29.3.2024 | Svátek má Taťána


VÝROČÍ: Špionáž století, nebo justiční omyl?

5.4.2022

Šedesát devět let po vynesení rozsudku (6. dubna 1953) a popravě manželů Davida a Ethel Rosenbergovych (19. června 1953), kteří jako údajní sovětští agenti vyzradili Sovětskému svazu klíčové informace o vývoji jaderné bomby, se objevily závažné materiály, jež tento proces století staví do poněkud jiného světla.

Rosenbergovi se narodili v New Yorku a seznámili se v roce 1936 již jako členové mládežnické komunistické organizace, o tři roky později se vzali. Julius pracoval od roku 1940 jako inženýr v armádních laboratořích v New Jersey, Ethel byla sekretářkou. Agentem sovětské tajné služby NKVD se Julius údajně stal v roce 1942 a v letech 1944-1945 předal důstojníkovi sovětské rozvědky Alexandru Feklisovovi nemálo tajných informací, které měly obsahovat i první údaje o vývoji jaderné bomby.

Než se pokusíme odpovědět na klíčovou otázku, zda byli oba manželé skutečně viní, neboť v posledních letech zveřejněné indicie to částečně zpochybňují, připomeňme si nejprve dobové reálie.

Psal se rok 1950 a senátor Joseph McCarthy spustil legendární hon na komunisty, který se nápadně podobal honu na čarodějnice.

Soused udával souseda, hromadně se zatýkalo – důkazy nebyly třeba, stačilo pouhé podezření. McCarthy s podporou šéfa FBI Edgara Hoovera vedl svou vlastní válku proti páté koloně.

A právě v této atmosféře bezpráví a všeobecného společenského rozvratu byl zatčen David Rosenberg a po několika dnech i jeho žena Ethel.

Byli oba skutečně sovětští agenti?

David Rosenberg nesporně ano; syn ortodoxních polských židů si dokonce vytvořil svou privátní síť informátorů.

Prostřednictvím svého švagra, jenž pracoval a na supertajném projektu Manhattan, zásoboval Sověty informacemi o výrobě atomové bomby.

Švagr se jmenoval David Greenglass, sloužil přímo v přísně střeženém středisku Los Alamos a pro spolupráci se sovětskou špionáží jej získala jeho sestra Ethel.

Od Rosenbergových přebíral data špion Harry Gold, který je následně předával sovětskému vicekonzulovi Anatoliji Jakovlevovi.

Nejlepší ruští vědci v čele s Kurčatovem pracovali dnem i nocí, aby Stalin konečně měl svou bombu. Tři a půl roku po Hirošimě se to podařilo. Test byl úspěšný.

Američané si najednou s hrůzou uvědomili dvě věci: Za prvé, že jejich vojenská převaha a monopol na jaderné zbraně jsou ty tam - a za druhé, že mají ve svých řadách zrádce.

Hledali ho rok, když nejprve pozatýkali všechny jeho informátory.

David Rosenberg opakovaně uvedl, že vše dělal proto, jelikož rovnováha sil na obou stranách zaručuje mír. Peníze ho nezajímaly, byl to zkrátka ryzí idealista, proto byl také v záznamech veden jako „ideový špión“.

A jak už zde bylo řečeno, po třech letech vyšetřování skončili David Rosenberg i jeho žena Ethel na elektrickém křesle jako sovětští špióni.

Podle nově zveřejněných dokumentů se však v případě Ethel Rosenbergové mohlo jednat o justiční omyl.

Především je zde nápadná absence krycího jména, které musel mít každý sovětský agent. Ethel ho neměla.

Dále jsou zde mnohem později natočené rozhovory s korunními svědky obžaloby Davidem Greenglasem a jeho ženou Ruth, v nichž sami přiznávají, že u soudu lhali výměnou za slíbený nižší trest.

A do třetice tu máme prohlášení tehdejšího zástupce prokurátora Wiliama Rogerse, který uvedl, že zatčeni a následné obvinění Rosenbergové bylo pouze krycím manévrem, který měl jejího muže zastrašit a donutit ho, aby mluvil.

Další svědci pak vypověděli, že Ethel o manželově činnosti věděla, ale nijak se na ní nepodílela.

Jejich poprava vyvolala vlnu mezinárodních protestů a otřásla americkou veřejností, která je v kauze Rosenbergových stále rozdělena.

Ještě v roce 2003 deník The New York Times u příležitosti 50. výročí popravy napsal: „Případ Rosenbergových stále znepokojuje a připomíná nám nespravedlnost, která se může stát, když je národ ponořen do hysterie.“

Jak příznačné i pro tuto dobu permanentního spravedlivého boje a mainstreamového šílenství v duchu hesla: kdo nejde s námi, jde proti nám!

Historie se zkrátka neustále opakuje, ale vzdor známému imperativu většinou bohužel nejsme schopni se z ní poučit.