Švýcarsko je malá a bohatá země, která je dávána jiným státům v mnohém za vzor a v mnoha ohledech skutečně jako vzor může posloužit. Za všechny lze uvést politickou stabilitu, poklidné soužití několika národů v rámci jednoho státu, ochrana státního občanství a důležitost státní suverenity, vysoká míra decentralizace a vysoký vliv samosprávných orgánů na obecní i oblastní (kantonální) úrovni, racionální důchodový systém, přirozená ochrana přírody bez europrogramů a la zelený úděl apod. Švýcarské spříseženstvo, které se pozvolna vyvíjí už od 13. století, je federativní republikou, která uplatňuje prvky přímé demokracie. Po vyhnání francouzských okupantů (1813) se Švýcarsko nezúčastnilo žádné války, a od listopadu roku 1847, kdy skončila poslední občanská válka – tzv. Sonderbundskrieg, nepoznala tato země přímý ozbrojený konflikt.

Výkonná moc je v rukou švýcarské vlády, resp. Spolkové rady, která má pouhých sedm členů. Stát rozlohou o něco menší než Čechy (bez Moravy a Slezska) si na centrální úrovni vystačí s ministerstvy, resp. s departmenty financí, obrany, hospodářství a vzdělání, zahraniční záležitosti, dopravy, vnitra, spravedlnosti a policie. Na pouhý rok se jeden z členů federální vlády stává prezidentem, přičemž má nadále přidělen konkrétní rezort. Současně předsedá vládě, ale nedisponuje žádnými mimořádnými pravocemi, nýbrž se nachází v pozici prvního mezi rovnými. Podobný rotační princip byl kdysi uplatňován i v českých zemích, a sice u městské samosprávy, kde z dvanácti konšelů se vždy na měsíc jeden stával purkmistrem. Zákonodárnou moc ztělesňuje dvoukomorové Federální shromáždění sestávající z Národní rady a Rady kantonů. Obě komory jsou si v legislativním procesu rovny. Parlament zasedá většinou jen dva měsíce čistého času v roce. Poslanci totiž musí vykonávat svá občanská povolání a mandát pro ně neznamená trvalé zaměstnání, ani hlavní zdroj obživy. Bez nákladného profesionálního zákonodárného tělesa se na rozdíl od jiných švýcarští občané obejdou. Mimochodem, občané českých zemí si do roku 1918 také nevolily profesionální zákonodárce.

A nyní konečně k té inspiraci, co se konstituování vlády týká. V České republice se kopíruje ze zahraničí leccos, ačkoliv ne vždy to občanům musí nutně prospět. Někteří politici chtějí například výrazně zvýšit daň z nemovitosti, protože jinde to také tak mají. Mnohdy jsme dohnali, ba předehnali jiné země s cenami potravin, nájmů či energií. Co na tom, že se dosud nedorovnaly platy. Takže inspirovat v zahraničí se ve vybraných oblastech umíme. A co takhle zkusit se třeba inspirovat v prosperujícím Švýcarsku ohledně ustavení vládního kabinetu po volbách? Jelikož tvůrci ústavy nám v roce 1919, a znovu v roce 1990 vybrali poměrný volební systém, obvykle díky tomu zažíváme vznik nestabilních vlád a vznik vlád bez vítěze voleb, což většinový systém nepřipouští. I Švýcaři se rozhodli v roce 1919 změnit volební systém do Národní rady z většinového na poměrný, avšak od roku 1959 uplatňují zajímavý obyčej zvaný kouzelná formule. Tento princip, v podstatě gentlemenská dohoda, která nemá formu zákona či psané smlouvy (přesto je dodržována!), ustanovuje, že vládní posty obsadí vždy zástupci čtyř nejsilnějších stran zastoupených v Národní radě. V praxi to pak znamená, že nikdy nelze obejít vítěze voleb, ale nejsilnější strana současně nikdy nemůže vládnout sama. Plasticky je respektována vůle co největšího počtu voličů. Zcela odpadá handrkování o povolebních koalicích, nepolarizuje se zbytečně situace ve smyslu vládní koalice versus nesmiřitelná opozice. Pokud by se tento zvyk praktikoval třeba v Rakousku, těžko by letos vítězná Svobodná strana Rakouska (FPÖ) skončila mimo vládu. U sousedů v Německu by se také museli politici smířit s tím, že budou spoluvládnout rovněž s Alternativou pro Německo (AfD), neboť voliči tam rozdali karty tak, že ostrakizovaná AfD se stala druhou nejsilnější stranou ve spolkovém sněmu. Přesto ve spolkové vládě nebude mít jediného ministra, dokonce nezíská ani zastoupení ve vedení sněmu či odpovídající sílu v parlamentních výborech.

Někdo zřejmě opět v diskuzi namítne, že se jedná o demagogii srovnávat situaci u nás a ve Švýcarsku, vytvářet modelové situace v Čechách na základě švýcarských ústavních zvyklostí, ale jak jsem výše upozornil, umíme přebírat z ciziny různé praktiky. Proč si tedy nepředstavit, že i Češi, Moravané a Slezané akceptují kouzelnou formuli, když už chtějí zachovat poměrný systém pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky? Pokud bychom v České republice uplatňovali uvedený švýcarský zvyk, těžko by po volbách v roce 2021 ve vládě obdržela například Česká pirátská strana tři ministerstva, když získala celkem pouhá čtyři křesla ve 200členné sněmovně. Zástupci stran, které obdrží třeba jen 5 nebo 6 % hlasů, což je u nás častý jev, by nemohly získat podíl na výkonné moci, když by je předběhly jiné úspěšnější strany, které ale nechtěly uzavírat zákulisní koaliční obchody s dalšími účastníky.

Jak by to tedy vypadalo v České republice po sněmovních volbách roku 2021? Jak známo, ve sněmovních lavicích tehdy usedlo 72 poslanců za ANO, 34 za ODS, 33 za STAN, 23 za KDU-ČSL, 20 za SPD, 14 za TOP 09 a 4 za ČPP. Na základě švýcarské kouzelné formule by do vlády automaticky vstoupily ANO, ODS, STAN a jako nejslabší KDU-ČSL. Analogicky třeba na Slovensku v roce 2023 by se podle tohoto pravidla nevytvořila vláda stran Smer-SD, Hlas-SD a SNS, nýbrž by spolu museli ve vládním kabinetu spolupracovat (a zastupovat zájmy slovenských občanů) ministři za Smer-SD, Progresívne Slovensko, Hlas-SD a OL´aNO. V již zmiňovaném Německu by se nedojednala vláda křesťanských a sociálních demokratů, ale vznikla by spolková vláda za účasti CDU/CSU, AfD, SPD a Die Grünen. Dalo by se samozřejmě pokračovat. Kupříkladu v roce 2010 by chtě nechtě spolu usedly v české vládě ČSSD, ODS, TOP 09 a KSČM, neboť tak voličstvo rozhodlo. Zájmy a názory stranických sekretariátů by šly stranou, musely by se více kopírovat názory voličů, ačkoliv mnohdy protichůdné. Možná je to utopie, ale někde to přesto funguje. Tolik tedy k implementaci jiného demokratického modelu vládnutí do českého prostředí.