Kdysi se snažil přijet do České republiky David Duke, bývalý vůdce Ku-Klux-Klanu, přítel teroristických organizací Hamas a Hizballáh, i iránských ajatolláhů. Policie ČR jej na letišti nevpustila do země; obrátila jej zpět.

Představte si však, že někdo s jeho pro-teroristickými a pro-iránskými názory – a přidejme k nim i obdiv k Putinovi, zamilovanost do latinskoamerických levicových autoritářských pohrobků Hugo Cháveze, snahu znárodnit ekonomiku, zákonem stanovit maximální mzdu, jednostranně odzbrojit zemi, případně vystoupit z NATO – se stane předsedou jedné z velkých demokratických stran v Evropě.

Nastane nějaké pozdvižení? Demonstrace proti němu? Volání o tom, že demokracie je v ohrožení? Nic z toho. Ten člověk je totiž levičák, nikoli rasista jako Duke, a proto mu bude levicově-liberálním establishmentem vše odpuštěno. I když názory na Hamas, Hizballáh a ajatolláhy má stejné jako Duke.

Politik, jehož názory jsem popsal, je Jeremy Corbyn, nový lídr Labour Party.

Levice se vždy pyšnila pokrokem, mládím, moderností. Paradoxně na obou stranách Atlantiku jsou nyní hvězdami levice politici staří – Bernie Sanders v Americe a Corbyn v Británii - staří věkem, ale ještě starší svými názory, které byly zastaralé už před třiceti lety.

Jaké názory to byly? Typické pro polovinu 20. století, názory etatistické. 20. století ideologicky reprezentovalo víru ve stát; víru, že na všechny lidské problémy tou nejlepší odpovědí je více státu.

Jeremy Corbyn má šestašedesát let, poslancem je dvaatřicet let a jeho názory jsou extrémní. Byl zvolen lídrem díky podpoře levicových aktivistů a odborů, počtem hlasů, kterých je méně než polovina jednoho procenta celého britského elektorátu, jak upozornil bývalý labouristický premiér Tony Blair, který zvolení Corbyna považuje za velice špatné pro labouristy; Corbyn na oplátku by zase rád viděl Blaira před soudem a ve vězení za údajné válečné zločiny.

Názory Corbyna byly reakční už v roce, kdy se poprvé stal poslancem – v roce 1983 – kdy britský elektorát triumfálním znovuzvolením premiérky Thatcherové tyto názory odsunul na smetiště dějin.

V Labour Party však existovala jakási ideologická ZOO, v níž tyto názory přežívaly a Corbyn mohl existovat. Je to člověk, který nemá přátele mezi demokratickými státníky v Evropě či v severní Americe; jeho přátelské silokřivky se pohybují na ose Venezuela - Írán.

Někteří komentátoři říkají, že labouristé tímto zajistili konzervativcům příští volební vítězství. Jiní tvrdí, že labouristé do voleb lídra změní, nebo se strana rozpadne. A někteří se obávají, že Corbyn bude příštím britským premiérem.

Buď jak buď, ten nepoměr a dvojí měřítka jsou ohromné: levicově-liberální establishment nemůže polským Kaczynským a maďarskému Orbánovi přijít na jméno; a když se do druhého kola prezidentských voleb ve Francii v roce 2002 dostal Le Pen, konaly se demonstrace. Když je však lídrem Labour Party zvolen Corbyn, neděje se nic. Ticho po pěšině. Přitom je nebezpečnější než Le Pen.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus