Jsou země, které poznáte podle toho, co se v nich s oblibou dává na talíř. Jiné nejpřesněji vystihuje zboží, jímž plní regály obchodních center. Dnešní Venezuelu nejtrefněji popisují vtipy. Hořké vtipy. Jak se sluší na společnost, která právě prochází krizí, vedle níž je i ta řecká jen „chudou příbuznou“.

Tak tenhle ti musím říct,“ spustí Alejandro, studnice fórů a historek z venezuelského města Bolívar. „Přijde voják k veliteli a ptá se: Pane, je pravda, že želva létá? Velitel se rozčílí: Co to meleš? Co je to za pitomost? Hlupáku, jsi úplně zdegenerovaný, lamentuje důstojník, zatímco voják se zkormouceně brání: Ale říkal to prezident Maduro... Ach tak, obrátí velitel. Tak samozřejmě, že želva lítá, ale tááákhle nizoučko,“ vypráví Alejandro a ukazuje lehce pod úroveň kolene. Poslední slova zaobleného Venezuelana zanikají v hurónském smíchu zbylého osazenstva dodávky na prašné cestě Gran Sabanou, hornatou oblastí nedaleko brazilských hranic. Rozhrkané auto se ten den salvami smíchu otřese ještě několikrát. Zvlášť když se řeč stočí zpátky k současnému venezuelskému prezidentovi Nicolási Madurovi. A to se teď v latinskoamerické zemi u břehů Karibiku děje skoro pořád.

Maduro to nemá lehké. Většina obyvatel třicetimilionové země ho nesnáší. Je to silné slovo. Jenže i nynější odpor k dvaapadesátiletému lídrovi je silný. Navíc roste v jeho vlastním hnízdě, v socialistickém elektorátu. Mnozí v prezidentovi spatřují hlavního viníka neuvěřitelné, až absurdně nabobtnalé krize, jíž země prochází.

Všichni ti paraziti

Venezuela je na pokraji kolapsu. Přitom by to mohla být bohatá ropná velmoc: zásoby černého zlata má větší než Saúdská Arábie a vyváží přes 70 % toho, co vytěží. Přesto je situace v zadlužené zemi katastrofální, Venezuela se potýká s největší inflací na světě (oficiálně přes 68 %, reálně až 140 %) a neuvěřitelně rychlou devalvací měny. Bolívar fuerte (v překladu silný bolívar, což zní v dnešní době dost paradoxně) ztrácí na hodnotě každý den. Státní kasa je prázdná, a zatímco ostatní země regionu hlásí pokles chudoby, ve Venezuele naopak podle údajů OSN bída roste.

Jistě – Venezuela je závislá na vývozu ropy, bylo by tudíž nasnadě domnívat se, že za krizi může celosvětový propad cen této komodity. Jenže přičítat venezuelskou situaci pouze poklesu cen za barel není možné. Tamní propad nastal dávno předtím, než ropa loni v létě ztratila až polovinu ze své ceny. A dokonce mnohem dřív, než se Maduro ujal nejvyššího úřadu po svém předchůdci Hugovi Chávezovi, který zemřel před dvěma lety.

„Za to, že jsme na tom tak, jak jsme, může šestnáct let Chávezovy strany u moci,“ míní venezuelská právnička Tamara Sujúová. „Jeho vláda promrhala desítky milionů dolarů, které země každý den získala z ropy, v politické propagandě, dárcích a štědrých příspěvcích ostatním zemím, aby získala podporu pro svou ,revoluci 21. století‘. Dnes se v zahraničním tisku pravidelně objevují důkazy, že venezuelští funkcionáři prali špinavé peníze. Miliony dolarů zmizely, aniž by to vláda jakkoli okomentovala,“ vysvětluje právnička, která loni na podzim kvůli sílícímu nátlaku režimu musela svou vlast opustit. Azyl získala v Česku, kde předsedá Institutu CASLA, středisku studií a výzkumu o Latinské Americe.

