Nyní už je zřejmé, že válka Spojených států proti Íránu není epizodní krizí ani improvizovanou reakcí několika posledních dnů. Otevřený konflikt běží přinejmenším od konce února a během několika málo dnů se rozšířil do celé oblasti, přičemž Washington současně stupňuje vlastní vojenské akce a domácí politický systém se už fakticky přesouvá do válečného režimu. To samo o sobě naznačuje, že americká strana musela mít určitou předchozí přípravu, logistickou i politickou.

Do tohoto širšího rámce podle mého názoru patří i operace ve Venezuele. Americké speciální síly tehdy v Caracasu zajaly Nicoláse Madura a odvezly jej do Spojených států. Následně se ve Venezuele změnilo mocenské uspořádání a Washington během několika týdnů přešel k obnově diplomatických a konzulárních vztahů s novým vedením země. Tak rychlý přechod od vojenského zásahu k politické normalizaci nedává smysl jako izolovaná improvizace. Spíše ukazuje na to, že cílem nebylo odstranění jednoho režimu, ale získání podstatně většího vlivu nad strategickým prostorem, který byl dosud otevřený íránské přítomnosti.

Právě zde začíná být venezuelská operace zajímavá v souvislosti s Íránem. Venezuela byla dlouhodobě jedním z nejbližších partnerů Teheránu v západní hemisféře. Írán tam podle veřejně dostupných informací rozvíjel nejen politické a ekonomické vazby, ale i bezpečnostní a technologickou spolupráci. Pokud se tedy USA rozhodly pro zásah právě tam, krátce před otevřenou válkou s Íránem, nabízí se interpretace, že šlo o preventivní vyčištění vlastního strategického zázemí v oblasti, kterou Washington tradičně považuje za citlivou bezpečnostní sféru. To by znamenalo, že Venezuela nebyla vedlejší epizodou, ale jedním z článků širší přípravy. Tuto hypotézu veřejné zdroje přímo nepotvrzují, ale časová souvislost a logika amerického postupu ji činí přinejmenším rozumnou.

Podobně lze číst i současný tlak na Kubu. Ostrov čelí vážným výpadkům elektřiny v situaci, kdy americká administrativa omezuje ropné toky a zvyšuje tlak na havanský režim. Pokud se na to díváme odděleně, lze to vykládat jako pokračování tradiční americké politiky vůči Kubě. Pokud se ale na to díváme společně s Venezuelou a válkou proti Íránu, začíná se rýsovat jiný obraz: Washington zjevně nechce ponechat v karibském prostoru žádný režim, který by mohl v době širšího konfliktu fungovat jako logistický, zpravodajský nebo politický opěrný bod nepřátelské mocnosti.

Z toho plyne podstatnější závěr. Mnoha pozorovatelům může nynější válka proti Íránu na první pohled připadat jako chaotická eskalace, vyvolaná sérií rychlých rozhodnutí. Jenže operace ve Venezuele i tlak na Kubu naznačují spíše opak. Vypadá to jako sled kroků, které dávají smysl pouze tehdy, pokud byly součástí delší strategické přípravy. Jinak řečeno: to, co dnes vypadá jako improvizace, může být ve skutečnosti realizací plánu, jehož jednotlivé části začaly být viditelné už měsíce před vypuknutím otevřené války.

Skutečná otázka proto nezní, zda USA improvizují. Důležitější je něco jiného: jaký je skutečný rozsah amerického plánu. Pokud Washington nejprve stabilizuje své bezprostřední okolí, omezuje íránský vliv v Latinské Americe a současně vede válku na Blízkém východě, pak je legitimní ptát se, zda jde pouze o konflikt s Íránem, nebo o širší přeskupení sil. A pokud o širší přeskupení sil jde, nelze předem vyloučit ani to, že v amerických úvahách hraje určitou roli také Rusko, ať už přímo vojensky, nebo alespoň jako další cíl strategického tlaku.

Právě zde ale končí fakta a začínají hypotézy. Otevřená válka s Íránem je realita. Lednový zásah ve Venezuele je realita. Současný tlak na Kubu je realita. To, zda jsou tyto kroky součástí jednotného dlouhodobého plánu směřujícího i k širší konfrontaci s Ruskem, zatím veřejně doloženo není. Jenže v geopolitice bývá často důležité právě to, co ještě není vysloveno otevřeně, ale už je patrné ze směru jednotlivých kroků.