Připomeňme si tehdejší napjatou situaci. Osmanští ozbrojenci v roce 1683 obléhali Vídeň a v případě dobytí města a porážky spojeneckých křesťanských vojsk by se Evropa včetně českých zemí ocitla ve smrtelném nebezpečí a čelila by záplavě nepřátelské armády. Naštěstí bitva na Kahlenbergu v dnech 11. - 12. září 1683 skončila vítězstvím Evropanů nad osmanskými obléhateli. Lví podíl na tomto skvělém úspěchu měl i polský král Jan III. Sobieski, protože v boji se výrazně prosadili polští husaři, což byla elitní těžká jízda, jedna z nejlepších ve své době. Sami objektivní Rakušané uznávají, že polský panovník patřil k osvoboditelům Vídně a bez něj by metropole na Dunaji asi vypadala jinak. Výsledek tohoto střetnutí také zvrátil do té doby nepříznivý vývoj pro habsburskou monarchii a osmanská vojska začala být vytlačována ze střední Evropy.

Proto jsou spory o postavení jeho sochy v místě bitvy nedůstojné. Nechápu, proč někomu může vadit památník na člověka, který Vídni výrazně pomohl. Kritici mu vytýkají, že by mohl být zneužit k podněcování xenofobie nebo islamofobních a protitureckých nálad. Ale to je nesmysl, o to tady vůbec nejde. Nikdo rozumný přece nebude na základě více než 300 let staré události vyvolávat vůči někomu nenávist. To je to samé, jako kdyby někdo tvrdil, že památníky obětem nacismu vyvolávají nenávist vůči nynějšímu Německu. Jde o vzpomínku na člověka, který má výrazný podíl na záchraně rakouského hlavního města před hrozným nepřítelem. Koneckonců řádění osmanských vojsk zažila tenkrát i jihovýchodní Morava a doložená svědectví o těchto událostech jsou velmi jemně řečeno hodně nepěkné. V každém případě však socha Jana III. Sobieského má být připomínkou historické události v dřívější době a netýká se současnosti.

Trochu to připomíná spory kolem obnovení sochy maršála Radeckého v Praze na Malostranském náměstí. Ten v roce 1848 bojoval proti italským povstalcům v Lombardii, ale v tomto případě považuji za rozumný přístup italského velvyslanectví, které případnou znovuinstalaci vojevůdcova památníku označilo za vnitřní záležitost České republiky s tím, že to nebude dále komentovat.

Když si však člověk uvědomí, že ve Vídni jsou památníky mnoha problematických historických osobností, mezi nimi například socha komunistického vzbouřence Che Guevary nebo dokonce pamětní deska sovětského diktátora a zločince Stalina, tak o to víc je odpor proti soše polského krále nepochopitelný.

Autor je ředitel Českého královského institutu