„Korupce, rozhazovačnost, naprostý útlum investic a politika, která útočí na podnikatele a výrobce, způsobily, že Venezuela dnes musí dovážet přes osmdesát procent toho, co zkonzumuje. Včetně ropných produktů, které jsme dříve vyráběli sami,“ shrnuje Sujúová. A podobná slova čím dál častěji znějí i v ulicích Caracasu a dalších venezuelských měst.

Zestátněné podniky už roky téměř nic neprodukují, tématem číslo jedna se tak stal nedostatek zboží, nekonečné fronty a shánění i toho nejzákladnějšího, jako je olej, mouka nebo hygienické potřeby. Vládní socialistická strana PSUV v čele s Madurem problémy dlouho přehlížela, pak popírala a nyní – když už je zjevně nelze nazývat „vylhanou propagandou imperialistů“ – z nich viní místní buržoazii a kapitalisty podporované zvenčí. Slovy prezidenta Madura „všechny ty parazity, kteří zemi vyhlásili ekonomickou válku“.

Když se před lety na venezuelské scéně vynořil Hugo Chávez, působil jako zjevení. Traduje se, že mu stačilo 70 vteřin v televizním přenosu a Venezuelané z chudších čtvrtí poznali, že se objevil někdo, kdo promlouvá jejich jazykem. Stalo se tak v roce 1992 po nepovedeném puči, jehož neúspěch někdejší parašutista Chávez vzal na sebe. Revoluce se nepodařila jen „pro tentokrát“, vzkázal tehdy prostřednictvím kamer, než ho odvedli k soudu. Měl pravdu. Na dva roky sice skončil ve vězení, o šest let později už ale kynul davům coby čerstvě zvolený prezident.

K moci mu pomohla politická a ekonomická krize, jež následovala po bohatých 70. letech, kdy Venezuela díky svým ohromným zásobám ropy patřila k nejbohatším zemím světa. Venezuela Saudita, Saúdská Venezuela, se jí přezdívalo. Země vydělala především na ropné krizi z roku 1973, kdy část arabských států odmítla prodávat svou ropu zemím, které podporovaly Izrael v jomkipurské válce: Spojeným státům, Kanadě nebo Japonsku, které tak musely shánět jinde. Zájem o venezuelskou ropu prudce vzrostl. Mimochodem, tehdejší blahobyt je pořád ještě patrný v tropické metropoli s mrakodrapy. Další dvě dekády se však už nesly ve znamení propadu cen ropy a hlavně ohromných korupčních skandálů politiků z řad sociální a křesťanské demokracie, kteří se od konce 50. let střídali v zemi u moci. A právě vymýcení korupce patřilo k hlavním bodům volebního programu charismatického Cháveze, hned vedle zásadní změny ústavy tak, aby „sloužila lidu“.

„Chávez to s lidmi myslel dobře, věděl si rady a hlavně vrátil Venezuelanům hrdost. Když někde mluvil, poslouchali ho, a to i v zahraničí,“ říká Elena z chudé caracaské čtvrti San Agustín.

Matka čtyř dětí nedá na někdejšího lídra dopustit. Vždyť díky němu se mohla odstěhovat z plechového přístřešku ve slumu do nového bytu ve čtvrti, která vznikla ani ne před deseti lety. San Agustín sice nepatří k místům, v nichž by se člověk, zejména cizinec, mohl v klidu procházet (a to ani za bílého dne), Elena si ale nestěžuje. Drobná žena s rysy andských indiánů přišla do Caracasu před patnácti lety. „Dokud se neobjevil Chávez, nikdo se o nás nezajímal,“ popisuje a bojí se, že zlé časy se vrátí. Madurovi nevěří. „Jsem chávistka, ne maduristka,“ říká. Nicméně ani za vlády současného prezidenta mladá matka za byt neplatí. Ani za elektřinu nebo vodu.

Chudá země milionářů

Chávezovi po zvolení prezidentem stačily necelé dva roky na zásadní proměnu politického systému. Dvoukomorový parlament nahradil jednokomorovým Národním shromážděním, posílil prezidentskou moc a postupně se zbavil řady institucí, které by dohlížely na vládní kroky. A také zahájil mohutné zestátňování. Do karet mu hrál ropný boom, který znovu odstartoval v roce 2004. Ceny za barel trhaly rekordy a zdálo se, že vysoké výnosy nikdy neskončí. Ostatně to je venezuelský problém už celé století, po něž země ropu těží: závislost na jediné surovině, jejíž cena se mění, notně komplikuje plánování.

