... zvítězila demokracie a touha po nezávislosti
Můžete se nám smát, můžete nás podplácet, můžete nás opomíjet,
na paměti však mějte, my jsme lid Anglie, co dosud nepromluvil. (G. K. Chesterton)
Volební výhra charismatického Borise Johnsona a jeho pod praporem brexitu sjednocených konzervativců je svou početní převahou (80 parlamentních křesel) ohromující a nečekaná, na dvě generace změní orientaci britské politiky a ovlivní i evropský kontinent. Už podruhé řekli Angličané ne antidemokratické Unii.
Doposud bylo možné antiunijní volby obejít, nebo zadusit jako v Řecku a Itálii. Europolitici a jejich komisaři doufali, že nekompromisní vyjednávání zvýší politický chaos v rozpolceném národě a rozhodnutí britského plebiscitu nakonec zvrátí. Nestalo se, vznikla jednotná konzervativní vláda brexitu. Dnes jsou sice na kontinentě federalisté na koni, euroskepsi zahnali do podzemí a evropská státní média, včetně těch našich, masivně karikují anglický boj za nezávislost. Všeho do času. Bez ohledu na to, jak dopadne další vyjednávání o pravidlech vzájemného obchodu, prestiž integrační Unie po ztrátě tak velké země s globálním dosahem nahradit nelze a odchod Británie možná časem nastartuje vývoj k Evropě suverenních národních států. Angličané znovu potvrdili, že demokracie znamená pokorné uznání většinové volby a nikoli nadvládu jakobínské elity, která mluví o demokracii, neuznává ale hloupý lid a zaštiťuje se historickou utopií svého budovatelského programu podle marxistického chápání svobody jako poznané nutnosti.
Britské volby nebyly pouze sporem o vystoupení z EU, suverenitu a imigraci, stejně jako v Americe byly také důsledkem dlouhodobě narůstající krize a rozkolu společnosti, jejíž velká, zejména chudší a méně vzdělaná vrstva ztratila důvěru ve svou politickou reprezentaci a intelektuální elitu. Z národa vykořeněná vládnoucí třída a především její liberální levicová část se svým absurdním multikulturalismem a anglofobií nepokrytě pohrdá svými venkovskými krajany a patrioty, má je památnými slovy premiéra Davida Camerona za pitomce „fruit cakes”. Je proto pochopitelné, že se hromosvodem národního sporu s těmi „odevšad a odnikud” stalo po maastrichtské integrační smlouvě členství Británie v Evropské unii. Konzervativní část národa právem považuje nadnárodní „lidskoprávní” závazky a abstraktní moralizující politkorektnost bruselské legislativy za útok na svůj domov a tradici.
Už více než tři roky od památného referenda zastrašuje privilegovaná vrstva voliče brexitu hospodářskou katastrofou, jako by nevěděla, že ve sporu o suverenitu nejde jen o peníze a ti chudší nemají tolik co ztratit. A když to nepomáhalo, vypomáhala si urážkami, nebo se vyjadřovala s despektem a ignorancí o životě obyčejných lidí, kteří nepožívají její výhody a nemají možnost stěhovat se za lepším zaměstnáním po Evropě. Urážela občany, jimž imigrace snižuje životní úroveň. A tak se lid pomstil.
Zajímavá je také anatomie voleb. Ta jednoduchá, prostá pravda demokracie, kterou intelektuální opozice brexitu nechtěla uznat, přestože odchod z Unie za největší volební účasti v dějinách volilo v plebiscitu téměř o dva miliony občanů více a navíc velkým poměrem Angličanů, neboť Skoti a Severoirčané hlasovali opačně. Strategové Johnsonova týmu se proto zaměřili na jednoduché heslo, nepřímý odsudek neférové tříleté obstrukce parlamentu a po šest týdnů bombardovali dělnické obvody ve Walesu, Midlands a severní Anglie jedinou větou: „Vykonejme brexit.” Marně sliboval Jeremy Corbyn likvidaci kapitalismu a socialistický ráj v podobě čtyřdenního pracovního týdne, školek zadarmo a vysoké minimální mzdy. Strana práce (labour), tak jako kontinentální sociální demokraté, dnes reprezentuje městskou liberální kosmopolitní kavárnu a svým světonázorem vytváří společenský rozkol. Ve volbách se ale dopustila pro ni typické fatální chyby. Soustředila se na sociální sítě, kde také masivně vítězila. Manuálně pracující se internetu věnují podstatně méně (pokud vůbec) a boj se odehrál v terénu.
Před 15 lety ještě pro Anthonyho Blaira zvedlo ruku šedesát procent dělníků, dnes už pro Corbyna hlasovalo jen čtyřicet, což ve většinovém volebním systému znamenalo katastrofální porážku a ztrátu 24 okrsků, kde poprvé za celé století od prvních všeobecných voleb (1918) si zvolili dělníci konzervativní stranu, reprezentantku střední a vyšší vrstvy, tradičně svého třídního nepřítele. Nepochybně odpor vůči Corbynovi hrál velkou roli. Ten stál vždy po boku nepřátel Británie (IRA, komunistů, islamistů) a svými fantastickými sliby na podplácení chudších voličů urážel zdravý rozum a vybudoval by z Anglie tak leda „Venezuelu nad Temží”, ale co neuniklo bystrým komentátorům, on odmítl v televizním přenosu zpívat britskou hymnu. Něco nepředstavitelného.
Dělníci pochopili, že mu jsou svými názory na obtíž, že se stará víc o Palestinu než o ně a jeho chmurné prognozy ohledně bídy a zdravotního pojištění nemají s reálnou Anglií nic společného. Odmítnutí levicového extremismu mělo v těchto volbách zásadní vliv, ale i bez Corbyna už dávno nejde o pouhý střet mezi pravicí a levicí, mezi mírou socialismu a kapitalismu, byť se ekonomických sporů nikdy nezbavíme. Proti sobě dnes stojí národní demokracie a internacionalisté. V Anglii patřilo k bontonu střední vrstvy pohrdat dělnickou třídou, přestože prokázala nejvyšší míru patriotismu ve válkách 20. století (George Orwell). „Stali jsme se stranou jednoho národa a slibuji, že to tak zůstane,” vděčně prohlásil Johnson po volbách. Doufejme, že to myslí upřímně.
MfD, 16.12.2019