Pravdou je, že Izrael, prohrává válku o veřejné mínění. Ve skutečnosti ji prohrává už desítky let. Epitetony jako genocida, apartheid, etnické čistky a kolonialismus, šířené na univerzitách a liberálními elitami, se přilepily na malý židovský stát a zdá se, že je nemožné je odstranit. Izrael se však ani nepokusil použít své nejlepší argumenty k vyvrácení těchto lží.

Většina Izraelců pochází ze Středního východu. Buď se narodili v Izraeli, nebo jsou to židovští uprchlíci z arabských a muslimských zemí nebo jejich potomci, kteří byli násilně vyhnáni ze svých původních komunit. To však neznamená, že aškenázští Židé jsou méně „barevní“. Během svého dlouhého pobytu v Evropě byli hanlivě nazýváni cizinci a snědými Levantinci.

1. Kolonialismus: pomluva, že Izrael je bílý koloniální osadnický stát, se opírá o dvě věci: popírá, že Židé jsou národ odlišný od diaspory, ve které strávili 2000 let. Za druhé se pokouší odtrhnout Židy od jejich etnicko-náboženských kořenů na Blízkém východě. Řada propalestinských aktivistů označují judaismus za záležitost víry, podobně jako křesťanství nebo islám. Nepřipouští, že se Židé geneticky, kulturně, jazykově a historicky liší od populací, mezi nimiž žili. Aby mohli sionismus vykreslit jako evropský podvod, antisionisté datují vznik moderního sionismu do roku 1882, kdy přišli ruští Židé v první aliji. Ve skutečnosti Židé nikdy neodešli a po staletí se vraceli, byť v malém počtu a z duchovních důvodů, do Eretz Israel- Země Izrael.

Ale další argument se slyší jen zřídka: I když jsou domorodci Izraele, své rodné země, jsou také domorodci vůči Arabům. Nejstarší diaspora je babylónská – stará 2600 let. Teprve v sedmém století, o 1300 let později, kdy arabská conquista donutila domorodé obyvatelstvo mluvit arabsky a konvertovat k islámu, se tato oblast stala známou jako arabský svět.

Židé patří mezi původní obyvatele regionu Blízkého východu – spolu s Kurdy, Berbery, Jezídy, Mandejci, Asyřany a Kopty. Po tisíciletí byl judaismus zakořeněn v místní kultuře a dalo vzniknout dvěma dalším náboženstvím, křesťanství a islámu.

2) Apartheid: Židé se proti tomuto obvinění obvykle brání tím, že poukazují na to, že nežidé mají v Izraeli stejná práva jako Židé. Účinnějším argumentem je, že se Židé osvobodili od formy muslimského apartheidu proti vlastním Židům a křesťanům, nazývaného dhimmitude.

Režim apartheidu Dhimmi byl cenným zdrojem příjmů, platil někdy až drtivou daň džizja výměnou za právo vyznávat své náboženství. Židé nesměli bránit sami sebe, měli jen málo zákonných práv a byli často vykořisťováni jako užitečná, ale postradatelná menšina. Komunity žily odděleným společenským životem a tam, kde docházelo k interakci, muslimové vždy prosazovali svou nadřazenost. Židé vykonávali ponižující práce, jako například čištění kanalizace, například v Jemenu. Až donedávna křesťané v Egyptě sbírali odpadky. Hierarchie určovala, že Židé byli téměř na nejnižším stupni společenského žebříčku, těsně nad otroky. Dnes vyvolává skutečnost, že mají svůj vlastní suverénní stát, nelibost: držení politické moci je v rozporu s tradičním židovským postavením podřízenosti.

3) Genocida: Stejně jako v případě kolonialismu a apartheidu, obvinění Izraele z genocidy je naprostým překroucením pravdy. Genocidní byly jak zuřící arabské nacionalistické davy z 40. let 20. století, které křičely „zabijte Židy“, tak ideologičtí islamisté, kteří hlásají „konvertuj nebo zemři“. Palestinská věc se nikdy nevzdala genocidních záměrů nacisty inspirovaného muftího Haj Amína al-Husseiniho, který v rozhlase Radio Berlin vysílal výzvu „zabíjejte Židy, kdekoli je najdete“. Genocida byla motivem arabské války proti Izraeli. Genocida je hnací silou masakru mužů, žen a dětí v jižním Izraeli, k němuž došlo 7. října 2023. V souladu s chartou Hamásu a filozofií Muslimského bratrstva slibují zničení Izraele a Židů. Islamisté z Íránu se netají svým přáním způsobit druhý holocaust.

Pokud jde o obvinění, že Izrael chce provést „etnickou čistku“ obyvatel Gazy, jedinou skutečnou etnickou čistkou zde byla čistka Židů z arabských zemí. Z téměř 900 000 Židů v roce 1948 jich dnes zbývá pouze 4 000.

Válka na Blízkém východě je však málokdy vysvětlována v kontextu arabského a islámského antisemitismu a boje nearabských a nemuslimských národů původních obyvatel Blízkého východu za náboženskou toleranci nebo sebeurčení, na které mají právo.

Je čas změnit narativ.