Na čtvrtého července připadá výročí jedné z nejúžasnějších protiteroristických operací v dějinách. Před padesáti lety osvobodili Izraelci v ugandském Entebbe unesená rukojmí.

Vidím to jako dnes. Byla neděle a slovenská redakce BBC vysílala ve 12:15 pravidelné čtvrthodinové zpravodajství. Celá relace byla věnovaná informaci, která působila jako zázrak; u jejího poslechu člověk zapomínal dýchat. Elitní jednotce izraelské armády (IDF) se podařilo zachránit a vrátit domů cestující z Airbusu A300 společnosti Air France, kteří byli uneseni o týden dříve na lince Tel Aviv – Atény – Paříž. Záchranná operace se dnes řadí mezi legendární počiny izraelské armády a tajných služeb. Namátkou: po bok dopadení nacistického zločince Eichmanna nebo později likvidace íránského jaderného reaktoru Osirak. Současně je ale zapotřebí říci, že jak byla mise brilantní, tak byla riziková. Tehdejší vláda Jicchaka Rabina do ní nešla bezhlavě, ale přistoupila k ní až jako ke krajnímu řešení po důkladném zhodnocení situace. Ve hře byla i možnost s teroristy vyjednávat, což se do té doby jevilo jako nemyslitelné. Izraelské vedení do té doby striktně drželo zásadu, že s teroristickými zločinci se nevyjednává. Dalším faktorem byla skutečnost, že by se jednalo o vojenský zásah v daleké cizině; letiště v Entebbe je od Jeruzaléma vzdáleno přímou vzdušnou čarou přes tři a půl tisíce kilometrů.

Nově odtajněné dokumenty ukazují, že tehdejší rozhodování nebylo jednoduché a vůbec ne jednoznačné. Politici i generalita si byli vědomi veškerého potenciálního nebezpečí a bezprecedentního rizika. Prvního července 1976 upozornil náčelník generálního štábu IDF generálporučík Gur, že armáda pro takovýto druh operace není uzpůsobena. Sám premiér měl obavu, aby záchranná mise neztroskotala jako v jednašedesátém invaze v Zátoce sviní na Kubě, jejímž cílem mělo být svržení Fidela Castra. Neúspěch by znamenal katastrofu. Přesto o dva dny později odstartovaly z jihosinajského Šarm aš Šajchu, který byl tehdy v izraelských rukou, čtyři herculesy směr Uganda. Zveřejněné dokumenty Státního archivu při Úřadu premiéra prozrazují, co všechno bylo součástí úsilí o záchranu před samotnou akcí. Od pokusů tlačit na ugandského diktátora Amina až po občanské angažmá, které známe i z naší doby: zoufalé úsilí rodin rukojmí přesvědčit vládu, aby uzavřela s teroristy dohodu, která by zachránila životy jejich blízkých. Dokumenty osvětlují, že vláda se nehrnula do žádného hazardu. Zprvu doufala v mezinárodní pomoc. Když se jí nedočkala, přistoupila - s krajním odporem - na vyjednávání. Současně se Izraelci snažili lichotit Aminovi, v marné naději, že bude v této krizi nápomocen. Navíc bylo nutné zabránit únikům do médií.

Třetího července navrhl na zasedání vlády ministr obrany Šimon Peres, pozdější izraelský prezident, vyslání elitní jednotky (která předtím tuto variantu samozřejmě nacvičovala). Řekl: „Nenavrhuji to lehkovážně. Jde o operaci, s níž izraelská armáda dosud neměla žádnou zkušenost. Bude to první vojenská mise v dějinách Izraele provedená mimo hranice Blízkého východu. Když jsme porovnali rizika a možné výsledky, dospěli jsme k určitému závěru.“ Tím závěrem bylo rozhodnutí záchrannou akci zahájit. Vláda usoudila, že ačkoli riziko bylo obrovské, nečinnost nebo ústupky vůči teroristům by byly ještě horší možností. Co se ale dělo ve dnech před tímto rozhodnutím? Připomeňme, že se jednalo o francouzské letadlo, přičemž premiér Rabin byl toho názoru, že odpovědnost za řešení této krize leží primárně na Paříži. Ta se jí nezříkala, prezident d’Estaing do Jeruzaléma vzkázal, že jeho země nese odpovědnost za bezpečnost cestujících na palubě. Po přistání uneseného airbusu v ugandském Entebbe Francie čekala, až únosci, teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) a dva Němci ze skupiny Revolučních buněk, předloží své požadavky. Ty zahrnovaly propuštění teroristů z věznic v Izraeli a jiných zemích, přičemž konečným termínem ultimáta bylo poledne GMT 1. července 1976. Pak hrozil masakr unesených. K poslednímu červnu ale nebylo dosaženo žádného významného pokroku. Za zmínku stojí postřeh poslance Knesetu Tamira, který tehdy uvedl, že i když na Francii zůstane odpovědnost, po určité době jí už na vyřešení problému nebude záležet a stane se z toho výlučně izraelsko-židovská záležitost. Jeho odhad byl správný. Mezitím izraelské vedení uvažovalo o tom, koho ze světových osobností zaangažovat jako zprostředkovatele. Papeže Pavla VI.? Ministra zahraničí USA Kissingera? Současně navázali prostřednictvím bývalého vojenského přidělence v Ugandě Barucha Bar Lva telefonický kontakt přímo s prezidentem Aminem. Bez výsledku.

