Blíží se padesáté výročí srpna a to mi evokuje výlet, který tomu o měsíc předcházel. V červenci 1968 jsem ve svých dvanácti letech s rodiči navštívil Albánii na pozvání jednoho rodinného přítele, pracovníka vyslanectví, tenkrát vlastně šaržedaférství. Ta degradace vyslanectví vznikla po roztržce Envera Hodži (albánsky Hoxha) s Chruščovem, která vyvrcholila Hodžovým požadavkem na dorovnání počtu Sovětů v Tiraně na počet Albánců v Moskvě. Sověti zvedli kotvy a místo nich přijeli Číňani, těch byla plná Tirana, a učili Albánce, jak se dělá opravdový, nešizený socialismus jako řemen. Tak se zhoršily i vztahy s Československem.

Příjezd a provoz na silnicích

Do Albánie jsme vjeli z jugoslávské Černé Hory (od Budvy na sever a okolo Skadarského jezera na východ), bydleli jsme v šaržedaférské vile v Tiraně a jezdili do Duresu k moři. Nakonec jsme vyjeli do jugoslávské Makedonie směrem na Bitolu. Albánie měla tenkrát všehovšudy dva hraniční přechody se sociálimperialistickou Jugoslávií a žádný s imperialistickým Řeckem.

Na hraničním přechodu jsme strávili asi čtyři hodiny, za celou dobu nikdo nevjel dovnitř ani ven. Jediný kontraband, po kterém šli, byl popsaný papír. Největším problémem byla kniha Ireny Dubské „Americký rok“, kde je hned na začátku mapa USA. Nakonec po prolistování všech knih a papírů stránku po stránce a rozšroubování kdečeho (ten strach, zda MB 1000 ještě pojede!) nám i tu Dubskou nechali a dali nám povolení na průjezd do města Skadaru. Tam jsme museli na policejní stanici vyfasovat další bumážku, tentokrát na průjezd až do Tirany.

V Albánii nebyly, pro zmatení možných okupačních armád, vůbec žádné směrovky, takže jsme na křižovatkách určovali světové strany podle slunce a hodinek: asi pojedeme tam, tady končí jezero, to bude asi město Skadar atp.

Policejní stanice ve Skadaru nebyla k nalezení, protože Albánci na ulici se nám báli něco říct, pokud byla v dohledu uniforma. Pokud nebyla, rychle někam mávli rukou. Nakonec jsme policejní stanici nějak našli a táta to šel dovnitř zařídit. Přišly k nám dvě umouněné předškolní holčičky a zvědavě se usmívaly: osobní auta skoro vůbec v Albánii nejezdila, jen pár papalášů mělo služební mercedesy, a MB 1000 bylo zjevení. Rychle k nim přistoupil o trochu větší školák, politicky je proškolil, a všechny děti pak začaly volat, že jsme imperialisté, a zblízka nám plivaly na auto. Něco podobného dnes dělají progresivistické cikády, moc originální nejsou.

Asi po hodině jsme pokračovali ze Skadaru na Tiranu, silnice lemovaly spousty řopíků (malých bunkrů) a opakovaně jsme viděli totéž: voják se samopalem se dívá do dalekohledu, pokládá dalekohled, točí kličkou polního telefonu, mluví, pokládá telefon, bere dalkohled. Jednou jsme také přijeli na rozbitý betonový most, který (bez varování) končil v luftě nad řekou. Řeku jsme nakonec embéčkem přebrodili. Jinak ovšem byly okolo Tirany rozkládácí mosty s ocelovými oblouky po stranách a kládami veprostřed. Ty se daly rychle rozebrat, což se prý také 21. srpna stalo. Systém hystericky reagoval na každou poruchu.

V obci bylo maximum 30 km/h, mimo obec 50 km/h. Blinkry nebyly, nahrazovaly se mávnutím dveřmi. Světla byla buď dálková, nebo vypnutá. Na silnici jsme sem tam potkávali náklaďáky nebo traktory. Ulice v obcích byly plné lidí a ty nízké rychlosti byly na místě. Lidé se před autem nerozestupovali, houkačka nezabírala, chtělo to zmáčknout spojku a plyn a pak se teprve lekli řvoucího motoru. Zlý sen.

Silnice byly hustě vroubeny politickými hesly typu LAVDI ENVER HOXHA (sláva EH). Na druhé straně hranice bývalo zase napsáno vápnem na mostech DRUŽE TITO MI TI SE KUNEMO (soudruhu Tito, my ti přísaháme). Koneckonců my jsme zase měli nad vchodem do školy nápis NÁŠ DÍK ZA OSVOBOZENÍ - VÝCHOVA KE KOMUNISMU, pouze právě v osmašedesátém to na chvíli sundali.

