Ve střední Evropě bylo krátce po půlnoci 29. srpna, když prezident Trump na síti Truth Social oznámil: „USA právě uzavřely s Venezuelou dohodu o největší ropné transakci v dějinách světa“.

V příspěvku dodal, že v souladu s jeho pokynem a ve spolupráci s „vysoce respektovanou“ venezuelskou prozatímní prezidentkou Delcy Rodríguezovou a díky partnerství s privátním sektorem ministři Rubio a Hegseth zajistili, že USA budou mít většinovou kontrolu nad více než 65 miliardami barelů prokázaných zásob venezuelské ropy. Od té doby se objevil bezpočet reportů, komentářů a ekonomických analýz. Tématu se na kanadském serveru CBC News věnuje vedoucí reportér Evan Dyer. Hned v úvodu konstatuje, že mnozí Venezuelané napříč politickým spektrem Trumpovu „největší ropnou dohodu v historii“ odsuzují. A odborníci, v Kanadě žijící pracovníci působící v těžebním průmyslu, upozorňují na to, že ropné společnosti budou přistupovat k dohodě nanejvýš obezřetně.

Pokud jde o politický aspekt věci, zastavit se musíme nejprve u opoziční vůdkyně Maríe Coriny Machadové. Tato dlouhodobá odpůrkyně chávistického režimu patřila mezi silně proamerické a protrumpovské venezuelské politiky. Podporovala Trumpovu politiku proti autokratovi Madurovi, ocenila americký zásah z ledna 2026, po němž Maduro skončil v americkém vězení, a dokonce věnovala Trumpovi svoji Nobelovu cenu míru. Pak ale nastal problém. Po odstranění Madura nepodpořil Trump Machadovou (ani opozičního prezidentského kandidáta Edmunda Gonzálese z voleb 2024 se sporným výsledkem), ale vsadil na Madurovu viceprezidentku a vysokou představitelku chávistického režimu Rodríguezovou. Tedy: podobně polovičaté řešení, jaké sledujeme v Gaze i ve vztahu k Íránu: bombastická rétorika není v souladu s realitou. Výsledek: nynější ropná dohoda. Osud venezuelské demokracie a těch politických vězňů, kteří dosud nebyli propuštěni (má jich být přes tři sta), ustupuje do pozadí.

Machadová se k ropné dohodě vyjádřila 3. září. Negativně. Svým krajanům řekla: „Rozumím tomu, co cítíte. Smutek, hněv a ten bolestný pocit, který z našich dějin tak dobře známe – že někdo jiný rozhoduje o tom, co je naše a činí tak naším jménem, aniž by se nás předtím zeptal.“ Její vystoupení následovalo den poté,co Trump i Rodríguezová odmítli uvést jakýkoli časový plán návratu Venezuely k demokracii. Naopak prezident USA 1. září prohlásil: „S prezidentkou, která tam je právě teď, a s lidmi, kteří zemi řídí, jsme velmi spokojeni.“ Zjevně se US administrativě podařilo patřičně si je ochočit. Machadová přitom nerozporuje názor, že venezuelský ropný průmysl potřebuje ke své obnově americké investice. Problém spatřuje v tom, že k uzavření ropné dohody s USA postrádá Rodríguezová legitimitu. Mělo se počkat, až bude plně obnovena demokracie a právní stát. Z toho lze dovodit, že zájem Trumpa o venezuelskou ropu ho mohl motivovat k tomu, aby demokracie a právní stát byly v zemi obnoveny co nejdříve, tedy aby co nejdříve skončil pomadurovský levicový chávistický režim. Naopak podepsání dohody vyvolává otázku, jestli to bude prezidentova priorita. Dohoda je podepsána a vládci Venezuely mu jsou na ruku.

Hodnocení dohody, o níž toho mnoho konkrétního známo není, komplikuje i skutečnost, že ani příspěvky prezidenta Trumpa a jeho ministra zahraničí Rubia na sociálních sítích, ani prohlášení Bílého domu či projev Rodríguezové neobjasnil, jak přesně a kdy má být obnoveno 17 venezuelských ropných polí a zahájena těžba 65 miliard barelů ropy, na což se vztahuje ono Trumpovo označení „největší ropná dohoda v historii“.

