Před 35 lety odstartovala vojenská operace Pouštní bouře, o níž se většina odborníků vyjadřuje v superlativech.

Jednalo se totiž o jednu z nejúspěšnějších válečných operací světové historie, největší svého druhu od konce druhé světové války. Součástí široké koalice 28 států (některé bychom dnes na společné foto asi marně přemlouvali) v čele s USA bylo mimo jiné i tehdejší Československo (ČSFR). Americký generál Norman Schwarzkopf vše připravil a následně i řídil a jeho jméno se zapsalo do učebnic, kde se o něm dočítáme jako o skvělém stratégovi.

Pojďme si nejprve připomenout základní historická fakta a také celkovou atmosféru na počátku 90.let. Tedy času, kdy si svět pomalu začínal zvykat na to, že Studená válka je už de facto minulostí a že 40 let fungující model zahraniční politiky vzájemného odstrašení dvou vzájemně se odstrašujících stran (USA a Ruska) už není funkční a bude nutné přizpůsobit se novým okolnostem, především pádu komunismu ve Východní a Střední Evropě a probíhajícímu rozpadu sovětského impéria.

Muž, kvůli kterému se napětí v ropou oplývajícím Perském zálivu zrodilo byl irácký prezident Saddam Hussajn, který maje u sousedního Kuvajtu vysoké dluhy, rozhodl se vše vyřešit po svém a v srpnu roku 1990 jeho armáda slabý Kuvajt bez větších problémů obsadila.

Rada bezpečnosti OSN okamžitě iráckou agresi odsoudila, když poprvé v historii (co bychom za to dali, že) všech pět členů Rady bezpečnosti hlasovalo jednotně.

Do čela koalice proti irácké agresi se postavil americký prezident Georg Bush. Příprava na válku trvala přes 3 měsíce, kdy se těsně za nepřátelskou hranicí na území spřátelené Saudské Arábie hromadili vojáci a vojenské vybavení, souběžně s tím ale probíhala i horečná diplomatická jednání přímo v Iráku, která však výsledek nepřinesla.

Irák se odmítl z Kuvajtu stáhnout, a proto brzy ráno 17.ledna rozjeli spojenci operaci Pouštní bouře. Že byla úspěšná, o tom už jsem se zmínil – byla i rychlá. 28. února po 42 dnech Irák kapituloval a bylo vyhlášeno příměří. To však neznamenalo konce Saddáma Husajna, ten zůstal u moci dalších 12 let. Jeho životní příběh se uzavřel teprve v roce 2006, kdy byl Američany přímo v Iráku souzen a odsouzen k trestu smrti.

Nechci však psát jen o minulosti, když současnost nabízí tak příhodnou paralelu.

Nedávný americký vpád do Venezuely, která byť byla třebas i státem totalitním, byla a dle právních standardů stále je státem svébytným a samostatným, vyvolal řadu protichůdných reakcí. Donald Trump nabídl únosem Madura a jeho ženy nebezpečný precedens, který se velmi hodí do válečné rétoriky ruské propagandě. Vždyť každá velmoc si zkrátka jen bere to, co chce a na co má údajně nárok. Tak proč okolo tolik křiku.

Zdá se, že válka proti drogovým pašerákům je pouhou záminkou. Donald Trump sám přiznal, že Venezuelu se rozhodl dostat pod kontrolu kvůli ropě. Zajímavé, jak právě tato surovina propojuje Trumpovy koloniální aktivity. Další na řadě má být Írán, který podle údajů OPEC vyprodukuje v průměru přibližně 3,2 milionu barelů ropy denně, což z něj činí šestého největšího producenta ropy na světě.

A kam vyváží své černé zlato? Samozřejmě do Číny, ostatně jako i Venezuela. A nezapomeňme na Grónsko. Krom strategického významu jde o ideální výchozí bod k nerostným pokladům Arktidy.

Až se bude znovu předávat Nobelova cena za mír, Donald Trump by měl mít úspěch zaručený.

„Opravdová odvaha neznamená nebát se. Znamená mít strach, a přesto pokračovat v práci a dělat, co je třeba. To je odvaha,“ řekl se jednou slyšet zmiňovaný architekt Pouštní bouře generál Norman Schwarzkopf.

Věřím, že to i návod pro každého z nás, jak čelit nepřízni osudu v intencích naší malé země.

Historie nás totiž učí, že ať už si velcí světoví hráči a hegemoni vjeli do vlasů a nastal vzájemný střet, nebo vytvořili zpravidla chatrné a nesourodé společenství, pro malé státy to v obou případech znamenalo věčný úděl - přizpůsobovat se a čekat.

Tak tedy čekejme alespoň se vztyčenou hlavou a také s nadějí. Nevěřím, že se USA definitivně odklonily od Evropy a od principů, které kdysi tak vehementně samy prosazovaly. Jinak řečeno, neptejme se stále jak přežít Trumpa, ale spíše na to, kdo přijde po něm.

Pokud připadneme na to, jak přežít Trumpa, existuje poměrně reálná naděje, že po dalších prezidentských volbách se osazenstvo v Bílém domě promění do té míry, že se Amerika znovu blíže přikloní směrem k Evropě, kam podle mě patří a z níž ostatně vzešla.

A od nové administrativy si také slibuji, že se zasadí o další posílení a novelizaci mezinárodního práva s důrazem na nezpochybnitelný nárok na svébytnost a samostatnost každé hranice a každého státního útvaru, bť by byl sebemenší.