Kočky, psi a lovy

Nakonec jsme přece jenom dorazili do Tirany (tam byla rezavá cedule TIRANA). Tirana byla plná koček, nikde v Albánii nebyli k vidění psi. To vzniklo tak, že Hodža zakázal domácí chov psů a koček, protože to je buržoasní přežitek. Osobně si myslím, že jako muslimský komunista chtěl zakázat hlavně psy a aby to nevypadalo muslimsky, přibalil k nim kočky. Psy měly někde jenom ozbrojené složky, zato všude byly vidět odrané hladové kočičí samoživitelky, kterým lidé něco házeli, ale nemohli si je vzít do bytu. To byla pro mě a kamaráda z navštívené rodiny, v našich dvanácti letech, výzva ke kočičím lovům na bázi maso-provázek-klacek-bedna. Oba jsme měli trochu jiný systém pastí a dělali jsme si čárky za každý úlovek. Vrcholem denního programu potom bylo večerní vypouštění buržoazních přežitků: podle stupně zdivočení některé přežitky po našem přiblížení k bedně lítaly vevnitř jako motorkář v kouli na pouti, ty potom opouštěly bednu mírně podzvukovou rychlostí, jiné celkem v klidu vyklusaly (i opakovaně), možná se tam dokonce chodily v klidu nažrat.

Také jsme oba měli svůj tým želv a dělali jsme s nimi závody v běhu za salátem. Zajímavý byl lov škorpiónů – to leze škorpas ve sklepě po zdi, strčíte pod něj sklenici, pak mu dáte čuchnout benzínu, on ztuhne s ocasem nad hlavou a vy jej nalakujete bezbarvým lakem a máte jedovatou ozdobu do knihovny.

Vedle ve vile bydlel ministr vnitra, na stromě u něj seděl estébák a pozoroval nás dalekohledem.

Bretschneider a další šílenosti

Kam jsme se pohnuli (po Tiraně, k moři), chodil asi tak 10 kroků za námi estébák, táta mu pro jeho vzhled a rozum říkal Bretschneider. Na pláži (kilometr krát padesát metrů písku jen pro cizince, bývali jsme tam ze tří aut sami s Bretschneidrem) ležel deset metrů od nás a ohrnoval si ucho, aby lépe slyšel. Čemu rozuměl, je ve hvězdách, občas měl nějaké hemzy ve špatné ruštině. Táta se šel projít po příbojové zóně, B. za ním. Táta zvedl a zahodil škebličku, B. škebličku zkontroloval. Kolem pláže nebyly záchody. Jednou jsem si šel posedět za křoví, B. vzal zlomenou větev a hledal v mém produktu vzkaz pro špióna. Co našel, je nabíledni. Zajímavé je, že tento hlídací pes totality si vlastně počínal podobně jako někteří hlídací psi demokracie dnes.

Nějaký Albánec si lehnul na silnici (to znám z doslechu) a přikryl se fošnou (!), aby byl ve stínu(!). Vyslanecký šofér jej přejel a zabil a měl z toho vleklou polízanici s albánskými soudy. Jiný (?) šofér utekl v Tiraně ze sportu svému tlustému estébákovi, nadběhl si ho a smál se mu. Pomsta byla drsná: mezi Tiranou a Elbasánem byl tenkrát úsek silnice po hřbetu hory (vpravo propast, vlevo propast, žádná svodidla, při odjezdu jsme tudy jeli) a tam do něj drcalo nějaké větší auto. Potom zkrotnul.

Armstrong a Aldrin přistáli v červenci 1969 na Měsíci, já jsem v červenci 1968 přistál na jiné planetě…

Různé

Základní vojenská služba tenkrát trvala čtyři roky a byly to tak silné ročníky, že stav mužů ve zbrani byl ekvivalentní mobilizaci. Vedle vylepaných záklaďáků tam samozřejmě byly všude k vidění spousty důstojníků a policistů. Na druhém konci genderové páky byla ženská polní komanda skládající se asi tak ze třiceti šátkovaných bab a jednoho drába. Někdo pracovat musel…

Jako kluka mě obchody nezajímaly, jen si pamatuji, že v tzv. diplomatické prodejně v Tiraně (zvlášť pláže, zvlášt obchody, izolace Albánců od imperialistů) bylo prd: mýdlo, pečivo, kakao, snad koňak, zaprášené dřevěné regály. Maso se vozilo letadlem přes vyslanectví, doplňkové nákupy dělali tamní pracovníci v Jugoslávii, také si tam jezdili politicky odfrknout.

Benzinové pumpy neexistovaly, podniky měly na dvoře sudy s palivem.

Příroda byla dvojího druhu: většinou panenská, okolo několika málo fabrik úplně zprasená, vypadalo to ještě hůř než chuchvalce pěny v Krumlově.

Odjezd

Rodičům z celé té Albánie tekly nervy (hlavně táta se bál, že někoho přejede), a tak jsme odjeli o dost dříve, než na kolik znělo povolení. Pro jistotu jsme již měli doprovod.

V Niši nám dva Srbové říkali, že „sovětská vojska Praha … Brno … Bratislava“. Strašně jsem brečel. Mysleli jsme, že je to okupace, ale byl jen odjezd ze cvičení Šumava, ze kterého se Sovětům nějak nechtělo. To byla poslední třetina července. Za měsíc to přišlo naostro…