29.9.2022 | Svátek má Michal


VÝROČÍ VÁLKY: Rusko Ukrajinu napadlo, ale …

26.8.2022

Půlroční trvání války na Ukrajině jsem si připomněl tím nejkomornějším způsobem. Ve svém nitru. Hrdý sám na sebe, že opět stojím na správné straně – agrese z 24. 2. 2022 je pro mě od prvního dne agresí, Ukrajina obětí. Není to tak samozřejmé. 
Vedle těch, kdo s pro mě nepochopitelnou nenávistí vůči Ukrajině stojí na straně agresora, je tu i nemalá množina spoluobčanů, kteří říkají „ano, ale …“.

Rusko Ukrajinu napadlo, ale … .

Jako bych slyšel: Němci přepadli 1. září 1939 Polsko, jsou tedy agresorem, ale … . Japonci napadli 7. 12. 1941 Spojené státy, jsou tedy agresorem, ale … . Anebo: Němci vyvraždili šest milionů Židů, jsou tedy pachateli genocidy, ale … .

Zkusme si za ta „ale“ dosadit „Poláků, Američanů a Židů bylo taky dost“. Dnes slýcháme (v různých podobách): „ … ale Ukrajinců bylo taky dost.“

Všechny čtyři výše uvedená „ale“ jsou hanebná, nemravná. Protože relativizují agresi odváděním pozornosti jinam. Nepřijatelné.

Článků na podporu Ukrajiny a jednoznačně odmítajících ruskou brutální agresi, ono šílené Putinovo dobrodružství, kterým se on sám zařadil do galerie válečných zločinců, jsem od února napsal několik. Stále si stojím za názorem, že napadené zemí je zapotřebí v rámci možností maximálně vojensky i jinak pomáhat, je to priorita, morální povinnost všech zemí, které stojí na principech svobody, demokracie, obrany lidských práv, spravedlnosti. Jinak než zbraněmi se ve válce napadená země ubránit nemůže.

Odmítání vojenské pomoci Ukrajině je nesmyslné a nelogické. Přesněji - smysl dává a logické je pouze pro ty, kdo si přejí vítězství agresora. Stejně jako za druhé světové války: mnozí odpůrci zbrojní pomoci Ukrajině zřejmě zapomněli na masivní pomoc (výběr viz níže) západních spojenců Sovětskému svazu po jeho napadení nacistickým Německem. Stavět se proti této pomoci mohli jen ti, kdo si přáli, aby byl Sovětský svaz ve Velké vlastenecké válce Hitlerem poražen.

Jen pro připomenutí. Na webu Armyweb.cz byl 4. února 2022, tedy ještě před ruskou agresí na Ukrajinu, zveřejněn přehled pomoci Spojených států a Spojeného království Sovětskému svazu v období let 1941 až 1945. Z přehledu vybírám několik údajů.

Dodaných stíhacích letounů:

- Tomahawk a Kittyhawk … 2574

- Kingcobra … 2397

- Spitfire … 1341

- Hurricane … 3063

Dodaných bombardérů:

- Douglas DB7 Boston … 3075

Dodaných tanků:

- M3A1 Stuart … 1676

- M3A3/M3A5 Lee … 1386

- M4A2 Sherman (75 nebo 76 mm) … 4102

- Matilda … 1084

- Valentine … 3782

Dodaných obrněných transportérů:

- Universal Carrier … 2560

Jak uvedeno, jde jen o část západní pomoci Sovětům. Kladu otázku: pokud považujeme za správné, že Američané a Britové významně pomohli zemi napadené před osmi desítkami let, proč mnozí kolem nás nepovažují za správné posílat masivní pomoc zemi napadené v tomto roce? Snad ne proto, že tehdy byly agresorem ozbrojené síly nacistického Německa a dnes jsou agresorem ozbrojené síly putinovského Ruska. Kromě toho: ti, kdo odmítají vojensky podpořit Ukrajinu s poukazem na ten či onen aspekt její politiky, ať už z doby více či méně minulé či současné, pak by měli posoudit, jestli Sovětský svaz v letech 1941 až 1945, a také předtím, byl vzorovým demokratickým a svobodným státem s příkladným respektem k lidským právům, anebo komunistická diktatura se vším všudy. Přesto většina lidí (troufnu si tvrdit) nemá s pomocí západních spojenců Stalinovi v jeho obranné válce s Hitlerem žádný problém. Proč tedy tak odlišný přístup k bránící se Ukrajině, demokratickému státu (jistěže s chybami)?