Chávez, který se zprvu bránil populistické politice, se nakonec stal jejím symbolem. Aby posílil svou autoritářskou moc, vyzkoušel bezmála všechno. Výdaje byly enormní – přímé dávky chudým (v často špatně zorganizovaných rozvojových projektech), mnohamilionové kontrakty pro lokální podnikatele blízké režimu, regulace cen zboží. Třebaže tedy do země denně proudily stovky tisíc dolarů za ropu, na konci Chávezovy éry dosahoval schodek státního rozpočtu 15 % HDP.

Ovšem i velké výdaje by podle některých ekonomů bylo možné zvládnout, kdyby země podporovala produkci. Kupříkladu do ropného průmyslu se neinvestovalo přes šestnáct let, k těžbě se pořád používá zoufale zastaralé vybavení, které dobývání zpomaluje. Koncem loňského roku se Venezuela dokonce dostala do takové situace, že si musela začít kupovat zpracovanou ropu v zahraničí. Státní ropný podnik PDVSA navíc vedou lidé, jejichž základním předpokladem pro získání postu byla loajalita k vládě. Profesionální personál vystřídali zasloužilí revolucionáři a členové vládní PSUV. Podnik navíc hojně zaměstnává, v socialistickém zřízení přece neexistuje nezaměstnanost: v letech 2005 až 2015 se počet zaměstnanců ve státním podniku PDVSA zvýšil o 256 %.

Venezuela odedávna dovážela většinu produktů, nicméně až nynější vláda de facto pohřbila dříve vcelku prosperující soukromé zemědělství. V zemi byly zkonfiskovány více než čtyři miliony hektarů zemědělské půdy. Dnes jsou obhospodařovány jen místně nebo se staly zemí nikoho. Ve vedení podniků jsou opět lidé, kteří jdou na ruku režimu. Většina firem byla vytunelována nebo rozprodána. A nad těmi, které dosud fungují, například nad ohromným soukromým chemicko-potravinářským holdingem Polar, se rovněž vznáší hrozba brzkého znárodnění.

„Tohle je země milionářů,“ směje se Daniel, taxikář z Caracasu. „Když víš, s kým se přátelit, máš všechno. Protože všechno jde, když máš peníze,“ dodává. Je mu čtyřicet, dlouho žil mimo své rodné město a strávil řadu let ve Spojených státech iv Evropě. Před pár lety se ale vrátil domů. Evropa nebyla nic pro něj. „Moc se tam pracuje,“ přiznává s úsměvem. Dodává ale, že se návratem odsoudil ke staromládenectví. „Venezuelanky jsou nádherné. Ale většinou hrozně pitomé a na peníze,“ říká trochu zklamaně. Pokud by tohle byla pravda, většina místních mužů už se asi neožení, i kdyby roky střádali do slamníku. Nebo právě proto.

Ministerstvo absolutního štěstí

Jednou z nejpalčivějších strastí nynější Venezuely je obří inflace. Způsob, jakým se jí vláda rozhodla čelit, však zemi poslal do chaosu. Už mezi roky 2007 a 2013 průměrná inflace dosahovala 27,4 %, a skoro pětkrát tak převyšovala zbytek Latinské Ameriky. Nyní už s (oficiálními) 68 % „poráží“ celý svět. Ve snaze zabránit inflační spirále zavedl Chávez jeden z nejkomplikovanějších systémů kontroly cen, jejž letos v lednu dovršil Maduro. V zemi tak teď platí tři směnné kurzy bolívaru vůči dolaru. A pak ještě jeden, neoficiální, takzvaný dolar paralelo. Rozdíl mezi nimi je obrovský: od nejnižšího vládního, kdy je dolar za 6,3 bolívaru, až po ten na černém trhu, který v minulých týdnech dočasně pokořil hranici 400 bolívarů za dolar. V dubnu byl přitom tento (reálný) kurz skoro o polovinu nižší.