Čas plynul a izraelští vládní představitelé opakovaně zdůrazňovali, že vyjednávání s teroristy je v rozporu s oficiální politikou státu. S tím, že Izrael vyděračům rozhodně nehodlá ustupovat. Do toho obdržel premiér Rabin telegram od rodin unesených, v němž bylo připomenuto: „Propustili jsme teroristy za mrtvá těla izraelských vojáků. Tím spíše bychom to měli udělat, když jde o živé lidi. Lidský život má větší hodnou než zásady. Existují i jiné způsoby, jak bojovat proti terorismu nebo mu předcházet.“ Signatáři měli na mysli dohodu s Egyptem z roku 1975, na jejímž základě propustil Izrael několik desítek arabských vězňů výměnou za ostatky vojáků padlých v jomkupirské válce 1973. Argument autorů telegramu byl srozumitelný. Jestliže byl Izrael ochoten propustit teroristy za mrtvé vojáky, pak by měl být ochoten učinit totéž v zájmu záchrany lidí, kteří jsou stále naživu. S tím principiálně souzněl i premiér: „Nejsem připraven vysvětlovat izraelské veřejnosti, proč můžeme provést výměnu za mrtvá těla, ale ne za živé lidi.“ Mezitím se blížil konec ultimáta teroristů a bylo nutné se rozhodnout. Buď vyděračům vyhovět, nebo spustit záchrannou akci. Nezáviděníhodné dilema.

Prvního července byla diktátoru Aminovi předána prostřednictvím Francie zpráva, že Izrael je připraven vyjednávat. Teroristé reagovali oznámením, že propustí všechna rukojmí kromě izraelských. O den později nastaly dvě okolnosti, které posunuly záchrannou misi z říše možností do reality. PFLP odmítla izraelský návrh, aby „všichni zadržovaní byli vyměněni pouze za určitý počet bojovníků za svobodu“. Čili: slepá ulička. Druhá okolnost: rozhodnutí únosců propustit neizraelská rukojmí poskytlo Izraeli cenný zdroj informací o tom, kde jsou zbývající unesení

drženi a jak se k nim dostat. Téhož dne prezentoval generálporučík Gur konečný plán překvapivého vojenského zásahu. Stále to byla ale záložní varianta, prioritu mělo vyjednávání. Definitivně došlo ke změně v sobotu třetího července. Po 15. hodině vláda schválila záchrannou misi, třebaže ministr obrany Peres přiznal: „Uvědomuji si, že na sebe bereme nesmírně těžkou odpovědnost.“ O několik minut později už z ranveje letiště v Šarm aš Šajchu startovaly herculesy s cílovou destinací Entebbe. S jedinečným zadáním, který skončil excelentním úspěchem a vešel do dějin. Všichni teroristé byli zlikvidováni a do Izraele se vrátilo 102 ze 106 unesených. Bohužel při akci přišli o život tři unesení - Ida Borochovitchová, Pasco Cohen a Jean-Jacques Maimoni. Doru Blochovou, která během únosu onemocněla a byla dopravena do nemocnice v Kampale, agenti Aminovy tajné služby zavraždili. Tím se potvrdilo, že ugandský diktátor stál plně na straně teroristů. Tragickou ironií osudu je, že mezi izraelskými vojáky byl zabit pouze jediný - velitel záchranné jednotky podplukovník Jonatan Netanjahu, starší bratr současného izraelského premiéra. Podobně jako kdysi Mojžíšovi nebylo umožněno vstoupit do Zaslíbené země a okusit plody svého záchranného úsilí, které začalo vyvedením lidu Izraele z egyptského otroctví, ani Jonatanovi nebylo dopřáno okusit triumf po návratu ze záchranné mise, které v terénu velel. Jeho památka jako národního hrdiny zůstává nezapomenutelná.

●

Volně podle webu Times of Israel.