K těm volbám neměl nikdo chodit. To byl hlavní apel opozice před nedávným prezidentským kláním ve Venezuele. A pravda je, že ho mnozí vyslechli. Minulou neděli tak k urnám zamířilo sotva 48 procent voličů – a zřejmě ještě mnohem méně.

Přesné číslo se asi nedozvíme. To už se v zemi, kde se kupčí s volebními lístky a leckterým kandidátům se znemožňuje účast v hlasování, zkrátka stává. Každopádně i oficiálních 48 procent atakovalo hranici rekordu nízké volební účasti. Vždyť naposledy – v roce 2013 – prezidenta vybíralo na osmdesát procent oprávněných voličů z třicetimilionové země. Tehdy i minulou neděli zvítězil Nicolás Maduro.

Stejný muž ve stejném státě, a přece jiném. Chudším, zničenějším, frustrovanějším a mnohem nebezpečnějším. Stačilo necelé jedno volební období, aby Maduro ze – sice notně kulhajícího – socialistického snu svého předchůdce Huga Cháveze vytvořil ukázkový model, jak během pětiletky zdevastovat kdysi výkladní skříň Latinské Ameriky a dovést ji na práh diktatury.

Hlas za balíček rýže

„Ve Venezuele je diktatura, to je bez debat. Jak jinak nazvat to, co tady dělá Maduro,“ uvedl pro list Miami Herald někdejší učitel z Caracasu José Fernandéz. Zatímco Chávez své sporné kroky „jistil“ přinejmenším referendem (a ne vždy mu to vyšlo), jím vybraný nástupce Nicolás Maduro se zjišťováním názoru lidu nezabývá. Ani nemusí, na to stačí pohlédnout na nezávislé průzkumy veřejného mínění.

Kupříkladu DatAnalysis v roce 2016 zveřejnil anketu, podle níž si odchod Madura z čela země přálo 80 procent obyvatel. To bylo krátce poté, co dvě třetiny Národního shromáždění ovládla koalice opozičních stran MUD (Stůl demokratické jednoty). Tuto „svízel“ Maduro vyřešil v létě 2017, kdy vyhlásil volby do nového Ústavodárného shromáždění, jež díky řadě kliček (kupříkladu navržením stejného počtu delegátů z malých vesniček jako z velkých – většinou opozičních – měst) ovládli jeho příznivci, kteří posléze Národní shromáždění v rozhodování nahradili.

Opoziční lídři byli odstaveni. Buď jim režim zakázal ucházet se několik let o veřejné funkce, nebo jsou ve vězení za „protivládní spiknutí“. Ostatně i proto v nedělních volbách ze „zvučnějších jmen“ kandidoval jen Henri Falcón, ostatní kandidáti – kteří se mohli klání zúčastnit – hlasování bojkotovali. K čemuž vyzvali i voliče. Ne všichni poslechli, jak vyplývá z údajů zmíněných výše, byť podle agentury Reuters k urnám dorazilo maximálně 32 procent lidí.

„Chavismus se za Madura proměnil v dobře fungující mechanismus sociální kontroly, režim toho o lidech hodně ví a využívá toho,“ popsal pro Lidové noviny nám z vlastní historie dobře známý jev doktor Andrés Caňizáles, sociolog a vysokoškolský učitel. „Ve Venezuele stále okolo 70 procent lidí závisí na státních dotacích na jídlo nebo na bydlení,“ dodal s tím, že režim zavedl Carnet de la patria. Neboli vlasteneckou kartičku, jež má sloužit právě pro výdej dávek, ale vláda ji může využívat i jinak.

Jako třeba minulou neděli, kdy se nedaleko volebních místností objevily stánky s jídlem nebo penězi a lidé, kteří projetím kartičky čtečkou prokázali, že byli u voleb a jak hlasovali, dostali potravinový balíček nebo bolívary. „Nikoli mnoho, ale situace je tak zoufalá, že někomu stačí balíček rýže,“ uvedl Caňizáles. Režim si také může zkontrolovat, zda k volbám vyrazili státní zaměstnanci.

Zkrátka vyhnout se hlasování může přinést potíže. „Sám jsem však obešel několik volebních místností a byly víceméně opuštěné, mnohem více lidí bylo třeba v kostele na nedělní mši,“ popsal sociolog, podle kterého nízká účast ukázala slábnoucí vliv Madura navzdory zneužití hladu a frustrace Venezuelanů.

Právě hlad a nedostatek jsou největší problém současné Venezuely. Už skoro dva roky se hovoří o humanitární krizi v zemi. Jen za uplynulý rok klesl HDP o 15 procent a klesá dál. Inflace vyskočila do závratných výšek, nyní je podle MMF okolo nepředstavitelných 13 tisíc procent. Peníze už úplně ztratily na ceně: zatímco ještě loni stál šálek kávy 2000 bolívarů, nyní částka přesahuje 200 tisíc. Cena za kus masa se může vyšplhat na dva a více milionů, což je průměrný měsíční plat. V zemi už roky všichni nakupují na černém trhu, z nějž tyjí především Madurovi blízcí. Ti mohou měnit bolívar za dolar v oficiálním kurzu, jenž je kolem 10 bolívarů za jeden dolar. Na černém trhu ale hodnota dolaru už dávno přesáhla dvanáct tisíc bolívarů.

A bude hůř

Říká se, že dokud bude při Madurovi armáda a policie, režim má šanci se udržet. A na platy vojáků a mužů zákona se i v bezmála zkrachovalé zemi peníze vždy najdou. Vědí to i místní obyvatelé, kteří loni vyrazili do ulic. Desítky až stovky tisíc lidí v řadě měst tehdy cítily naději na změnu. Bezpečnostní složky ale protesty nebývale tvrdě potlačily, zemřelo přes 140 lidí a časem hlas ulice utichl.

Místo něj zemi zalila vlna frustrace a pocitu zmaru. Mnozí lidé mají jediný cíl – dostat se pryč. Své o tom ví například sousední Kolumbie, kam v uplynulé době přišlo přes milion Venezuelanů. Kolumbie se přitom potýká s vlastními problémy. Venezuelané odcházejí i do Brazílie, Chile nebo Peru. V oblasti se zadělává na regionální problém. Ostatně zmíněné země patří mezi třináct latinskoamerických zemí, které odmítly nedělní volby uznat.

Nesouhlasila s nimi ani Kanada a kritiku do Caracasu vyslalo i české ministerstvo zahraničí. Rovněž USA zareagovaly, sankcionovat výrazně ropný průmysl se však stále neodhodlaly. Ropné odvětví, jež Venezuelu drží nad vodou, se ale potápí ke dnu samo.

To začalo už za Cháveze, jenž neinvestoval do modernizace rafinerií v zemi, jež má největší zásoby ropy na světě. Obří ránu pak přinesla ropná krize v druhé dekádě našeho století a dnes si Venezuela paradoxně musí kupovat benzin z USA, protože sama už nestačí zpracovat potřebné množství. A místní už nevěří, že by mohlo být líp. Spíše se pomalu připravují na nový – ale ne lepší – směr, k němuž vyrazila jejich země.

LN, 26.5.2018