V Německu nemůžete Židy ze země vyhnat. Můžete jim ale život natolik ztížit, že odejdou dobrovolně. To je cíl lidí, kteří každý týden zpívají nenávistné písně.

Můj syn navštěvoval čtyři roky základní školu Sinai v Mnichově. Pokud vás zajímá, proč chlapec skončil v židovské škole, je to proto, že jsme potřebovali celodenní školu a v oblasti Mnichova jich mnoho není. Pak se mě kamarádka zeptala, jestli jsem někdy o základní škole Sinai uvažovala, a vřele mi ji doporučila.

Nikdy jsme toho rozhodnutí nelitovali. Učitelé jsou všichni fantastičtí, oddaní dětem. Žádná třída nemá více než 20 studentů. A třídní komunita je přesně taková, jakou byste si od třídní komunity přáli. Neptal jsem se, kolik spolužáků nebylo Židů, ale nikdy to nehrálo roli.

Existuje několik zvláštností, kterých byste si měli být vědomi. Od první třídy se děti učí kromě němčiny a angličtiny i hebrejštinu. Modlí se dvakrát denně, chlapci nosí kipy a jídlo je samozřejmě košer.

Nouzové situace se nacvičují dvakrát ročně

A ještě jedna věc se liší od jakékoli jiné školy v Německu: Návštěva školy je možná pouze pod policejní ochranou.

Ještě před 7. říjnem 2023, dnem, kdy Hamás vyhlásil válku Izraeli, bylo policejní auto neustále na dohled. Od té doby byla bezpečnostní opatření výrazně zvýšena. Kdykoli se děti vydají na výlet, i když jen na návštěvu muzea nebo sportovního festivalu, jsou přítomni ozbrojení ochranka. Když měla třída jet na podzim na Oktoberfest, výlet byl narychlo zrušen: Příliš nebezpečné, řekli. Mimořádné zkoušky se konají dvakrát ročně. Pak se děti učí, jak se schovávat.

Hodně se mluví o obtížné situaci muslimů. Ale nemyslím si, že v Německu existuje jediné muslimské dítě, které by mohlo do školy vstoupit pouze pod dohledem policistů se samopaly v náručí – a to z jednoho prostého důvodu: protože je muslim.

Páchá Izrael v Gaze genocidu?

Mimochodem, nejste primárně opatrní jen tak před nějakými skinheady nebo AfD. Jsou to lidé, kteří si mohou na německých ulicích volně vyjadřovat svou nenávist k Izraeli a Židům, a u kterých nevíte, jestli jeden z nich přijde s nápadem proměnit svá slova v činy.

Popisuji to tak podrobně, protože někdy mám dojem, že si mnoho lidí neuvědomuje důsledky toho, když dovolí, aby vzkvétala veškerá nenávist vůči Izraeli. Obvykle jsem opatrný, pokud jde o posuzování činů podle slov.

Bylo by však nerealistické předpokládat, že nemá žádný vliv, když vůdce Levicové strany nazývá Izraelce „vrahy vyhladověním“ a obviňuje zemi z provádění „genocidy“. Někdo by mohl namítnout, že kritika je namířena proti Izraeli a nikoli proti Židům, kteří zde žijí. Bohužel se tento rozdíl v každodenním životě často přehlíží. Proto jsou antisemitské trestné činy na rekordní úrovni. A proto posádka španělské rekreační letecké společnosti nevidí nic špatného na tom, že účastníky židovského rekreačního tábora označila za zástupce teroristického státu a vyhodila je z letadla. Skutečnost, že děti jsou francouzští občané, je irelevantní, a to ani pro palubní průvodčí, ani pro odpovědného ministra dopravy, který je jednoduše nazývá „izraelskými spratky“.

Když už jsme u tématu: Páchá Izrael v Gaze genocidu? Americký novinář Bret Stephens k tomu všemu řekl vše potřebné ve velmi čtivém komentáři v New York Times .

