Zahraniční politika Spojených států amerických je nedílně spjata s násilím. S tím asi nelze příliš smysluplně polemizovat. Stejně jako asi není většího sporu o tom, že je to jednání typické prakticky pro každou (super)velmoc. USA se pro „roce zázraků“ staly jasným hegemonem, což je stav, který se snaží udržet všemi možnými prostředky. Samozřejmě včetně užití aktů násilí. Opevněné základny k tomu mají proto rozmístěné po celé planetě (včetně oblastí, kde tím porušují mezinárodní právo) a do zbrojení každoročně investují více peněz než všechny ostatní státy úhrnem.

Přesto se již léta zdá, že všemožně vynaložené gigantické náklady na tento úkol nestačí. Pozice Washingtonu postupně prodělává metamorfózu. Proměnu, která se projevuje ústupem ze slávy na rozličných místech světa. Nejpatrněji na Blízkém východě a v Afghánistánu, kde se mimo jiné promítají antagonistické spády jejich konkurentů, nebo přímo nepřátel. A v čehož důsledku také probíhají některé zástupné ozbrojené konflikty.

Náběh na takovýto konflikt vidíme též v latinskoamerické Venezuele, která se stala asi nejviditelnějším případem regionální emancipace od Spojených států. A zde je už hluboká mocenská symbolika. Západní polokoule byla již počátkem devatenáctého věku fakticky vyhlášena – prostřednictvím Monroevy doktríny – za zájmovou sféru USA. Zhmotněním projektu se stalo rozšiřování rozlohy samotných Států, jakož i následné vytlačování imperiálních snah evropských mocností z celého světadílu. Díky Američanům se z Mexika 60. let stejného století stáhl francouzský expediční sbor (o život následně přišel Paříží dosazený císař Maxmilián, bratr „našeho“ Františka Josefa I.) a chřadnoucí Španělské království bylo poraženo ve faktické, a teroristickým útokem na americký křižník vyprovokované, koloniální válce roku 1898. Po ní ve prospěch nové velmoci ztratilo Kubu a další území.

Ani americká administrativa dvacátého věku nezůstávala pozadu. Nesčetněkrát nerušeně „usměrňovala“ vývoj západní hemisféry a krom castrovské „Perly Antil“, vůči které byly až hystericky nasazovány veškeré dostupné prostředky, se žádný protiwashingtonský režim dlouhodobě neudržel. Učebnicovým příkladem se stalo Chile levicového prezidenta Allendeho, na jehož smrt během armádního puče navázala krvavá Pinochetova diktatura, jež se těšila plné podpoře Bílého domu.

Takzvaná politika „velkého klacku“ Theodora Roosevelta pokračuje v různých podobách (v Latinské Americe) podnes. Tudíž byl s krajní nelibostí sledován nástup revolučního režimu generála Huga Cháveze v ropné Venezuele. Záměr pučem svrhnout jeho autoritativní vládu a uznat vzbouřence za oficiální představitele státu nevyšel, ovšem dějiny mají ve zvyku se opakovat. Chávezův „dědic“ prezidentského úřadu Maduro nemá příliš vůdcovského umu, což v nových podmínkách skýtá staronové možnosti. Nižšími cenami černého zlata i americkými sankcemi stíhaný politický systém, prolezlý navíc obrovskou korupcí, se ocitl v hluboké ekonomické a sociální propasti. Růst už tak velkého vnitřního napětí je bohatě přiživován ze zahraničí, jež tím mimo jiné oslabuje ruské a čínské investice – jakož i jiné zájmy – v regionu. V tomhle ohledu se vlastně jedná o jakési volné pokračování některých událostí arabského jara, případně nedávno tolik oslavovaného ukrajinského Majdanu.

Uznání dlouho veřejnosti neznámého Juana Guaidóa (vzdoro)prezidentem je ze strany Donalda Trumpa skoro politickou nutností. Jisté důvody byly již zmíněny, mezi další by mohly patřit jeho rostoucí domácí starosti anebo zjevný neúspěch v hanojských jednáních s korejským diktátorem Kim Čong-unem. Potřeboval by nějaký hmatatelný úspěch. Vrcholní představitelé venezuelských politicko-bezpečnostních struktur, jimž zase drží palce ČLR, Ruská federace, Turecko, Írán, Mexiko a další, si jednoznačně uvědomují, že z čistě sobeckých důvodů nesmějí opustit Madurovu kliku. V té mají své jisté. Kdežto Guaidó, zhusta volající po americké intervenci, oficiálně vyjednávající v USA, by znamenal geopolitický přemet a konec jejich výnosného života v čele bolívarovské republiky. Důvodů ke strachu mají povícero. Trump kupříkladu prohlásil, že na stole leží všechny možnosti. Není jim ani neznámo jméno jeho zplnomocněnce pro Venezuelu, jímž je jistý Elliott Abrams. Veterán podvratných operací, který v 80. letech posílal „humanitární pomoc“, tedy zbraně protivládním povstalcům do válčící Nikaragui. Zřejmě rovněž z toho nejspíš pramení potřeba místních elit bránit barikádami a střelbou transportu amerického zboží přes hranice. Politické, ba vojenské riziko je z jejich pohledu evidentní, což se však bohužel v našich médiích neuvádí.

Těžko spolehlivě předjímat, kam se události v naftou oplývající Venezuele ještě pohrnou, jaký bude výsledek všeho toho zápolení mocných. Věci se stále protahují a emigrantů nebo mrtvých nesporně dále přibude. Není však radno si kohokoliv z významných účastníků romanticky přikrašlovat. Podstatou věci nejsou lidská práva či podobná účelová politická „cingrlátka“, nýbrž přetlačovaná o vliv a kontrolu energetických zdrojů.

Článek je obdobou komentáře zveřejněného MF Dnes