Jak podnikání s několika kurzy funguje? Zjednodušeně jen společnosti, které mají přístup k dobrému kurzu (musí si jej zasloužit loajalitou či úplatky, nejlépe obojím), mohou být konkurenceschopné. Ostatní zmizí. Ještě před půldruhým rokem obchod v zemi fungoval tak, že podnikatelé se zásobovali na černém trhu za paralelní dolar a vláda to příliš neřešila. Díky tomu bylo k dostání všechno krom regulovaného zboží, které nikdo nesmí prodávat za jinou než státem určenou cenu. Třeba rýži, kukuřičnou mouku nebo mléko. Tyto produkty tak mnohdy chyběly už dříve – soukromým podnikatelům se nevyplatilo nakoupit zboží na černém trhu a pak ho prodávat za státní ceny. Naopak státem podporovaný obchodník, jenž získal povolení nakoupit ve výhodném kurzu, netratí. Pro představu – podnikatel s dobrými kontakty získá povolení nakoupit ve výhodném kurzu třeba 200 tisíc kusů mýdla. Za regulovanou cenu v obchodě jich ale prodá jen deset tisíc. Zbytek míří na černý trh, kde na nich byznysmen vydělá nejméně pětkrát tolik...

Nehledě na tyto „malé domů“ byl až do předloňska obchod z černého trhu úřady vesměs přehlížen. V říjnu 2013 však Nicolás Maduro oznámil vytvoření nového ministerstva absolutního štěstí (de la Suprema Felicidad). K pracovní náplni jeho úředníků patří i inspekce, které kontrolují ceny zboží v obchodech. Kde zaznamenají vyšší než předepsanou, musí podnikatel doložit původ dolaru, za který zboží nakoupil. Soukromník měl dvě mo žnosti: přiznat nelegální černý trh, (což znamenalo vězení), nebo zboží přecenit, jako by ho nakoupil v oficiálním kurzu. „Tehdy Venezuelané opravdu zažili pocit absolutního štěstí, před obchody se v tom předvánočním čase táhly kilometrové fronty, protože věci byly najednou skoro zadarmo,“ vzpomíná český podnikatel, který ve Venezuele strávil přes dvacet let. Loni se vrátil domů, svůj podnik vede na dálku, i proto raději nechtěl uvést své jméno. „Pro obchody to tehdy byla rána a od té doby se skoro nedá sehnat třeba elektronika. Jen málokdo chce riskovat inspekci. Případně elektronické přístroje prodává draze. Takový iPhone tak může stát až deset měsíčních platů,“ vypráví.

Samozřejmě, bez chytrého telefonu se dá žít. Zvlášť v zemi, která se kvůli vysoké kriminalitě řadí mezi nejnebezpečnější místa na planetě a kde použití smartphonu na ulici může být považováno za pozvánku k přepadení. Horší je to s aktuálním nedostatkem základního zboží. I toho regulovaného.

„Dočkali jsme se strašné doby. Nedávno oznámili, že ženy, které nemají malé děti, nesmějí kupovat pleny,“ kroutí hlavou Juana z Barquisimeta na západě země. „Víš, co byl důvod? Když náhodou pleny přišly, do front se postavily i těhotné. Dítě měly sice ještě v břiše, ale už tam šly do fronty, aby si udělaly zásoby,“ říká třicetiletá matka dvou synů. Nikdy tohle nezažila. U nás její slova mohou vyvolat pocit déj`a vu. Stejně jako mnohahodinové fronty před obchody, jimž se úřady snaží bránit. Třeba tím, že někde lidé mohou nakupovat jen podle koncového čísla v občance. Máš na konci dvojku? Můžeš do obchodu v úterý. Když trojku, tak třeba ve čtvrtek. Jestliže zrovna něco potřebuješ, ale tvé číslo nevyhovuje, máš smůlu – nebo se s někým domluv. V zemi se tak v poslední době rozvinul směnný obchod. A někteří si z něj udělali „živnost“. Říká se tomu „bachaqueo“, podle výrazu pro mravence, který přenáší své zásoby z místa na místo na zádech.