Lidé zleva od středu jsou posedlí slovem genocida

Za předpokladu, že Izrael chtěl zničit palestinský lid – a to je definice genocidy OSN: vyhlazení etnické skupiny na základě jejího náboženského nebo etnického složení – proč není počet obětí vyšší, ptá se Stephens. Izraelci mají schopnost srovnat Gazu se zemí. Kdo by je zastavil? Ale místo toho, aby zlikvidovali veškerý život, ztrácejí čas vyjednáváním o dodávkách pomoci.

Existuje jednoduchý důvod, proč jsou ti nalevo od středu tak posedlí používáním slova „genocida“. Chtějí to konečně dohnat. Je to bláznivý vtip, že levičáčtí vnoučata dokončují to, o čem jejich dědeček z Wehrmachtu vždy snil: osvobodit Německo od „kultu viny“. O to vlastně jde: postavit Izrael a nacistické Německo na stejnou úroveň, aby konečně mohli s radostí zase říct, co si o Židech myslí.

InzerátINZERÁT

V současné době probíhá debata o tom, zda by německá vláda měla podepsat prohlášení označující Izrael za agresora. V zásadě by nám to mělo být jedno. Pokud chce kancléř demonstrovat svou bezmocnost tím, že podepíše výzvu, která nebude mít absolutně žádné důsledky, ať to udělá. Nicméně jsem proti tomu, protože její podpis by měl dopad: Dále by zhoršil životy Židů, kteří zde žijí.

O rukojmích se téměř nikdy nemluvilo

Podpis je trofej. Ti, kdo označují Izrael za teroristický stát, ho budou vnímat jako potvrzení. Proto si tak přejí, aby se na deklaraci objevilo i jméno Friedricha Merze.

Myslím, že většina německých občanů si neuvědomuje, že šest německých rukojmích je stále v rukou Hamásu. Kdo by je mohl vinit? O rukojmích se téměř nikdy nemluví. Neobjevují se ani v projevech kancléře, ani ve zprávách z válečné zóny.

Jmenují se Alon Ohel, Itay Chen, Gali a Ziv Bermanovi, Rom Braslavski a Tamir Nimrodi. Zná pan Wadephul jejich jména? Znají je diplomaté na ministerstvu zahraničí, kteří prý chtějí rozhodnější odsouzení Izraele?

Nikdo není v bezpečí, ani na mnichovském náměstí St. Jakobsplatz.

Před dvěma týdny demonstrovali před školou mého syna. Protože město nevěnovalo pozornost, vedla trasa koalice „Palestina mluví“ kolem synagogy, která se nachází hned vedle školy. Na demonstraci se objevil soudruh jménem Aboud, který nejprve všechny účastníky synagogy nazval „přáteli fašistů“ a poté zprávy o utrpení rukojmích označil za „lži“. Demonstranti si samozřejmě nezvolili trasu náhodou, stejně jako nebyla náhoda, že se demonstrace konala přesně včas na páteční modlitby.

Protože jsme v Mnichově a ne v Berlíně, obyvatelé Mnichova se okamžitě shromáždili, aby se ochranitelsky postavili před modlitebnu. Poselství demonstrantů však bylo jasné: Buďte opatrní! Nikdo není v bezpečí, ani na mnichovském náměstí St. Jakobsplatz.

Jde o zastrašování; to je cíl. V Německu Židy ze země nevyženete zbraněmi. Ale můžete jim život tak ztížit, že odejdou dobrovolně.

Nejsem nezaujatý ohledně práva Židů na existenci.

Někteří lidé mě obviňují z nestrannosti. To je pravda. Pokud jde o právo Židů na existenci v Německu, nejsem nestranný. Myslím si však, že to má méně společného s tím, že můj syn navštěvuje židovskou školu, a více s mou sociálnědemokratickou výchovou.

Pokud mě něco učili od útlého věku, tak to, že Německo musí zajistit, aby se Židé už nikdy nemuseli bát o své životy. Říkejte mi nenapravitelný levičák, ale to pro mě platí dodnes.