Letos tomu je 80 let, kdy Američané v srpnu 1945 svrhli atomové bomby na města Hirošimu a Nagasaki. Zahynuly přitom statisíce lidí, což je hodně smutné. Nabízí se proto samozřejmě otázka, zda bylo použití jaderných zbraní nutné. Jasná odpověď však neexistuje a asi nikdy existovat nebude.

Zastánci použití atomové bomby tvrdí, že její použití zachránilo statisíce možná i miliony lidí, kteří by jinak zemřeli v případě invaze americké armády na hlavní japonské ostrovy Kjúšú, Honšú, Hokkaidó a Šikoku. Oponenti namítají, že hlavní podíl na porážce Japonska ma SSSR, který v srpnu pětačtyřicátého roku vyhlásil Japonsku válku.

Je sice pravdou, že jednotky Rudé armády zaútočily desátého srpna na japonskou Kwantungskou armádu v Mandžusku, ta však již byla výrazně oslabena stažením nejlepších jednotek na samotné hlavní japonské ostrovy, které zde měly čelit očekávané americké invazi. Proti Sovětům tak v Číně stálo asi 1,2 milionů japonských vojáků, kdežto k obraně vlastního území měla japonská armáda připravena zhruba 2,3 miliony mužů z nejlepších jednotek.

Čili obsazení Mandžuska Rudou armádou, které bylo součástí Číny, nemělo vliv na obranu hlavních japonských ostrovů. Američané plánovali na listopad pětačtyřicátého roku invazní operaci Olympic s účastí asi 2,7 milionů vojáků, která měla svým rozsahem výrazně předčit vylodění v Normandii o rok dříve. Byl tady ovšem oproti vysazení spojeneckých vojsk ve Francii jeden zásadní rozdíl! V tomto případě se měli spojenci vylodit na území nepřátelského státu a nemohli počítat s pomocí domácího odboje, který ve Francii například svými masivními útoky na dopravní komunikace úspěchu operace Overlord pomohl. Naopak jednotně by proti nim stáli zfanatizovaní japonští vojáci a civilisté, z nichž někteří chtěli dokonce útočit na americké vojáky s oštěpy v ruce.

Klíč k vítězství nad Japonskem tedy spočíval v dobytí jeho čtyř hlavních ostrovů. Japonci už předtím byli poraženi a vyhnáni z cizích území, Filipín, Šalamounových ostrovů, Barmy a dalších, nicméně k jejich definitivní porážce to nestačilo a stejně tak by je nepřinutila ke kapitulaci ztráta Mandžuska. Takže zbývala invaze. V tak velkém rozsahu jí byli schopni provést pouze Američané, Sověti s obrovskými vyloďovacími akcemi neměli zkušenosti a chybělo jim také potřebné množství plavidel.

Je třeba si také uvědomit, že Japonci byli spojenci nacistického Německa a předtím se v masovém měřítku dopustili mnoha krutých válečných zločinů včetně brutálních masových vražd civilistů včetně žen a dětí. Mezi nimi vyniká tzv. nankingský masakr z přelomu let 1937/1938, při kterém agresoři v čínském městě Nanking povraždili minimálně 260 tisíc jeho obyvatel. Některé prameny však uvádějí až 430 tisíc mrtvých.

Tato ostrovní říše vzdorovala útočícím spojeneckým vojskům i po německé kapitulaci v květnu 1945. Ještě předtím v dubnu však začala tvrdá bitva o ostrov Okinawu, který je široký asi třicet a dlouhý zhruba sto kilometrů. Trvala více než osmdesát dnů, spojenecké síly zde ztratily na 49 tisíc mužů, a zemřelo při ní více než 100 tisíc japonských civilistů. Jestliže jich tolik zemřelo při americké invazi na tento relativně malý ostrov, kolik pak by mohlo být obětí při bojích přímo na hlavních japonských ostrovech? Jistě by se jednalo o miliony lidí, čili daleko víc než jich zemřelo při použití atomové bomby.

Na Postupimské konferenci v červenci 1945 dali její účastníci, USA, Sovětský svaz a Velká Británie, Japonsku na vybranou mezi mírem, bezpečností a spravedlností nebo totálním zničením, pokud se nevzdá. Japonsko tuto výzvu ke kapitulaci ignorovalo s tím, že je odhodláno válku dovézt do vítězného konce.

Z hlediska faktů je proto třeba posuzovat svržení atomových bomb na japonská města a chápat důvody, které k tomu Američany vedly.

Autor je středočeský krajský zastupitel za ODS