V britské Dolní sněmovně se po odmítnutí dohody s Evropskou unií postavení dvou hlavních rozpolcených stran týden od týdne mění a premiérka Theresa Mayová není v stavu ukočírovat rozvášněný parlament, vlastní stranu, ba ani ministry svého kabinetu. 

Politická reprezentace se pod náporem rozhodnutí referenda z června 2016 štěpí, protože většina členů konzervativní strany a třetina strany labouristické volila vystoupení z EU, kdežto 78 procent všech poslanců volilo obráceně. Vypukl střet lidu s establishmentem, brexit rozdělil obě hlavní partaje. Kdyby nešlo o tak závažnou životní záležitost, tak by si poslanci v tradici anglické demokracie mohli říct, nejsme žádní delegáti, jsme zástupci lidu a hlasovat budeme podle svého niterného přesvědčení. Nacházejí se však v pasti, už jen proto, že jim komentátoři otloukají o hlavu, že si platnost lidového hlasování sami odhlasovali a do předčasných voleb po plebiscitu kandidovaly obě strany s programem brexit vyjednat. Průšvih nastal, jakmile anglická diplomacie narazila na neústupnost Bruselu a poslanci pro setrvání v EU včetně premiérky si uvědomili, že by odchod znamenal hospodářskou újmu, a začali považovat vystoupení za tragédii. Nejraději by se mu nějak šikovně vyhnuli, aby to nevypadalo jako podraz na voličích. Ale jak?

Pod tlakem svého přesvědčení se někteří pustili do boje a veřejnost zastrašují ekonomickou katastrofou brexitu. Jako na potvoru mají ti, co brojili nejvíc, smůlu, neboť je zvolily obvody, kde se voliči rozhodli pro vystoupení, v některých případech masivně, a místní stranická organizace by jejich kandidaturu před volbami odvolala. Proto se rozhodli ze strany vystoupit a předminulé pondělí tři konzervativci a osm labouristů (další se přidal později) založili v parlamentu nezávislou skupinu TIG (The Independent Group) jako možný zárodek nové politické strany. Čin naprosto zoufalý, neboť ve většinovém volebním systému jednotlivých okrsků, kde vítěz nejvyššího počtu hlasů bere vše, by odpadlíci kandidující proti brexitu neměli šanci. Šéf labouristů Jeremy Corbyn, aby zmařil další odchod poslanců ze strany, se rozhodl proti svému přesvědčení podpořit vyhlášení druhého referenda, dobře ví, že tím kvůli brexitu ztratí voliče, co má ale dělat, když je Strana práce i její vedení v naprosté většině pro setrvání v Unii. Aspoň vzal vzbouřencům v parlamentu vítr z plachet a jejich deklarace, že vystupují ze strany také kvůli jeho antisemitismu, na nový politický program nestačí.

Aby druhý plebiscit nebyl jen politicky nepřijatelný reparát, musel by se týkat vyjednané smlouvy s EU, ale riziko odmítnutí vládnoucí konzervativci nepřipustí a parlament druhé hlasování neschválí. Program strany labour ve prospěch referenda teď pro změnu vyděsil několik desítek jejich vlastních poslanců, kteří by v brexitových okrscích byli za zrádce a přišli o kariéru. Tato skupina, připravená 12. března svého neoblíbeného vůdce zradit a hlasovat s konzervatici pro dohodu s EU, zásadním způsobem mění parlamentní aritmetiku.

Nyní se ale proti své vlastní šéfce vzbouřilo 15 ministrů a náměstků, pohrozili jí demisí a přinutili k radikálnímu obratu. Mayová zatím taktizovala na dvě strany rozpolceného parlamentu, aby se obě frakce navzájem vyrušily. Konzervativní přívržence „tvrdého” radikálního odloučení z EU, kteří její dohodu odmítli jako brexit neexit a věčné vazalství pod taktovkou Bruselu, přesvědčovala, že svým odporem dopustí opačný výsledek a když její smlouva neprojde, Británie v Unii zůstane. Zastáncům setrvání naopak vyhrožovala, že odmítnutím její de facto kompromisní dohody by mohli nechtěně vyvolat hrůzný brexit bez smlouvy.

Pučisté ve vládním kabinetě její blufování zmařili a prosadili, že v případě, kdyby při hlasování 12. března její dohoda opět neprošla, musela by vláda předložit parlamentu volbu o vystoupení z Unie bez dohody, ta by samozřejmě propadla a poslanci by dostali druhou možnost hlasovat o prodloužení termínu vyjednávání po vypršení ultimáta dle Lisabonské smlouvy 29. března. Dnešní výsledek hlasování jistě potěšil vyjednavače EU, protože se poslední dobou kvůli hospodářské stagnaci eurozony a hlavně Německa počali sami obávat důsledku tvrdého brexitu. Nemusí teď vymýšlet žádný přílepek, aby smlouva prošla britskou sněmovnou. Konzervativní brexitéři považují odklad za nepřijatelný trik na zastavení brexitu, mluví se sice jen o třech měsících, ale co kdyby se to protáhlo do nekonečna.

A tak je výsledek předvídatelný, zmatené skupiny v parlamentu se navzájem zlikvidovaly. Euroskeptici nemohou než dohodu s EU, kterou už jednou potopili, bez ohledu na nějaký nemastný neslaný ústupek Bruselu, prostě schválit a skupině labouristů, kteří se děsí svých voličů, také nezbývá nic jiného. V Británii, jak se říká, funguje demokracie zezdola, byť ji lze někdy obejít, jak ukazuje premiérčin brexit neexit.

Šéf parlamentní skupiny konzervativních brexitářů Jacob Rees-Mogg se už se situací smířil. Koneckonců formálně vystupujeme, přestaneme platit členský příspěvěk (13 miliard liber ročně) a můžeme si vybírat přistěhovalce podle svých potřeb. Budoucnost neznáme, Unie je v krizi a ostrovní království si bude časem svá pravidla měnit a svobodně obchodovat se světem.

Libra posílila a norský fond, největší na světě, zvýšil v Británii své investice. Trhy někdy věští lépe než komentátoři.