Světlem na konci labouristického tunelu Jeremyho Corbyna je možná debata o bankách

Představte si to pozdvižení, kdyby předsedou ČSSD byl zvolen dejme tomu Jiří Paroubek. Anebo, ještě lépe, Vojtěch Filip. Nebo někdo jiný, kdo veřejně hovoří o znárodňování jako o správné věci, o extrémních daních z příjmu, o návratu skutečného socialismu. Jaké politické zemětřesení by to bylo! Komentáře o návratu před listopad 1989 by proudily jeden za druhým.

A nyní si představte, že se něco podobného stane v nejvýznamnější levicové politické straně ve vyspělé západoevropské zemi, v kolébce demokracie. Ale ono se to skutečně stalo: předsedou Strany práce (Labour Party) se stal Jeremy Corbyn, nefalšovaný levičák ze staré školy.

Srovnání s Paroubkem nebo Filipem ovšem kulhá: nikdo z obou gentlemanů nikdy neměl veřejné kontakty s Irskou republikánskou armádou ani s hnutím Hamás, ani s jinou teroristickou organizací. Corbyn ano, dokonce se o Hamásu vyjádřil jako o přátelích.

Corbynovo vítězství je zpráva stará již pár týdnů. Konference labouristů v přímořském městě Brighton je ovšem nedávná událost zajímavá tím, že Corbyn zde představil svůj tým ekonomických poradců.

Kapitalisty zdanit do morku kostí

Česká veřejnost má zažitou představu, že ekonom musí být pravicový již z podstaty věci. Nicméně i ekonomové se chovají ekonomicky a když zjistí, že poptávka po levicových receptech je značná, přispěchají s nabídkou levicových receptů. Část veřejnosti ráda slyší, že je obětí zlých kapitalistů, bankéřů a jiných vydřiduchů. Proč těmto lidem neprodat myšlenky, které lahodí jejich uším?

Největší mediální hvězdou Corbynova poradenského týmu je Thomas Piketty, autor bestselleru Kapitál v 21. století. Název knihy evokuje Karla Marxe, obsah lze shrnout do jedné věty: „Kapitalisty bohužel potřebujeme, protože v SSSR to nedopadlo dobře, ale musíme je zdanit až do morku kostí a zacházet s nimi jako s potenciálními teroristy.“

Piketty navrhuje zdanit příjmy v hodnotě nad půl milionu dolarů ročně sazbou 80 procent. Podle jeho představ tím stát získá dostatek prostředků na sociální služby a hlavně – což je Pikettyho nejhorší noční můra – zabrání koncentraci kapitálu do rukou hrstky superboháčů, kterým by nakonec patřil celý svět. Maximální míra majetkové a příjmové rovnosti je nejvyšší hodnotou a hlavním přikázáním.

Pikettyho přívrženci blahosklonně opomíjejí fakt, že Británie již v historii měla extrémně vysoké daně z příjmů, které skutečně účinně snižovaly míru nerovnosti. Podle jedné této míry nejmenší nerovnost panovala v Británii v roce 1976. Byl to rok, kdy země musela požádat Mezinárodní měnový fond o nouzovou půjčku. Podle jiné míry to bylo v roce 1979. Tehdy Británie zažila tzv. Zimu nespokojenosti (Winter of Discontent) a ekonomicky byla na pokraji devastace.

Jestli nízká míra nerovnosti byla příčinou, anebo jen důsledkem ekonomické mizerie, Piketty ani Corbyn příliš neřeší. Podstatné je, že všichni mají stejné žaludky, a tudíž mají nárok na stejný díl prosperity. (Pokud lze hovořit o prosperitě.)

K tomuto typicky starolevicovému principu náleží i další axiom: „Veřejné výdaje jsou dobré, škrty ve výdajích jsou špatné, bez ohledu na okolnosti.“

Zastánců tohoto principu je v Corbynově týmu hned několik: laureát Nobelovy ceny Joseph Stiglitz je z nich největší hvězdou. Malá poznámka k Nobelově ceně: Stiglitz ji obdržel za práci v oblasti teorie asymetrických informací, nikoli za makroekonomii. Ve světě se nicméně nejvíce proslavil jako kritik škrtů ve veřejných výdajích. Fungují Stiglitzovy ekonomické recepty? V nedávné době byl i poradcem řecké vlády. Výsledky jsou viditelné.

Oxfordský ekonom Simon Wren-Lewis je méně známý, ale jeho vliv na britskou ekonomiku je nemalý. Byl totiž autorem výpočtu rovnovážného kurzu britské libry – práce, kterou zadal v roce 2003 tehdejší kancléř státní pokladny Brown a která vedla Británii k definitivnímu odmítnutí eura. Nicméně i Wren-Lewis je kategorickým kritikem vládních škrtů.

Jak předcházet krizím

Totéž platí i pro Davida Blanchflowera nebo Ann Pettiforovou, která je ovšem spíše aktivistka než ekonomka. Nejzajímavější je nejméně známá členka týmu: Anastasia Nesvetailovová, profesorka z rovněž relativně méně známé City University v Londýně.

Nesvetailovová se zabývá finančními a bankovními krizemi. Jejím hlavním intelektuálním zdrojem je Hyman Minsky, ekonom, který vypracoval zajímavou teorii krizí, ale nedožil se zadostiučinění. Zemřel v roce 1996, kdy se zdálo, že finanční krize jsou vzdálenou vzpomínkou ze 30. let. Minsky v zásadě tvrdí, že klíčový je růst a pokles objemu bankovních úvěrů. Dlouhodobý růst, pokud je příliš rychlý, musí zákonitě vyústit v krizi. Pokud se nám podaří pochopit mechaniku úvěrového trhu, budeme možná schopni předcházet krizím.

Pokud se Corbynovi podaří díky Nesvetailovové zahájit rozumnou veřejnou diskusi o bankách, úvěrech a Minském, byl by to doklad, že i starý levičák může čas od času přijít s novou myšlenkou. Znárodňování a extrémní daně by však měly zůstat jen vzpomínkami na minulé, ne vždy šťastné století.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 1.10.2015