Před čtvrt stoletím došlo v Barentsově moři nedaleko ruského poloostrova Kola na dálném severu k tragédii. V jaderné ponorce K-141 Kursk po explozi zahynulo všech 118 námořníků. Laxní reakce Vladimira Putina i ruského námořnictva paralyzovaly veškeré snahy o jejich záchranu.

Zatímco ruské námořnictvo spustilo pátrání až šest hodin po výbuchu, dalších deset hodin trvalo ponorku vůbec lokalizovat. Ležela na oceánském dně v hloubce 108 metrů.

Další čtyři dny ruské námořnictvo nedokázalo připevnit potápěčské zvony k únikovému průlezu ponorky. Teprve po pěti dnech Putin svolil k přijetí pomoci od Britů a Norů.

O dva dny později právě potápěči z těchto zemí zvládli otevřít poklop únikového kufru a zjistili, že celá posádka je už po smrti.

Následné vyšetřování ukázalo, že za výbuchem stál únik peroxidu vodíku, který se dostal do kontaktu s katalyzátorem. To způsobilo selhání torpéda typu 65-76A. Následoval druhý výbuch, který ponorku rozdělil vedví a způsobil její okamžité ztroskotání.

Námořníci zemřeli mučivým způsobem. Exploze v ponorce nejprve zažehla požár, následně zničila přepážku mezi prvním a druhým oddílem lodi, poškodila řídící místnost a nakonec usmrtila posádku torpédovny i řídící místnosti.

Do tří minut od výbuchu explodovalo dalších pět až sedm torpédových hlavic. Protrhly velkou díru v trupu a zabily všechny, kteří se ještě nestihli schovat na zádi ponorky. Jaderné reaktory se naštěstí bezpečně vypnuly.

Podle analytiků se podařilo úspěšně uniknout 23 námořníkům, kteří v posledním oddílu ponorky přežili minimálně šest hodin. V okamžiku, kdy jim došel kyslík, pokusili se sami vyměnit chemickou kyslíkovou kazetu s oxidem draselným. Ta však spadla do mořské vody na dně ponorky a explodovala.

Následný požár usmrtil další námořníky a jak sílil, postupně vysál zbývající kyslík a zbytek osob se tak udusil.

Zkáza Kursku byla nejen tragédií samou o sobě, ale i první vážnou zkouškou prezidenta nového Vladimira Putina z hlediska krizového řízení.

Kromě desítek ztracených životů, přišlo Rusko i o jednu z nejcennějších zbraní svého námořnictva. Když se zdánlivě nepotopitelná loď potopila, Putin odpočíval na dovolené na své dače v Soči, ruském letovisku u Černého moře.

Kvůli nepřerušení své dovolené na Jaltě s přijetím zahraniční pomoci, byl poté podrobenostré kritice veřejnosti.

Celá záchranná akce se podle serveru Moscow Times „stala jednou z největších skvrn na počátcích vlády prezidenta Vladimira Putina“.

V širším kontextu byla zkáza Kursku i ukázkou typicky sovětského ne(řešení) problému. Pokus o tradiční zametení pod koberec byl tentokrát ostře monitorován a následně tvrdě zkritizován tehdy ještě relativně svobodnými médii.

Už nikdy se nestalo, že by ruská média Vladimira Putina osobně takovým způsobem zdehonestovala a obsadila do úlohy neschopného školáčka.

Dvacet let po tragédii se poměrně výrazně změnilo vnímání této události. Průzkumy na toto téma opakovaně provádělo nezávislé sociologické centrum Levada. A zatímco v roce 2000 skoro tři čtvrtiny Rusů uváděly, že tehdejší vláda v čele s prezidentem Vladimirem Putinem neudělala dost, aby námořníky zachránila, tak postupem let se jejich podíl zmenšoval.

Dnes přitom námořnictvo patří k masivně financovaným a modernizovaným složkám ruských ozbrojených sil. Jenom za posledních osm let přibylo na 200 různých plavidel s tím, že – jak uvedl sám Putin - podíl moderních lodí by prý měl do roku 2027 přesáhnout 70 procent.

Zkáza Kursku byla pro Vladimira Putina velkou politickou zkouškou, testem, jenž nakonec absolvoval s vyznamenáním a posílil tak svou pozici budoucího vůdce.

Přesto se až do roku 2007 Putin prezentoval v podstatě prozápadní politikou.

Bohužel, po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu bylo Rusko obecně vnímáno s mírným despektem jako nevítaný a nechtěný host, jenž se snaží vetřít na večírek, kam ale nebyl pozván.

Tou nejlepší cestou pro západní hostitele bylo ho ignorovat.

Rusové přitom sedm let stále trpělivě čekali na jakoukoliv vážně míněnou pobídku ze strany Západu, dlouho politicky přešlapovali na místě, váhali, ptali se, co na to či ono řekne Západ.

Jenomže Západ neřekl nic a odmítl Rusko přijmout do hry jako rovnocenného hráče.

Tak skončilo období, kdy si ještě Rusové byli ochotni posypat hlavy popelem, kdy byli schopni objektivně zhodnotit historická fakta a přiznat zvěrstva komunismu, ba dokonce se za ně i omluvit.

Tento vstřícný a konstruktivní postoj brzy vystřídaly dobře známé megalomanské manýry bývalé světové velmoci a s tím spojená změna politického kursu Moskvy (vzpomeňme na bezpečnostní konferenci v Mnichově a zlomový revoluční projev Vladimíra Putina, na který však Západ reagoval příznačně jen s blazeovanou letargií vítěze studené války, kterému se přece už nemůže zhola nic stát).

Teď by si pro změnu Západ vroucně přál – posunout se o těch 25 let zpět a dostat šanci uspořádat zcela nový happening.

Jak se ale nyní přesvědčila Amerika v čele s Donaldem Trumpem, Rusko vedené Putinem už na západní dobročinnost nečeká. Mapa geopolitického vlivu se totiž od havárie Kursku zásadním způsobem proměnila v neprospěch USA a Evropy.