Boris Johnson triumfálně vyhrál volby ve Velké Británii. Je to především jeho osobní úspěch, ale měl i snaživé pomocníky. Na prvním místě to byly opoziční strany a proevropská média. K jeho vítězství však významně přispěla také EU.

Přes porážky k vítězství

Johnson se soustředil na téma: Dokončit brexit. To bylo nejenom takticky správné, protože to zajímalo většinu voličů, ale i dlouhodobě to byla rozhodující otázka. „Ano“ nebo „ne“ k brexitu by vedlo ke dvěma zcela odlišným liniím vývoje Velké Británie. Teď, po volbách, se bude Londýn rozhodovat ve zcela jiném koridoru možností než bez brexitu. To se samozřejmě týká i zdravotnictví, infrastruktury a sociálních otázek.

Opoziční strany oslovily voliče jinak. Labouristé postavili proti Johnsonovu „Dotáhněme brexit“ heslo „Konečné rozhodnutí“. Tím se pokusili zamlžit svou neochotu respektovat výsledky referenda z roku 2016. Tématu vystoupení z EU se ve volebním boji vyhýbali, jak jen mohli. Mluvili o zdravotnictví, sociálních otázkách, budování infrastruktury a zestátňování. To angličtí liberálové pod vedením Jo Swinsonové vůbec nezastírali, že brexit zásadně odmítají. Vyslovili se pro zrušení snahy o vystoupení, a to bez nového referenda, a ztratili.

Zatímco četní experti a většina žurnalistů doma i v Evropě rozmazávali Johnsonovy parlamentní porážky, on šel tvrdě za svým cílem. Prohraná hlasování použil ke sjednocení své strany, vyjednal s EU novou smlouvu a prosadil volby.

Porážky v parlamentu použil k tomu, že mayovsky rozmazanou konzervativní stranu změnil ve stranu brexitu. Vyloučil dvacet svých hlavních odpůrců a jen deset vzal zpět za podepsaný slib vazalství.

Johnson si od EU vynutil zřetelně lepší podmínky výstupní smlouvy, než Brusel dal Mayové, a to nejenom v otázce tzv. „irské pojistky“. Jako známý krypto-feminista se podezřívavě ptám, jestli to byl projev diskriminace žen ze strany EU, anebo prostě to, že Johnson na rozdíl od Mayové brexit opravdu chtěl a rozehrál všechny trumfy.

Muž na pravém místě

Ať ho máte rádi, nebo ne, tak Boris Johnson je úplně jiná liga než Mayová a její předchůdci. Stylizuje se sice do role trochu praštěného Angličana, ale je to všemi mastmi mazaný profesionál. To, jak pracoval s hrozbou „tvrdého brexitu“, je kabinetní kousek mocenské hry v defenzivní situaci. A kdyby britská politická a mediální kasta respektovala referendum z roku 2016 a nevpadla mu do zad, dotlačil by EU k rychlejší a pro Anglii ještě výhodnější smlouvě.

Eurofilní média a experti v Evropě i u nás mu (dosti pokrytecky) vyčítali různé přešlapy. Ano, Johnson nehrál vždy čistou hru, ale na rozdíl od svých odpůrců se choval v souladu s vůlí národa, který se pro brexit rozhodl. To jeho protivníci podváděli hned dvakrát. Zaprvé ani oni nehráli ve volebním boji čistě a zadruhé nesplnili slib, že budou respektovat rozhodnutí referenda z roku 2016.

Tady zmíním otázku, která by si zasloužila rozsáhlejší pojednání. Posvěcuje politický účel prostředky? Ano, ale jenom v jednom případě: když účel odpovídá vůli většiny národa. Johnson se stal premiérem a chtěl jím za každou cenu zůstat. A proto udělal to, co politici bohužel dělají jen výjimečně - respektoval hlas většiny. A vyhrál.

EU a mediální sudičky

O úspěch Johnsona se poctivě snažila i sama EU. Merkelová a Juncker vůbec nepochopili, že jde opravdu o vystoupení, a nedali anglickým voličům jinou možnost než koukat, jak spolek co nejrychleji opustit. Vůdci EU nereagovali na Cameronovy reformní návrhy, ponižovali Theresu Mayovou a ustoupili, až když Johnson zatlačil.

Britům neuniklo ani to, že se EU nedemokratizuje, pokračuje v bezvýchodné záchraně eura a nedělá nic proti migrantům. Tyto chyby byly v posledním roce doplněny postupující ekologickou pomateností. EU prostě ustrnula v diktátorském normování všeho a záplatování děr všude až do doby, kdy celkově chybně nastavený systém zničí sám sebe.

K vítězství pomohla Johnsonovi také některá média a eurofilní experti. Způsob, jakým komentovali každý Johnsonův krok a dětinsky se radovali z jeho neúspěchů, nenechal nikoho na pochybách, že je přání otcem myšlenky. Také na brexitu je vidět, že mnohá média již dávno přestala rozlišovat mezi zprávou a komentářem a místo toho chtějí určovat, kdo a jak má vládnout, co smí občané vědět a co si musí myslet.

To nejdůležitější

Spousta expertů, politiků, podnikatelů a publicistů si mohla ukroutit hlavy údivem nad tím, že „hloupí Angličané“ chtějí z EU. Tím dokázali, že buď nemají ponětí, co se děje, anebo že údiv předstírají, aby posloužili svým vlastním zájmům. Jim O´Neill, bývalý šéf-ekonom Goldman Sachs, jim chování „natvrdlých“ příznivců brexitu trefně vysvětlil: „Nevadí jim obětovat ekonomický růst ve Velké Británii, protože oni z něj stejně nikdy neměli žádný prospěch.“

O vítězství Borise Johnsona rozhodli obyčejní lidé a dokázali pravdivost mnohdy popírané samozřejmosti: Neexistuje žádná absolutní pravda o sociálních, hospodářských a politických otázkách. Existují jenom zájmy každého jednotlivce a ty se projevují v tom, jak dění okolo sebe posuzuje. Takže to, jak experti zdůvodňují svoje doporučení, odráží jejich vlastní zájmy.To je přirozené chování, ale soud expertů tím ztrácí nimbus objektivity a vědeckosti.

Každý člověk bez rozdílu má jeden stejně hodnotný hlas, protože i ten nejprostší z nás je nejlepší expert na svůj život. Nejlépe ho zná a nejpečlivěji zvažuje rozhodnutí, která se ho týkají, protože on sám nese jejich důsledky. Drtivá většina Britů se v druhém referendu rozhodla, že odejít je pro jejich životy lepší než zůstat. V Anglii zvítězila demokracie nad expertokracií.

psáno pro DNES