V těchto dnech si připomínáme dvacet let od zahájení procesu, který natrvalo změnil tvář Blízkého východu. Začalo kompletní jednostranné stahování Izraele, armády i obyvatel židovských komunit, z Pásma Gazy.

Tato politika, jejímž duchovním otcem byl tehdejší premiér Ariel Šaron, se nezrodila přes noc. Připravovala se dlouhé měsíce. Šlo o proces komplikovaný, široce diskutovaný, bolestný a dodnes mnohými považovaný za kontroverzní. Nejen z pohledu dnešní zkušenosti, ale už tehdy někteří politici varovali, že zamýšlený cíl se mine účinkem. Mezi nimi byl i současný premiér Netanjahu a další politici nejen z vládnoucího Likudu. Plán vedl kromě jiného k politickému štěpení (v Izraeli nic neobvyklého); vznikla dnes neexistující partaj Kadima (na politické scéně působila pouhých deset let).

Základní otázka. Máme stažení z Pásma Gazy hodnotit jako chybu? Chybu Izraele? Patřím k těm, kdo tvrdí, že nikoli. Byl jsem o tom přesvědčen tehdy a myslím si to i dnes. Jak tedy na stažení po dvacetileté zkušenosti nahlížet? Izrael zaplatil obrovskou cenu, o tom nemůže být sporu. Cenu za co? Za projev dobré vůle, za nabídnutou šanci palestinským Arabům, za to, že ve vztahu k Pásmu realizoval to, co po něm svět požadoval a dosud sveřepě požaduje. Přenechal část teritoria historické Palestiny Arabům. V naději, že její lídři uvítají novou příležitost a budou se chovat z hlediska civilizovaného světa normálně. Začnou Pásmo budovat, zvelebovat, vést k rozkvětu a prosperitě, usilovat o mírové sousedství a o ekonomickou i jinou spolupráci s Izraelem. Realita je taková, že Gazané potřebují Izrael víc než naopak. Kdyby představitelům palestinských Arabů šlo o blaho obyvatel Pásma, podanou izraelskou ruku by s díky přijali a přímořská enkláva mohla být za ta dvě desetiletí obdivovanou středomořskou riviérou. Zní to ovšem příliš idealisticky, možná i naivně, na to, aby to mohla být pravda.

Jak víme, stal se pravý opak. V demokratických volbách, které byly uspořádány několik měsíců poté, co Izrael Pásmo vyklidil, dali palestinští Arabové svobodně nejvíce hlasů kandidátce teroristů (Hamásu), což platí i o Pásmu Gazy; Hamás tam zvítězil ve čtyřech z pěti volebních obvodů. Vyhrálo hnutí, jehož cílem nebylo budovat, ale ničit: zlikvidovat Stát Izrael. Tomu byla podřízena politika pohlavárů teroristů. Nejprve provedli vnitropalestinský převrat, jehož výsledkem bylo dvě desetiletí trvající dvojvládí. Hamás se chopil moci v Pásmu Gazy, Fatah vládne v Předjordánsku (Judeji a Samaří, na Západním břehu, chcete-li). Následovalo hrůzné období protiizraelského teroru a kaskády raketových agresí (tisíce raket a minometných střel vypálených na izraelské teritorium), což si vyžádalo ze strany Jeruzaléma několik protiteroristických kampaní. Panování Hamásu vyvrcholilo 7. října 2023 jím vedeným brutálním masakrem v jižním izraelském pohraničí (“obálka Gazy“) a gangsterským odvlečením 249 rukojmí (dvě rukojmí byla v Pásmu držena z předchozí doby, proto je uváděn celkový počet 251). Nemohlo následovat nic jiného než dodnes trvající protiteroristická válka.

Izrael za projev dobré vůle zaplatil krvavou daň. Poučení z toho, jak palestinští Arabové s gestem dobré vůle naložili je nad slunce jasnější. Bestiálním masakrem ze 7. října 2023, jakož i předchozími vražednými akcemi a raketovými útoky proti Izraeli Hamás definitivně pohřbil dvoustátní řešení a tedy ustavení nezávislého palestinského arabského státu. A pohřbilo ho také vedení Fatahu v čele s předsedou samosprávy Mahmúdem Abbásem, protože od vzniku dvojvládí se nesčetněkrát snažilo s Hamásem usmířit. S tím Hamásem, v jehož dokumentu „Principy a strategie“ z května 2017 čteme: „Za neplatné se považují: Balfourova deklarace, dokument o zřízení britského mandátu, rezoluce OSN o rozdělení Palestiny a jakékoli rezoluce a opatření, která z nich vycházejí nebo jsou jim podobné. Založení »Izraele« je zcela nezákonné a je v rozporu s nezcizitelnými právy palestinského lidu a jde proti jeho vůli a vůli ummy (muslimské pospolitosti); je také v rozporu s lidskými právy, která jsou zaručena mezinárodními úmluvami, mezi nimiž je na prvním místě právo na sebeurčení (článek XVIII).“ A dále: „Skutečným státem Palestina je stát, který byl osvobozen. Neexistuje žádná alternativa k plně suverénnímu palestinskému státu na celém národním palestinském území s Jeruzalémem jako hlavním městem (článek XXVII).“ Jakou důvěru mohou lídři Fatahu vzbuzovat, když se opakovaně paktovali s těmi nejhoršími nepřáteli Izraele, kteří usilují o jeho destrukci? Připomeňme alespoň některé pokusy o usmíření mezi oběma frakcemi, všechny neúspěšné. Mekka 2007, Káhira 2008, 2009, 2011, Dauhá 2012, Gaza a Káhira 2014, znovu Káhira 2017, Istanbul 2020, Alžír 2022 a dokonce Peking 2024.

Masakr 7/10 zatloukl do rakve dvoustátního řešení poslední hřebík. Podobně Arabové pohřbili původní dvoustátní řešení, které předložila OSN v roce 1947: společnou agresí proti Izraeli krátce po jeho vyhlášení. Klasik říká, že udělat stejnou věc dvakrát po sobě a doufat v jiný výsledek je projevem bláznovství. Dnes velká část světa takto zvráceně uvažuje, ale izraelské vedení po sérii lekcí, kterých se mu dostalo od palestinských Arabů ve dvou desetiletích po stažení z Pásma Gazy, tímto způsobem uvažovat nesmí a nebude. I kdyby se zbytek světa stavěl na hlavu.

Původní příspěvek pro Neviditelného psa.