Nalijme si čistého vína. Během uplynulého půlroku jsem se musel vnitřně vyrovnat s postojem Izraele, k němuž chovám nanejvýš přátelský vztah, k válce na Ukrajině, který je více obezřetnější. Není to poprvé, kdy se mé a izraelské stanovisko na některé politické otázky lišilo. Největší krizi ve vztahu jsem prožil v 90. letech, kdy jsem se neztotožnil s tzv. procesem z Oslo, přesněji s tím, že se Jásir Arafat stal „přes noc“ z vůdce teroristů partnerem pro mírová jednání. Abych nebyl špatně pochopen. Vřele jsem uvítal mírovou smlouvu Izraele s Egyptem (1979), stejně jako později s Jordánskem (1994), bylo to splnění mých celoživotních snů (v oblasti politiky, nikoli v privátním životě). Ale mír s vůdci palestinských Arabů, s vůdci jejich teroristické Palestinské osvobozenecké organizace PLO? Ne, opravdovému míru s tímto druhem politiků jsem nikdy nevěřil, protože jsem nevěřil tomuto druhu politiků – a po letech se ukázalo, že jsem se v zásadě nemýlil.

Stejně tak mám ve vztahu k ČLR více kritické stanovisko než lídři izraelské politiky a lišíme se také ve veřejně deklarovaném pohledu na ruskou agresi proti Kyjevu, byť i zde pod vedením současného premiéra Lapida došlo k výraznému posunu. Jedním dechem ale musím říci, že plně rozumím izraelskému postoji z hlediska jeho strategických zájmů v Sýrii, neboť primární povinností izraelské vlády je starat se o bezpečnost vlastních občanů a vlastní země. Ukrajina, při vší úctě, stojí až v druhé řadě. Nikoli v druhé, ale stejně tak v první řadě se pak nachází starost izraelského státu o Židy v ukrajinské a ruské diaspoře. Vzhledem k výše uvedenému je pozice ČR, EU, USA a celého svobodného světa poněkud odlišná. Já jako soukromý občan bez jakékoli politické odpovědnosti si mohu dovolit být otevřeně proukrajinský a protiruský (pokud jde o Putinovu válku z 24. února 2022), izraelské vedení musí být – ano, obezřetnější.

O dojmech a pocitech z uplynulých šesti měsíců války na Ukrajině by se dalo napsat ještě hodně odstavců; zmíním už jen jeden postřeh. Když se v květnu 2019 stal Volodymyr Zelenskyj prezidentem Ukrajiny, nemohl tušit, jak obrovské břímě, obrovský historický úkol na něj v prezidentském úřadu čeká. Stát jako skutečný „sluha národa“ v jeho čele v nejtěžším období novodobé ukrajinské samostatnosti. Tuto roli zvládá skvěle, má můj hluboký obdiv a úctu. Ne nutně proto, že je Žid, ale jako osobnost, státník. Jsem si jist, že je pro svůj lid obrovskou morální posilou. Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží – ukrajinský národ si Zelenského bezpochyby zaslouží, stejně jako si Britové za druhé světové války zasloužili Churchilla.

Je dějinnou ironií, že šestiměsíční výročí vpádu ruského agresora na Ukrajinu připadlo na její Den nezávislosti. Přeji statečnému a barbarskou okupací těžce zkoušenému ukrajinskému lidu jedno jediné: aby se ruskému vpádu ubránil a vyšel z něj vítězně s hranicemi z doby před anexí Krymu. To vše i se západní vojenskou pomocí. Jsem hrdý na to, že Česká republika nestojí stranou, ale v přední linii těch, kdo Ukrajincům v jejich spravedlivém boji pomáhají.