Panika, zmatek, chaos a k tomu mizerné centralizované byrokratické státní zdravotnictví, jedno z nehorších v Evropě, navíc spor zdaleka ne jednotných epidemiologů s politiky o volbě menšího zla, na nějž věda nezná odpověď. Dokonce ani společný neviditelný nepřítel nedokázal v Anglii potlačit odpor humanitní levicové „elity” vůči Johnsonovi a brexitové vládě. Nepamatuji se, že by se kdy média odvážila použít tak zavilých invektiv. „Špatný člověk, v špatné pozici, ve špatné době !”... „V únoru si odjede na dovolenou, v březnu na rugbyový zápas, během národního ohrožení nepracuje o víkendu, vláda zmatkuje, neměla žádný plán a výbuch epidemie ji zaskočil.” Výsledek: 15 000 mrtvých, z toho 50 lékařů a zdravotních sester.

Ve skutečnosti ale britská vláda plán měla. Vytvořily jej předchozí administrace za minulých epidemií. Od samého počátku byly vlastnosti nového typu korunního viru známé a nejvyšší státní zdravotník Chris Witty měl už v únoru ohledně nezbytné strategie v boji s nákazou, na kterou chybí vakcína, zcela jasno. Witty ujistil občany, že naprostá většina nakažených pocítí mírné příznaky a jen někteří nevolnosti jako při běžné chřipce. Několik tisíc zejména starých a těžce nemocných pacientů zemře, ačkoli vir postihne výjimečně i mladší a zdravé. Měl pravdu, k dnešnímu dni se ve statistice úmrtí na Covid-19 nachází zhruba 18 000 obětí, z nichž 91 procento trpělo těžkou chorobou (často dvěma) a bylo jim více než pětašedesát, průměrný věk se dokonce blížil osmdesátce. Národní statistický úřad, který eviduje všechna úmrtí v království se zpožděním, oznamuje, že vzhledem k zvýšenému počtu nad běžný týdenní průměr do 10. dubna se do epidemie nezapočítala možná polovina ze 7 000 zemřelých v domovech seniorů, u nichž se z velké části vliv viru dá přepokládat. Veličiny věku a nemocnosti by tak ještě stouply. Při jednom výzkumu jednodenních obětí se zjistilo, že jen 59 ze sedmi set netrpělo závažnou nemocí.

Nelze-li proti koroně očkovat, zvolila vláda strategii spontánní zpomalené imunizace obyvatel a navrhla přísnou hygienu, dezinfekci, časté mytí rukou, pokud možno práci z domova a hlavně udržovat patřičnou vzdálenost od druhých. Zda by tato strategie, kterou zvolilo Švédsko, v přelidněném megacity jako Londýn, s metropolitním počtem 14 milionů obyvatel, kde se ve vlacích a metru ve špičce doslova lepí tělo na tělo, mohla mít úspěch, se už nedozvíme, protože vládě povolily nervy. Vědci z univerzity Imperial College vydali 16. března apokalyptickou zprávu, matematicky vymodelovanou a zdánlivě vědeckou, ze které vyplývalo, že strategie „stádní” imunity připraví v Británii o život půl milionů lidí. To už byl New York městem duchů, z Itálie se valily děsivé zprávy a jeden stát za druhým zaváděl plošnou karanténu. Když ministři s Johnsonem viděli v neděli 22. března na svátek matek přeplněné londýnské parky, bylo rozhodnuto.

Jedno je jisté. Nákaza se šíří 3-4x rychleji než běžná chřipka, nepřipravené zdravotnictví nápor tak jako v Lombardii, Belgii, Paříži a Madridu zvládnout nemohlo. Nejpostiženější státy teprve nyní vykazují hodnoty úmrtnosti okolo půl promile, čili 500 obětí na milion obyvatel, a zdá se, že epidemie už kulminovala a možná ustupuje. Karanténa jistě měla smysl v New Yorku/New Jersey (polovina všech amerických obětí), proč ale likvidovat chod celé země?

A proč epidemiologové a politici tentokrát nebrzdili apokalyptické představy veřejnosti a nevysvětlovali lidem nezbytí nákazu tak jako tak ustát. Proč nechránili především domovy seniorů? V Anglii pravděpodobně odpovídají za třetinu zemřelých. Po dvou měsících zastaveného chodu společnosti, věc historicky nebývalá, už můžeme počítat škody. Britská statistika úmrtnosti nesouvisející s koronou vzrostla o několik tisíc týdně, ve skutečnosti je výsledkem karantény, lidé se bojí jít k doktorovi a do nemocnice, aby se nenakazili. Je-li 80 procent nemocniční kapacity rezervováno na poměrně benigní nemoc, odnesou to jiní, které by lékaři jinak zachránili. A co víc, ta děsivá statistika není přesná, je zbytečně přehnaná. Někdo rozhodl, aby se započítávalo každé úmrtí s přítomností viru, přestože pacient zemřel na něco jiného. Profesor patologie dr. John Lee odhaduje počet těchto případů na jednu až dvě třetiny.

V jedné věci byla britská vláda opravdu úspěšná - občany vyděsila. Nyní by ráda zařadila zpátečku a počala drakonické restrikce uvolňovat. Polovina matek podle průzkumů ale nehodlá poslat děti do školy, polovina učitelů nechce nastoupit. Přestože statistika denních úmrtí se více méně za poslední týden stabilizovala mezi 700-800 případy, většině lidí se zdá číslo strašlivé a přejí si v karanténě zůstat. A co teprve když jim epidemiologové oznamují, jak je teď všude běžné, že společnost není dostatečně promořena, vir byl pouze potlačen a vrátí se s plnou silou. Odkud to vědí? Co když už vymřeli ti, co umřít měli, zatím není jejich počet ani jedno promile obyvatel.

Britský „Úřad rozpočtové odpovědnosti” přichází s možná pravděpodobnější apokalypsou, věští 35procentní propad objemu výroby a tvrdí, že graf V (propadu a okamžitého růstu) nenastane, hospodářství se hned tak nevzpamatuje. „Centrum politických studií” předvídá 300 miliard liber zadlužení státu, bankroty firem, vysokou dlouhodobou nezaměstnanost. Chybí snad jen dodat, že nastanou škody psychologické, partnerské a kdovíjaké ještě. Už teď je zřejmé, že zastavit chod společnosti nelze beztrestně a lék karanténou byl horší než poměrně bezvýznamný korunní vir.

MfD, 23.4.20