Těžba vs političtí vězni

Pravda je taková, že mnoho Venezuelanů žijících v Kanadě, včetně znalců venezuelského ropného průmyslu, nahlíží na deal s Trumpem negativně. Rebecca Sarfattiová z Toronta, spoluzakladatelka iniciativy Canada Venezuela Democracy Forum, hovoří o frustraci, zklamání a vzteku. „Naše země, ropná velmoc, byla využita k tomu, aby Trump získal, co chtěl. A Delcy Rodríguezová hraje tuto hru, aby si udržela moc.“ Sarfattiová tvrdí, že Venezuelané jsou rozhořčeni, když vidí, jak velký zájem je o venezuelské přírodní zdroje a jak relativně malý zájem je o osvobození politických vězňů. Jiný problém nastínil Lino Carrillo, který působí v expertním týmu poradců M. C. Machadové; v minulosti zastával post generálního ředitele provozu společnosti Nexen Energy v Albertě: „Každý, kdo s Rodríguezovou podepíše nějakou dohodu, musí počítat s tím, že jeho ujednání bude vystaveno důkladnému prověřování z hlediska transparentnosti. Až nastoupí nová vláda, přezkoumá všechno, co Rodriguezová, Trump nebo jakákoli americká či koneckonců i evropská vláda podepsala. To, co nyní dělají, je proti venezuelské ústavě.“

Skepse nejen Venezuelanů

Carrillo dále uvedl, že Venezuelané jsou od 3. ledna, kdy byl Nicolás Maduro zajat a deportován do USA, stále skeptičtější vůči skutečným motivům Američanů v jejich zemi. Podotýká: „Existuje staré rčení: člověka posuzuj podle toho, co dělá, ne podle toho, co říká.“ Frustraci lidí ve Venezuele prohloubilo Trumpovo triumfální sdělení o ropné dohodě proto, že osm měsíců po odstranění Madura z prezidentského postu zůstává diktatura, kterou vedl, stále u moci. Přitom americký prezident označuje její nejvyšší představitelku, nevolenou D. Rodríguezovou, za „vysoce respektovanou“. Obavy z těsného spojenectví Trumpovy administrativy s pomadurovskou reprezentací chávistické diktatury panují také mezi republikány na Floridě. Stěžují si na to, že nedochází k žádnému skutečnému posunu směrem k demokracii a vyjadřují podporu M. C. Machadové, k níž se Bílý dům staví pohrdavě. Za zmínku stojí, že dohoda leží v žaludku i některým politikům patřícím do tábora prozatímní prezidentky. Významná chávistická poslankyně Iris Varelaová zveřejnila videoprohlášení, v němž uvedla, že dohoda byla podepsána „pod nátlakem“, a slíbila, že okamžitě poté, co Trump opustí úřad, bude pracovat na tom, aby byla zrušena. Mimo to se objevují náznaky, že i někteří z nejhorlivějších „MAGAzuelanů“ – Venezuelanů, kteří vkládali v Trumpa maximální důvěru a kritizovali každého, kdo s nimi nesouhlasil – začali svůj dosavadní kladný postoj přehodnocovat.

Kontroverzní postava na scéně

Kritika dohody ze strany Venezuelanů se soustřeďuje především na skutečnost, že byla tajně vyjednána s nelegitimní vládou prostřednictvím venezuelského prostředníka, který je v zemi považován za typický příklad takzvané vrstvy bolichico – termín označuje zejména mladé podnikatele, kteří během vlády Cháveze a následně Madura velmi rychle zbohatli díky kontaktům s režimem, státním zakázkám, licencím, devizovým obchodům nebo jiným příležitostem. Bílý dům zveřejnil 31. srpna informační materiál, který popisoval neobvyklý společný podnik Pentagonu a soukromé společnosti North American Blue Energy Partners (NABEP). Americké ministerstvo zahraničí by mělo nárok na 20 procent vytěžené ropy „za nákladovou cenu“ a zároveň právo přednostně odkoupit zbývajících 80 procent produkce. Venezuele by bez ohledu na aktuální cenu ropy zůstalo garantováno 19 amerických dolarů za barel na licenčních poplatcích. Společnost NABEP vznikla z firmy Blue Energy, kterou vedl floridský ropný magnát Harry Sargeant III., Trumpův golfový partner a významný finanční podporovatel Republikánské strany. Sargeant v minulosti rozsáhle obchodoval s Madurovým režimem. Maduro ho svého času označil za jediného gringa (zde Američana), kterému důvěřuje. Sargeant později prodal svůj podíl venezuelskému podnikateli Alejandru Betancourtovi (to je bolichico zmíněný výše). Ten byl v několika zemích vyšetřován kvůli podezření z praní peněz pocházejících ze zpronevěřených venezuelských prostředků, nikdy však nebyl obžalován. Americký ministr zahraničí Rubio ovšem Betancourtovo angažmá v ropném dealu obhajoval s tím, že na území USA není podezřelý z žádného protiprávního jednání.

