V Británii se zhroutil většinový volební systém. A tím pádem skončilo i střídání dvou stran u vlády. Najednou se totiž objevilo pět volitelných stran, jedna velká s 28 procenty případných voličů (Reform) a další čtyři v průměru s 15 – 20 procenty. Avšak ani ta velká je už nedokáže tak jako kdysi z voleb vytěsnit. Dříve bylo možné získat absolutní většinu ve sněmovně s 31 procenty (Thatcherová) a současný premiér Starmer získal s 33 procenty dvě třetiny všech poslanců (411 ze 650). Systém se nyní chová, jako by byl poměrný, neboť ty malé strany jsou zabydlené ve svých tradičních obvodech, kde je ani taktické hlasování nezlikviduje, lidé tam i v minulosti umanutě volili ty své (ačkoli neměli šanci) a nyní mohou hravě zvítězit třeba jen s 25 procenty, jakoby to byla jejich panství. Zámožná vrstva v jihovýchodní Anglii a v okolí Londýna volí konzervativce děj se co děj a ti nikdy nespadnou pod 100-120 mandátů. I Farageova revoluční formace si vytvořila své základny v severozápadní Anglii, kde dělnické voliče (tak jako v Americe) opustili „probuzení“ socialisté progresivci, ale na ta ostatní levicová léna momentálně nemá dostatečnou podporu. Podle průzkumu MRP, jenž bere v úvahu každý obvod zvlášť by strana Reform nyní potřebovala nejméně 31 procent, půl roku se už ale drží na 27-8 procentech. Případný levicový a pravicový blok je teď sice zdánlivě vyrovnaný, ale snížení volební hranice na 16 let způsobilo raketový vzestup zelených a nelze odhadnout, zda obavy z jejich extremismu neposílí Farage. Levicoví nacionalisté ve Walesu a Skotsku volby vyhrají a v případě patu mohou anglickou levici vydírat a žádat referendum o nezávislosti. Zajímavé, že se poměrná reprezentace stran prosadila beze změny systému.

Příčiny rozpadu Spojeného království jsou hluboké, většina komentátorů se zabývá pouze symptomy. V Británii už 9 milionů lidí v produktivním věku (16-59) nepracuje, žijí tak jako má dcera z dávek nebo z podpory rodičů. Naivní mládež uvěřila slibům ekonomických utopistů a chce zestátnit veřejné monopoly (dopravu, energie, vodu), zavést milionářské daně a „základní“ bezpracný příjem. Je totiž frustrovaná drahým bydlením a většina nemůže získat hypotéku jako kdysi její rodiče. V obchodech se masivně krade, na ulici nemůžete vytáhnout mobil, policie je bezmocná. Zdravotnictví placené z rozpočtu se zbyrokratizovalo a nefunguje, 30 procent čekatelů na operaci, se jí nedožije. Hromadná doprava přelidněných měst je přetížená, školy přeplněné dětmi bez znalosti angličtiny nefungují.

Vláda pod palbou kritiky za víru v „lidské právo imigrantů na přijetí“ se pochlubila statistikou, jež vykázala za minulý rok dramatický pokles na 171 000 přistěhovalců. Bohužel NETTO, čili po odečtení vystěhovalců. Jenže mezi příchozími je 627 000 (77 procent) lidí z neevropských zemí, zatímco z Británie emigrovalo 400 000 rodilých Britů a Evropanů. Výměna obyvatel už delší dobu stoupá a vliv politického islámu pod ochranou levice sílí.

Strana zelených vyhlašuje palestinismus a antisemitismus a slibuje otevřené hranice, aby labour připravila o muslimské voliče. Británie ztrácí svůj evropský ráz a možná se rozpadne na tři státy. Z britských univerzit vychází nová elita nakažená genderismem, kultem univerzálního lidstva a ekonomickým rovnostářstvím. Naděje, že získá zpět morálku i zdravý rozum, valná není. Možná ji ale probudí, tak jako v 70. letech před nástupem Margarety Thatcherové, nadcházející hospodářský úpadek.