Slovo z jazyka jidiš znamená aroganci, neuvěřitelnou drzost či nehoráznou troufalost. Chování, překračující běžnou mez slušnosti.

I ti, co se o historii nezajímají, když zaslechnou zmínku o Katyni, přibližně vědí, co se tam stalo.

I když se tu a tam i u nás najdou jedinci, kteří se – v rámci ideologického zatmění mysli – snaží o jinou interpretaci Odkaz , historie je neúprosná. V době, kdy si nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz ruku v ruce rozdělili Polsko (to ještě nebyla tzv. Velká vlastenecká válka, ale spravedlivý boj německého proletariátu proti kapitalismu), bylo v Katyni povražděno cca 22 tisíc polských důstojníků, intelektuálů, duchovních. Slovo genocida zde bylo naprosto na místě. Skvělý polský režisér Andrzej Wajda natočil o této zrůdnosti film (jeho otec byl jednou z obětí).

Americký politolog Allen Paul vydal poměrně obsáhlou knihu o Katyňském masakru, když mu v období Jelcinovského Ruska bylo dovoleno nahlédnout do archívů, jež jsou v současné době Putinovského Ruska opět nedostupné. I u nás vyšla poměrně zajímavá publikace od těšínského rodáka Jana Gomoly s názvem „Objevil jsem Katyň“, který jako voják wehrmachtu byl u toho, když v roce 1943 byly hromadné hroby odkryty a svět měl poprvé možnost zjistit, kam zmizely ty tisíce polských vojáků, o nichž Stalin tvrdil, že jsou za polárním kruhem, v Mongolsku atd.

Na místě této i po 85 letech šokující události stojí památník, který ji připomíná. Každý normálně fungující stát by měl podobné stavby připustit, pietně udržovat a alespoň mlčet.

Novinky.cz přinesly informaci, že zde Rusko vystavilo billboardy s názvem „Deset století polské rusofobie“. Odkaz

Žádný stát na světě nemá ve svých dějinách jen idylické momenty a laskavost vůči svým sousedům. Pokud bychom pečlivě analyzovali dějiny českých zemí, museli bychom si připomínat kupřikladu Přemyslovce, kteří se rozhodně nechovali k protivníkům v rukavičkách. Husitské období, idealizované A. Jiráskem, bylo svým způsobem katastrofou pro naši zem atd. I Polsko má máslo na hlavě – Bohdan Chmelnicki a jeho masakry Židů, polské zábory části Ukrajiny a útlak tamních obyvatel atd. Nepochybně však žádný stát – vyjma Ruska – nebude na základě historických informací stavět na místě historické tragédie cosi ve smyslu „vždyť oni si za to mohli sami“. Zejména tam, kde je to doposud velmi citlivé místo (jen připomínám katastrofu ve Smolensku, kde po havárii vládního letadla zahynul president Polska a špičky armády).

„Výstava“ je nepochybně jakousi odvetou, možná „škádlením“ Poláků, kteří jednak podporují bojující Ukrajinu a současně jasně pojmenovávají agresora a oběť.

Rusko dnes a denně dokazuje, že jde o zem, kde neplatí žádná pravidla, žádná úcta k lidem svým i jiných států, že nepatří do Evropy či skupiny vyspělých demokracií.

I proto lze tuto „výstavu“ s klidným svědomím nazvat chucpe. A obávám se, že není zdaleka poslední. Vždyť již invaze k nám v roce 1968 je Ruskem považována stále za „bratrskou pomoc“.