Pohled odborníků

Venezuelští Kanaďané působící v ropném sektoru nemají žádné iluze o stavu průmyslu, který byli nuceni opustit. Jorge Robles, který zasvětil kariéru těžbě ropy ve Venezuele a kanadské Albertě, říká: „Lidé chápou, že Venezuela zahraniční investice potřebuje a že za ně musí něco nabídnout.

Počítal jsem s tím, že jednání budou pro Venezuelu velmi nepříjemná a nevýhodná.“ Přesto ale soudí, že na způsobu, jakým byla tato dohoda vyjednána, bylo cosi vysoce nestandardního. „Spojené státy tam vyjednávají jménem venezuelských ropných zásob, ale zároveň to nabízejí společnostem, které patří Spojeným státům. Je v tom tedy zjevný střet zájmů,“ je přesvědčen. I on považuje za „opravdu znepokojivé a frustrující“, že se administrativa USA soustředí na ropu místo toho, aby se zaměřila na propuštění politických vězňů. Obává se, že peníze, které Venezuela získá, budou chávistickým režimem využity k dalšímu upevnění jeho moci.

Předvolební karta

Oba ropní experti, Robles i výše zmíněný Carrillo také říkají, že vzhledem k vlažnému přijetí dohody ve Venezuele ropné společnosti pravděpodobně nebudou ochotny vsadit na její dlouhodobé trvání – nota bene v zemi s tak nejistou politickou situací. „Pokud se ve Venezuele nedostaneme do situace, kdy tam bude fungovat právní stát, svoboda a lidé budou moci chodit po ulicích beze strachu, pak neočekávejte, že tam nějaká společnost pošle své zaměstnance,“ myslí si Robles. Oba se také shodují v tom, že oznámená dohoda částečně slouží k tomu, aby američtí voliči před listopadovými volbami do Kongresu (midterms) byli uchlácholeni, že vysoké ceny benzinu začnou brzy klesat. „Je to prostě spousta hluku, který má ovlivnit volby ve Spojených státech,“ soudí Carrillo. Dodal, že na cenu ropy bude mít mnohem větší vliv případné znovuotevření Hormuzského průlivu než vzdálené plány na investice do těžby v povodí řeky Orinoko. Dodal: „Trhy nejsou hloupé, trhy vše sledují.“ Prozradil, že má v plánu se do Venezuely vrátit a nabídnout zemi své odborné znalosti při obnově tamního těžce zdevastovaného ropného průmyslu. Neudělá to ale dříve, dokud nebude existovat dohoda, kterou ratifikuje demokraticky zvolená venezuelská vláda.

Novodobá kolonizace?

Mnoho Venezuelanů se obává plíživé kolonizace své země – scénáře, v němž by Trumpova administrativa udržovala u moci chávistickou diktaturu, která by pro ni zároveň fungovala jako jakýsi vykonavatel její kontroly nad Venezuelou. Rebecca Sarfattiová z iniciativy Canada Venezuela Democracy Forum k tomu uvádí: „Mám pocit, že se to skutečně děje, a navíc tak nějak nenápadně a postupně. A je docela možné, že k tomu přispělo i zemětřesení. Pomoc potřebujeme, ale ne nutně pomoc od země, která nás chce kolonizovat.“ Podle ní je forma dohledu a kontroly, jak ji Bílý dům praktikuje, už je svým způsobem převzetím země. „Je to vidět na tom, že venezuelské politické představitele, kteří se už více než dvacet let snaží naši zemi postavit zpátky na nohy, Američané odsouvají stranou,“ argumentuje. Tvrdí dokonce, že Spojené státy mají jen malou motivaci požadovat propuštění politických vězňů, kteří by mohli zpochybnit legitimitu této dohody nebo legitimitu venezuelské vlády, která ji podepsala. Sarfattiová uzavřela: „Mluvilo se o propouštění politických vězňů, o svobodě tisku. Ale jak čas plynul, ukázal Trump svou pravou tvář. Nikdy jsme nečekali, že země jako Spojené státy, která byla tak dlouho vůdčí zemí demokratického světa, se bude chovat způsobem, jakým se nyní chová.“

Jinými slovy: Trumpova venezuelská politika začíná být kontroverzní nejen pro jeho odpůrce, ale i mezi lidmi, kteří mu původně s oddaností důvěřovali a dávali to všemožně najevo. A netýká se to pouze prezidentovy politiky vůči Venezuele.

●

Volně podle serveru CBC News.