Katastrofa, rozvrat, největší politická krize od války hlásí titulky anglických novin. Během půldruhého roku beznadějného vyjednávání s Evropskou unií odstoupilo na protest 14 ministrů a 10 vyšších státních úředníků a nikdo neví, jak dál. Britská premiérka je téměř celou tu dobu pod palbou kritiky svých poslanců a médií za neschopnost vyjednat s EU nějaký rozumný kompromis, který by nepoškodil obchod s kontinentem a současně osvobodil ostrovní království od poručnictví a nadvlády Unie. Cíl šlechetný, leč nedostupný.

V úterý 11. prosince měla Dolní sněmovna odsouhlasit vládní dohodu o zásadách (limitech) budoucí obchodní smlouvy s EU, ty ale podřizují království všem současným i příštím pravidlům celní unie a obsahují past – nikdy nesmí vzniknout celní hranice v Irsku. Jinak řečeno, režim britské části ostrova zůstává v Unii a kdyby se hodlali Angličané z pravidel vyvléknout, ztratili by část svého území. Pravidla celní unie (kartelu) také zamezují vyjednávat volný obchod s dalšími státy, jak doufali, a dokonce výslovně zakazují odklon od tržních pravidel bez souhlasu. Pokořující „vazalskou” dohodu poslanci za nezávislost a demokracii nemohli přijmout, ale ani labouristická opozice ne, ta si žádný brexit nepřeje a doufá, že vládu shodí, vyvolá volby a vyhraje. Ani náhodou. Theresa Mayová ucukla a parlament nehlasoval.

Konzervativci premiérku kritizují za ústupnost a podezírají z „komplicity”, v plebiscitu volila pro setrvání v EU. Stačí se ale poohlédnout za jejím původně tak nadšeným záměrem vyjednat svobodný obchod i politickou nezávislost. To ovšem, jak tolikrát zdůraznila německá kancléřka, by chtěl každý a Unie by se rozpadla. Smutné, že z ideálu zůstala jen nemožnost vystoupit. O to překvapivější, že se Mayová za ní po odloženém hlasování vydala do Berlína. Dozvěděla se, co už ohlašovali šékomisař EU i prezident rady. Smlouva se otevírat nebude. Pragmatičtí Angličané zírají, nerozumí budovatelské ideologii a jejím hlídačům v Bruselu. Od samého počátku otravného neupřímného handrkování bylo zřejmé, že svého cíle (s výjimkou kosmetického ústupku ohledně migrace) nedosáhnou, i kdyby zápasila Mayová s Unií seberazantněji. Impérium se s odpůrci nemazlí.

Ve středu 12. prosince vyvolali konzervativní poslanci stranické hlasování o vyslovení nedůvěry své šéfce, ačkoli věděli, že prohrají a nešťastnou Mayovou v čele strany zatím nevymění. Zastánci setrvání jí zůstali věrní (200:117), přestože je ona i její vláda všeobecně neoblíbená. Charismatický dvojnásobný starosta Londýna Boris Johnson by jistě britské volby vyhrál, mnozí jeho kolegové poslanci pro něj ale kvůli jeho úspěšné kampani za brexit ruku nezvednou, má zavilé nepřátele. Strana, tak jako národ, je beznadějně rozpolcená a Mayová slíbila, že konzervativce do voleb nepovede. Lidé se obávají, že nedohoda s EU povede ke snížení životní úrovně, a prakticky celá národní elita (univerzity, ekonomové, centrální banka, velký byznys, politické strany) je notně zastrašuje. Opět se mluví o možnosti druhého referenda, v podstatě neústavním po zákonodárném souhlasu s verdiktem lidu, strany se ale na formulaci otázky těžko domluví. Kdyby se volilo ze třech možností - setrvání, dohodě a nedohodě s druhou preferencí hlasujících, zřejmě by vyhrál kapitulační brexit neexit Mayové. Ti poslanci, kteří si z pragmatických důvodů brexit nepřejí, mají z hlasování velký bolehlav, protože během zuřivých sporů poslední doby nabylo rozhodnutí referenda nebývalé morální váhy a autority. Hlasoval totiž nejvyšší počet občanů v dějinách země (72 procent), parlament se rozhodnutí vzdal a byť brexit zvítězil jen většinou čtyř procentních bodů, v Anglii a Walesu bez Skotska a Irska byl rozdíl desetiprocentní a. co je politicky důležitější, vyhrál ve 308 ze 382 obvodů, což v nepoměrném systému ohrožuje poslance, jenž by hlasováním proti vystoupení riskoval svou kariéru.

Politická situace je dnes po drtivém úderu Unie naprosto nepřehledná. Jak dál, když parlament dohodu neschválí, přijme snad návrh Evropského soudu, aby odvolal článek o vystoupení, což by umožnilo další vyjednávání o ničem nebo setrvání Británie v Unii? To si vláda dovolit nemůže. Brexit znamená brexit. Jisté je, že Brusel jednat nebude a politickou agónii Anglie vítá jako zbraň na podřízení kdysi tak hrdého národa. Nový plebiscit by vyvolal šílený konflikt ve společnosti, možná podobný masovým protestům ve Francii. Británie mívala rozumnou politickou elitu, která dokázala pokorně naslouchat národu a v situaci očividné krize mu vyjít vstříc a lid sjednotit, nebezpečí násilných protestů včas pacifikovat, což někdy vyžadovalo bolestivý kompromis, pod vládou Unie to jak vidno nejde.

I demokracie vytváří oligarchii vládnoucích, ale dnes v celé Evropě přijali politici, intelektuálové a obchodní kruhy budování EU za své s celou jeho ideologickou nadstavbou globalistické, ekologické, genderové a imigrační politiky nazývanou liberální, ačkoli tolerntní společnost ničí. Vytvořili nadstátní, neofeudální nevolenou vrchnost, omezili demokracii a rozdělili společnost. Každý pokus o větší autonomii, natož úsilí zvrátit principiální vládu Unie, považovanou za historickou zákonitost (!), tvrdě potlačují a rádi by postavili společnou armádu. Ve svém zápalu proti populismu trefně vyjádřil postoj samozvané elity prezident Francie Emmanuel Macron: „V Evropě vane zlé povětří, neboť malomocní politici naslouchají lidem, co chtějí bránit svůj způsob života.” Není už lid zdrojem politické moci?

Brexit ukázal, jaký rozvrat čeká Západ, pokud se hlavní politický proud nezmění.