Brusel s námi nevyjednává s dobrými úmysly, prohlásil nedávno britský premiér Boris Johnson a opravdu už celý rok od ledna, kdy Spojené království vystoupilo z Evropské unie, se tahanice o podmínkách vzájemného soužití a obchodu ani po devíti kolech o píď nehnuly, ba ani poslední summit EU v říjnu se nijak nevyjádřil.

Premiér si sice prosadil, aby vzhledem k nadcházejícímu termínu do konce roku a nezbytí ratifikace EU v půli listopadu byla jednání intenzivnější a pokračovala, prakticky to ale stále vypadá, že je na nějaký průlom pozdě. Striktně vzato, zbývají už vlastně pouze dva týdny. Johnsonův problém je zdánlivě neřešitelný, on sám totiž podepsal „Dohodu o vystoupení z EU”, kterou třikrát odmítl parlament, včetně tvrdých zastánců brexitu. 

Zřejmě obecné zásady úmluvy nebral příliš vážně a domníval se, že je všechno stále na stole. Tak to ovšem není, dohoda neumožňuje smlouvu o bezcelním svobodném obchodu s EU podle kanadského vzoru (CETA), jak by si Angličané přáli, protože si Unie vymínila kontrolu nad podmínkami, jakým musí Británie dostát. Od začátku sporu o brexit bylo zřejmé, že země, která ze svazku vystoupí, nemůže mít stejné, nebo dokonce lepší podmínky obchodu a stát se jako v tomto případě vzhledem k velikosti britského hospodářství nebezpečným konkurentem. Brusel už dávno netvrdí, že evropský unionismus a integrace jsou hospodářsky výhodné, a z blízké, svobodně obchodující země má pochopitelně strach.

Optimisté se v Anglii domnívají, že obávaný exit bez dohody, jenž by silně poškodil nejen vzájemné vztahy, ale zejména obchod na obou stranách Lamanšského průlivu (sorry, British Channel!), nemůže nastat, protože má Británie v obchodní bilanci s EU schodek 95 miliard liber ročně a kontinentální Evropané by v případě nedohody výhodu ztratili. Zvláště dnes po hospodářských ztrátách z pandemie a karantény, kdy lze očekávat snížení životní úrovně, si to prý nemohou dovolit. Poškodili by zejména francouzské zemědělství a německý automobilový průmysl. Komentátoři také rádi poukazují na zvláštní povahu Unie, jež má zálibu vyjednávat na poslední chvíli a své rozhádané členy mučit do časných ranních hodin, aby se dohodli, a proto věří, že se kompromis na poslední chvíli přece jen vyjedná.

Pesimisté nesouhlasí. Podepsaná „Dohoda o vystoupení z EU” předem vylučuje možnost měnit hospodářskou politiku (zejména státní dotace) bez souhlasu Unie, Británie musí dodržovat sociální hygienické a bezpečnostní podmínky práce a ovšem i daňové a mnohé jiné přímo s obchodem nesouvisející záležitosti, aby Unie uznala vzájemný obchod za férový. Trvá dokonce na nové certifikaci zboží a odmítá pustit britský finanční sektor do Unie. Jestliže mají být obchodní podmínky podřízené Evropskému soudu, těžko mluvit o nezávislé arbitráži a britské nezávislosti. A co teprve celní hranice na moři mezi Severním Irskem a Británií, která by stát připravila o kontrolu nad vlastním územím. 

Johnsonova vláda se proto rozhodla, že ztrátu suverenity jednostranně napraví a v září schválila Dolní sněmovna zákon o jednotném vnitřním trhu Ostrovního království, jímž Dohodu de facto zrušila. Nový zákon má platit jen v případě, že ke smlouvě o bezcelním obchodu nedojde, takže to vypadá na planou vyhrůžku a pokus o nátlak á la co by bylo, kdyby se strany nedohodly. Brusel podal za porušení Dohody na Británii žalobu u Evropského soudu a v Londýně podalo demisi kvůli porušení mezinárodního práva několik vysokých státních úředníků včetně právního poradce vlády.

Pesimisté jsou přesvědčeni, že imperiální Unii na obchodní ztrátě nijak nezáleží, hlavně když potrestá a poškodí neposlušné Angličany, kteří si troufli požadovat suverenitu. Jak je možné, že Unie a nyní zejména Francouzi trvají na volném rybolovu v britských výsostných vodách (12 námořních mil = 22 km), jako by v případě Británie celým světem uznávané pravidlo nemělo platit. Tisíciletá nevraživost mezi Anglií a Francií by mohla nakonec jednání Unie ovlivnit. A tak to vypadá, jako by byl brexit bez dohody na cestě, což by podle vládních ekonomů způsobilo během 15 let masivní škodu, pokles HDP o 8 procent, což je zřejmě přehnané, protože nebere v úvahu nové obchodní možnosti s celým světem, jež by země získala.

Nevíme, zda rozhovory pokračují jen naoko, mnozí komentátoři považují teoreticky neřešitelné spory za bouři ve sklenici vody. Na ryby by se mohly nasadit nějaké postupné kvóty, Severní Irsko by se dalo uchlácholit nějakým mírným režimem na moři, nebo jej hodit přes palubu, což by v Anglii bolelo málokoho. Pod tlakem si politika cestu vždycky najde, říkají. Finanční trhy se nijak neznepokojují, akcie nepadají a investice do Británie dokonce mírně rostou. Nikdo neví, jestli Johnson neblafuje, když prohlašuje, že žádná dohoda je lepší než špatná, a na poslední chvíli nepodepíše nějaký kompromis s neústupnou Unií, aby hospodářství příliš nepoškodil. Existuje i možnost, že se Unie začne seriózněji zabývat vzájemnou obchodní politikou, teprve až pozná ztráty, jaké způsobila i sobě. Nigel Farrage, klíčová postava brexitu, o nějž zápasil dvě desetiletí, premiérovi pohrozil, že v případě nepřijatelného kompromisu a ztráty suverenity vzkřísí své hnutí a konzervativní stranu zničí. 

To není planá pohrůžka, dnes už je všem, co nechtěli brexitu rozumět, naprosto zřejmé, že na prvním místě požadovali voliči národní suverenitu, a tudíž brexit bez dohody. A to i v případě, že to bude něco stát.

MfD, 31. 11. 2020