Váš otec Hugo

Obrázek z našich předrevolučních dob připomíná i krátký výjezd za hranice, například do města Santa Elena de Uairén, kdysi oblíbeného příhraničního tržiště v Brazílii. Ještě loni v prosinci si tam Venezuelané mohli koupit skoro všechno. Dnes jejich cesty připomínají dobu, kdy Češi zavítali do Německa a nezbylo jim než koukat do výloh. I Venezuelané nyní chodí po obchodech, berou do ruky zboží, přepočítávají cenu –a nakonec vrátí věc zpět.

„Nikdy bychom neměli nedostatek, to by ale lidé museli být socialisté. Tak, jak to chtěl Chávez,“ zlobí se Luis, státní úředník z města Bolívar. „Tady všichni podvádějí. Každý může jít do obchodu a nakoupit si za regulovanou cenu. A co dělají Venezuelané? Jdou do fronty is dětmi, i těmi nejmenšími, ale i to se počítá,“ popisuje rozhořčeně. „Přitom je to státem vypočítané a naplánované tak, aby se dostalo na každého, to by ale lidi nesměli syslit zásoby,“ pokračuje šestačtyřicetiletý muž, jenž si díky vládní podpoře před časem dokončil vysokoškolské vzdělání.

Ostatně ve Venezuele je spousta „doktorů“. „Úplně to devalvovalo vzdělání. Máme vysoké školy, kde lidé – ti správní občané – obdrží titul za dva roky i méně. Skoro za nic,“ vypráví později otec Alberto, kněz, který působí v jednom z caracaských barrios, chudinských čtvrtí. Oblastí, které dosud tvoří hlavní volební základnu vládní strany. Lidé tu hlasují pro Madurovu partaj – i přesto, že s ní v lecčems nesouhlasí. „Už proto, že v zemi fungují drby. Lidé se bojí. Mnozí dostali od vlády domy a mají strach, že když budou volit proti režimu, přijdou o ně,“ vysvětluje Alberto. Ve Venezuele se hlasuje elektronicky a voliči se prokazují i otiskem prstu. Hlasování je sice oficiálně anonymní, ale málokdo tomu věří. „V dnešní době musíš dávat otisk prstu i v obchodě, když chceš koupit krabici mléka. Lidé tak mají strach, že si vláda může zjistit, komu dali ve volbách hlas,“ vysvětluje otec Alberto.

I on však připouští, že strach není jediným motivem – roli pořád hraje i odkaz Huga Cháveze. „Spousta lidí ho pořád respektuje. V době, kdy byl u moci, se cítili dobře. Mnohým navíc nahradil otce. Ve Venezuele z různých důvodů vyrůstá spousta dětí jen s matkou. Muži opouštějí ženy, páry už se neberou tolik jako dřív, a odchod od rodiny je tak snazší. Muži taky často končí ve vězení. Nebo zemřou. A tak je tady spousta žen s dětmi sama. Chávez jim otce nahradil. Mluvil s nimi tak, že mu rozuměly,“ vysvětluje.

Řidič

O Chávezovi, který před dvěma lety zemřel na rakovinu, vskutku mluví špatně jen málokdo. A o co lépe lidé vzpomínají na něj, o to hůř vnímají Madura. Člověk by ho měl až za smolaře, který se ujal moci v nejhorší možné době. „Žádný smolař. Neschopný je! Za Cháveze by se tohle nestalo. Co bychom ale čekali od řidiče autobusu,“ rozčiluje se Juana, která si v poslední době zvykla trávit většinu dne sháněním téměř čehokoli.

Madurův nástup k moci v březnu 2013 byl pro mnohé Venezuelany obrovským překvapením. Čekalo se, že novou hlavou státu bude předseda Národního shromáždění Diosdado Cabello, tehdejší i nynější „dvojka“ v zemi, Chávezův někdejší kolega z armády a mimochodem údajný drogový baron.

