Brexit se zdál být jednoznačným vítězstvím konzervativců nad progresivisty, případně nacionalistů nad globalisty. Jeden z momentů obratu trendu směřujícího k internacionální, multikulturní chaotické budoucnosti, inspirované myšlenkami Karla Marxe. Ovšem nyní se zdá, že právě Británie je na cestě do pekel ještě mnohem rychleji, než samotná EU (jíž je, pro úplnost, stále členem).

Důvody? Těžko říci. Po velkém vítězství se přirozeně dostaví pocit sebeuspokojení, určité ochabnutí v dalším úsilí. Člověk si chce odpočinout a ono vítězství si vychutnat. Stalo se tohle strůjcům brexitu? Dost možná. Vidím v tom silné varovaní pro příznivce czexitu, samotný czexit není konečným cílem, opuštěním EU by skutečná práce teprve začala.

Naopak v kontinentálních zemích EU je opozice sice možná zesměšňována a různě nálepkována, zato je čím dál silnější. Polsko, Maďarsko, Rakousko, Itálie… tam všude vládnou strany, které se staví globalismu na odpor. Určitou míru racionality si udržují i další země, příkladem Dánsko, ČR, Slovensko aj. Silná opozice existuje i v Německu či Francii.

Další příčina může být i v tom, že samotný brexit stál na poněkud shnilých základech. Jak nám rádi připomínají příznivci EU, minimálně část odporu proti migraci byla zaměřena proti středoevropským národům. Tedy bělochům a křesťanům, jinými slovy národům, které nejsou chráněny politickou korektností. Chce-li si Angličan ulevit ve své frustraci z toho, jak ztrácí vlastní zemi, a zároveň zůstat politicky korektní, nabízí se jednoduchá možnost – velkoryse přehlédnout muslimské Pákistance, černochy či Araby a zanadávat si na Poláky.

Takže ano, současná Británie se Evropské unii vzdaluje (zda se vzdaluje Evropě, to přenechám geologům). Ovšem nikoli tak, že by šla jiným směrem, jde tím samým směrem, akorát mnohem rychleji.

Příklady? Zákaz nošení nožů. S tímto nařízením se dostal do konfliktu příkladně Tyler Dooley, synovec nové členky královské rodiny Meghan.

Některých věcí si všímá i mainstream. Reflex si všímá plánů labouristů, které bychom v našem prostředí očekávali tak od paní Semelové. Vychází přitom z názorů stínového ministra financí za labouristy, takže osoby, která pravděpodobně bude v ekonomických otázkách oprávněna labouristy zastupovat.

Další příklad bude působit, jako by byl inspirován Švejkem. Tedy, až na konečný výsledek. Kevin Crehan se rozhodl protestovat proti islamizaci své země tím, že naházel před dveře mešity plátky slaniny. Za tento zločin „proti Anglii“ byl odsouzen na rok vězení. V něm za záhadných okolností zemřel.

S opozičními názory se britská vláda opravdu nepáře. Některým z vás možná něco řekne jméno Lauren Southern, půvabné kanadské pravicové aktivistky. Do Británii jí byl preventivně zakázán vstup. Stejně jako Martinu Selnerovi, jehož projev určený Angličanům musel poté přečíst jiný aktivista, Tommy Robinson.

A právě u toho jména se na chvilku zastavme. V Británii mají takové zvláštní pravidlo, že o některých kriminálních příkladech nesmějí média informovat, aby nedošlo k ovlivňování soudního procesu. Působí to sice logicky, ale cynik by mohl namítnout, že se to dá zneužít k zametení pod koberec věcí, které nemá veřejnost znát.

Tommy Robinson v pátek upozornil na projednávání právě takového případu, který se týkal pákistánského zločineckého gangu. Obratem byl zatčen a jelikož to nebyl jeho první podobný konflikt s britskou justicí, byl již v podmínce. Na jeho případ bylo okamžitě uvaleno zmíněné informační embargo, takže oficiální média vesměs mlčí. Podle některých zdrojů byl ihned odsouzen na 13 měsíců vězení.

Jeho příznivci upozorňují, že coby známý odpůrce islamizace může snadno dopadnout jako již zmíněný Kevin Crehan. Zároveň se zmobilizovaly, petici na jeho podporu podepsaly řádově stovky tisíc lidí (včetně mě), již v sobotu se konala demonstrace. Podpora je mu vyjadřována i ze zahraničí, stačí nahlédnout na FB profily německé Pegidy, českých Naštvaných matek nebo „posledního slyšitelného politicky nekorektního“ Svobodného Luboše Záloma. O situaci informoval například Gatestone Institute či Breitbart.

Věznění opozičních publicistů, to je něco, co máme spojené se státy typu Běloruska, Turecka nebo Číny. Přiznám se, že pořád nemohu úplně uvěřit tomu, že mám na tento seznam zařadit i Velkou Británii.

S kým lze spojovat odzbrojování občanů, to raději ani nepřipomínám.

Osud Británie nám musí být varováním. Varováním, že žádné vítězství není poslední, že úsilí o zachování národního a kulturního dědictví, svobody a státní suverenity samotným odchodem z EU v žádném případě nekončí.

Zároveň s tím je potřeba doufat, že se Angličané znovu vzchopí. Už jednou na cestě k socialismu byli a výsledkem bylo zvolení Margaret Thatcherové, která naopak pomohla socialismus porazit. Snad právě zatčení opozičního publicisty Angličany probere a připojí se ke konzervativní kontrarevoluci, která nyní probíhá po celém světě.