trochu příznivé…

Zde na chvíli odbočím. Nedávno se mi konečně podařilo nahlédnout do dokumentů, které se nacházely v té nejpřísněji utajené sekci archivů britské špionážní služby. Dostalo se mi k tomu zvláštního povolení na základě zákona o svobodě informací. Splněna musela být i ta podmínka, aby otci již bylo dnes víc než sto let. Zjistil jsem takto, jak si ho různá oddělení britské špionážní služby prověřovala v roce 1940, když potřebovala od něho získat určité informace. Jednalo se zejména o informace týkající se Albánie, její vlády a některých z jejích činitelů z hlediska toho, jak by mohli tito být v nadcházející válce s Německem a Itálií britské straně prospěšní. 

Při pročítání těchto dokumentů jsem přišel na to, že zatímco některé z těchto lidí jim otec doporučoval, k jiným, které Britové měli v úmyslu kontaktovat, se stavěl odmítavě. Z dokumentů, které jsem četl, například vyplývá, že otec vymlouval, a zřejmě úspěšně, Britům jejich úmysl využít osobnosti albánského krále, který se nacházel v exilu v Anglii, k propagačním účelům v jeho zemi. Britové se domnívali, že běžní Albánci se budou vůči svému králi chovat loajálně (což je mimochodem taková britská slabůstka), zatímco otec, který měl dostatek příležitostí k tomu aby mohl povahu tohoto národa i celkovou jeho náladu dobře posoudit, měl o tomto silné pochybnosti. Události těsně po válce, kdy v této zemi zavládl komunistický režim ihned po jejím osvobození od italské okupace v roce 1944 a kdy se král Zog musel znovu uchýlit do exilu, mu zcela jednoznačně daly za pravdu!

Cesta zpět do Československa byla pro moje rodiče uzavřena, když 15. března 1939 zabral Hitler jejich vlast. V Albánii ale už pro ně začínala být půda také horká, když jen asi o tři týdny později do ní napochodovali Italové. Znovu se otci dostalo výzvy, tentokráte ještě důraznější, ke spolupráci s Němci. Podle matky mu Němci nabízeli 500 tisíc marek s tím, že by převzal protektorátní pas. Když se dívám na historické tabulky směnnch kurzů, mělo by to v té době představovat asi 200 tisíc dolarů. To mi připadá hodně, na tu dobu docela slušné jmění a jestli tomu tak skutečně bylo, jistě by to muselo být náramně svůdné. Když tuto nabídku potom otec s díky odmítl, začali mu Němci vyhrožovat, že jako důstojník v záloze by to měl zlé, pokud by jejich nabídku nepřijal a on se jim dostal do rukou.

Když byla Albánie okupována italskými vojsky, bylo otci jasné, že musí z Tirany zmizet co nejrychleji. Protože mu spojenci Italů Němci už dřív nabídli spolupráci, což odmítl, věděl, že zůstat v Tiraně by bylo šílenstvím. Naši byli zrovna na cestě k onomu známému francouzskému konzulovi poradit se, co dál dělat, když je potkal úředník z radnice, který jim řekl, že je právě na cestě k nim. Vzal si je stranou. Dostal se mu prý do rukou německo-italský zatykač na ně oba, což by bylo znamenalo deportaci na Liparské ostrovy, odkud prý nebylo návratu. Řekl, že zatykač pozdrží do 12 hodin příštího dne, že ale do té doby musejí oba zmizet z Tirany. 

Když se ho ptali, proč tohle pro ně dělá, řekl jim, že v den, kdy došlo k invazi Albánie, se táta přihlásil jako kapitán v záloze k obraně Albánie a matku že přitom přihlásil jako zdravotní sestru. K žádné organizované obraně země v ten den sice nedošlo, on že ale tu přihlášku tenkrát dostal a řekl, že je rád, když jim teď může aspoň takto pomoci. Šli potom ke konzulovi, který si hned vzal jejich pasy a přinesl jim je večer už opatřené řeckým vízem. Brzy ráno nato opustili oba Tiranu pronajatým autem s fenou vlčáka Lenkou a jen s několika zavazadly, předstírajíce, že jedou na dovolenou. Večer dorazili do Korče, kde se vyspali se štěnicemi a ráno šli na vojenské velitelství, kde potřebovali získat povolení k opuštění Albánie. 

Matka vzpomínala, jak táta chodil nervózně kolem auta, když italský důstojník vyšel ven a vydal se směrem k městu, nejspíš telegrafovat do Tirany, protože telefon na stanici nebyl. Nevypadalo to pro ně dobře, otec věděl, že musí rychle něco udělat. Jakmile se italský důstojník ztratil z obzoru, zašel znovu do strážnice, kde narazil na albánského důstojníka, který ovšem neměl žádnou pravomoc, který tam spíš byl jen proto, aby působil jako tlumočník. Začal se s ním bavit v albánštině. Albánci to polichotilo, zejména když se dohodli na tom, že se otec za první války znával s jeho strýcem, když v těchto končinách byli posádkou. Řekl mu prý:

“Vy Češi jste na tom stejně jako my, obě naše země jsou okupovány. Já vám tady to razítko dám a tomu Taliánovi už to nějak vymluvím. S trochou štěstí stejně bude pod parou, až se sem vrátí, v tom už ho znám, nějak to s ním zaonačím.”

Takže mohli oba skočit do auta a hnát se co nejrychleji k hranici. Z vojenské stanice se telefonovat nikam nedalo, takže se jim naskytlo okénko času, kterého museli využít. Na hranici je ale čekala zlá prohlídka. Byli zřejmě jediní, kdo ten den do Řecka z Albánie cestoval, takže italští vojáci na albánské straně si dali na prohlídce zavazadel záležet. Máma měla v kabelce tubu na zubní pastu a v ní ukryté šeky ve francouzské měně — když se celníci s italskými vojáky blížili k ní, táta jen procedil mezi zuby:

„Šlápni Lence na ocas!“

Matka šlápla na ocas na podlaze ležícímu psovi, Lenka se vztyčila a prudce vyštěkla, italský voják se lekl, ptal se, jestli je zlá. Otec pochopitelně přitakal, matka ji tedy ochotně vzala z auta ven na šňůře, aby jako mohli pokračovat v prohledávání. Toho, že si přitom sebou vzala kabelku, si celníci naštěstí nevšimli. Nakonec je pustili dál; na řecké straně byli pohraničníci udivení, že Italové vůbec někoho pustili z Albánie ven. Přespali tu noc v Janině, odtud dojeli do Soluně, kde druhý den našli loď plující Egejským mořem do Pirea. 

Až doposud to byl přímo zázračný únik, v tomto nejfrekventovanějším řeckém přístavu se ale vše jakoby zadrhlo. Když se totiž v Aténách pokoušeli o to proměnit šeky ve francouzské měně na drachmy, bylo jim to několika bankami odmítnuto. Podařilo se jim jen prodat vetešníkům pár trochu cennějších věcí i několik méně potřebných svršků; za utržené peníze se mohli aspoň nějak ubytovat a živit, přičemž ale museli počítat s tím, že potřebují mít ještě na to, aby mohli sebe i psa dopravit do nejbližšího neitalského přístavu, jímž byla Marseille.

Autorovy české/anglické stránky: vkoreis.com