Nicméně sám Chávez si těsně před smrtí vybral jako nástupce Madura, tou dobou šéfa diplomacie. Maduro patřil léta k nejvěrnějším Chávezovým stoupencům – a právě bezbřehou loajalitou se taky někdejší šofér vypracoval. Dnes, dva roky po nástupu k moci, je jeho režim viditelně v krizi. Lidem dochází trpělivost. „Místo aby se vláda snažila oživit ekonomiku, vynakládá energii jen na to, aby se udržela u moci,“ říká již citovaná právnička Tamara Sujúová. „Sílí represe a tlak na opozici, jen vloni bylo při protestech zadrženo přes 3500 lidí. V zemi bylo přes dvě stě politických vězňů a dosud jich za mřížemi zůstává na osmdesát,“ vypočítává Sujúová.

K nejvýraznějším politickým vězňům patří už víc než rok Leopoldo López, předseda opoziční strany Voluntad Popular. Letos zjara venezuelské úřady zadržely dalšího opozičníka, caracaského starostu Antonia Ledezmu. Vládní nervozita roste. Blíží se totiž volby do Národního shromáždění. Přesný termín ještě stanoven není, Venezuelané by však k urnám měli vyrazit na přelomu listopadu a prosince. Mnozí se domnívají, že oslabený Maduro se hlasování pokusí vyhnout. Mimochodem, i v prezidentském klání v roce 2013 porazil svého soka – Henriqua Caprilese – jen těsně, a to se vezl na vlně nostalgie po zemřelém Chávezovi. Jistou výhodou režimu je, že opozice není jednotná. Zatímco López volá po demonstracích a radikální změně politického systému, Capriles je zastáncem dialogu s vládou. Sotva půl roku před volbami však tlak sílí.

Haló, tady prezident

Cítí ho třeba i Alfredo Romero, šéf právnické pomoci Foro Penal. Byť by si jistě přál víc prostoru ve venezuelských médiích, ten, jehož se mu momentálně dostává, vítá méně: o Romerovi ve svých pravidelných televizních pořadech často hovoří jak Maduro, tak jeho „dvojka“ Diosdado Cabello.

„Vždy řeknou o mně něco, v čem je trochu pravdy, a pak něco dodají. Třeba když zmíní tabákovou firmu mých příbuzných. Je pravda, že moje rodina ji má, ale já s tím nemám nic společného,“ popisuje Romero starou, ale fungující metodu vzbuzování závisti mezi lidmi. Tlak pociťují i lidé, kteří se v zemi zabývají lidskými právy. Třeba když se vracejí ze zahraničních konferencí na caracaské letiště. Mnohým se v poslední době stalo, že si je někdo fotil. „Dělají to okatě, chtějí, abychom viděli, že o nás vědí,“ popsala pracovnice z nevládní organizace Cofavic.

Na druhou stranu, jakkoli byl Chávezův pořad Alo presidente sledovaný, úterní večery, kdy televizi opanuje Maduro v pořadu Contacto con Maduro (Kontakt s Madurem), příliš velkou sledovanost nemá. Prohrává v konkurenci telenovel, fotbalu či baseballu. Nicméně televize zůstává hlavním informačním prostředkem – a ten je opozici uzavřen. Všechny kanály jsou provládní, podobně jako řada novin. Těch málo opozičních novin se potýká s ekonomickými problémy. Chybí papír. I ten se totiž kupuje v zahraničí za devizy, které musí odsouhlasit stát. Přežívající opoziční listy, jako například deník El Nacional, se tak už kolem desáté dopoledne nedají v metropoli sehnat. Naopak provládní deník CCS, který se zadarmo rozdává v metru, se ještě večer válí v balících u turniketů. Dostat informace k obyčejným lidem jinak než skrz televizní obrazovku je tak skoro nemožné.

Taxikář Daniel, ten, který mluvil o „zemi milionářů“, se pořád usmívá. „Nikomu nevěř. Nikomu tady nevěř. Venezuela je strašně bohatá země, strašně moc! A lidi tady nemají toaleťák. Je to paradox, ale tak to je. Je to korupce, všichni jsou tady zkorumpovaní. Vláda, úřady, všichni! Obchoduje se s drogami. Co chceš v zemi, kde vláda spolupracuje s drogovými dealery,“ vypráví, zatímco kličkuje po třídě Franciska Mirandy. „Chceš říct vtip? Tak se podívej z okna. Všechno okolo je vtip. Ale špatný.“

LN, 13.6.2015