Minulou neděli bleskově odsouhlasila sedmadvacítka EU vzájemnou dohodu s vládou premiérky o závazných pravidlech budoucí obchodní smlouvy, která se teprve dojedná po vystoupení Británie z Unie za tři měsíce. Je to pokořující diktát, protože za přístup na jednotný trh se musí podřídit současným i budoucícím regulacím celní unie i fiskálním a sociálním pravidlům společného trhu.

Premiérka po půldruhém roku mučivého vyjednávání prohrála téměř vše, oč usilovala. Ve svém slavném projevu v lednu 2017 vyhlásila cíl vyjednat s Unií rovné partnerství, bezcelní neomezený obchod, kontrolu hranic (imigraci), možnost sjednávat obchodní smlouvy s celým světem, nadřadit parlament unijní legislativě a soudnímu dvoru EU, stručně řečeno usilovala o návrat suverenity a svobodný obchod. Výsledek je tristní a svým způsobem absurdní. Totální podřízenost a na rozdíl od Lisabonské smlouvy má dokonce o případném odchodu Británie z nového „partnerství” rozhodovat sama Unie, ta totiž trvá s Dublinem na pravidlech jednotné regulace v Severním Irsku. Je to, jako kdyby Spojené království odcházelo z Unie bez budoucího práva vládnout části svého území. Eventuelní pokus Angličanů o jiná tržní pravidla by znamenal de facto jeho odtržení a pravděpodobně i ztrátu Gibraltaru. Na Severním Irsku jim sice záleží pramálo, ale tento neuralgický bod je v přímém rozporu se suverenitou, o niž Mayová (údajně) usilovala a marně dnes tvrdí, že to prostě jinak nešlo. Unie poněkud ustoupila v záležitosti kontroly ostrovních hranic a imigrace a možná by souhlasila se zrušením britského ročního tributu či výkupného za přístup na trh. Oba ústupky jsou ale nejisté, dohoda je pouze naznačuje a podrobnosti obchodní smlouvy se mají vyjednávat až do konce roku 2020. O návratu Británie do svých výsostných vod a práva na výhradní rybolov se má také ještě jednat. Francie už vyjádřila nesouhlas.

Dolní sněmovna bude v týdnu před minisummitem EU 13. prosince o dohodě hlasovat. Už nyní ji ze 160 konzervativních poslanců, kteří volili brexit, odsoudilo 90 jako nepřijatelnou potupnou kapitulaci a defacto brexit ne-exit, odmítlo ji i deset severoirských spojenců ve sněmovně za ohrožení územní celistvosti státu a šéf labouristické opozice Jeremy Corbyn ji prohlásil za nepřijatelný paskvil. Ten má ovšem ohromný problém. Debatě o podrobnostech dohody se vyhýbá, protože labouristé kvůli brexitu ztratili miliony voličů a sám nikdy nebyl příznivcem členství v EU. Není zatím ochoten ani podpořit druhé referendum, jež prosazuje vedení jeho strany. Kochá se nadějí na porážku vlády. Po nekonečné kritice poslanců se v Parlamentu přece jen zmohla jedna dáma na slabou obranu dohody jako jedinou možnost, jež Británii zbývá. Mayová ale nepropadla malomyslnosti z téměř naprostého fiaska, vášnivě se vrhla do zřejmě předem prohrané kampaně a vyzvala Corbyna na televizní duel. Poslance z volebních okrsků, v nichž hlasovala většina voličů pro brexit, varovala, že ztratí své voliče i mandát, protože jiný brexit není možný a Británie by odmítnutím propadla buď do chaosu neřízeného odchodu, nebo by musela v Unii setrvat. Rozhodla se tyto voliče osobně přesvědčovat a hodlá za nimi dva týdny jezdit a vysvětlovat jim, že jinou volbu nemají. Svým poslancům také pohrozila, že riskují pád vlády a mohou vyvolat (čili prohrát) nové volby, což je nepravděpodobné, neboť premiérka abdikovat nehodlá. Pokud by ale její dohodu parlament masivní většinou zamítl, mohli by konzervativci vyvolat volbu nového lídra toryů.

V médiích se opět rozhořela zuřivá diskuse, tak jako během plebiscitu. Zastánci setrvání děsí národ katastrofou neřízeného brexitu. Sebemenší celní kontroly by vedly ke zhroucení obchodního provozu mezi ostrovem a kontinentem. Vlivný týdeník The Economist straší nemocnicemi bez léků, propadem celých průmyslových odvětví, zejména automobilek a zemědělství bez dotací. Tvrdí, že by obchodní smlouvy se světem trvaly dlouhá léta. Unie by se podle něho chovala nepřátelsky. Dohodu považují za výsledek typicky anglického pragmatického kompromisu a řeči o zradě či kapitulaci Mayové odmítají.

Argumenty má Mayová opravdu slabé, kontrola imigrace z EU téměř ztratila smysl, hodnota libry klesla, ve střední Evropě je už delší dobu velký nedostatek zaměstnanců, a tak jen za poslední čtvrtletí se odstěhovalo z Británie 130 000 lidí. Kritici dohody katastrofický scénář odmítají a namítají, že je naprostou kapitulací a teprve její odmítnutí by přinutilo Unii změnit pokořující podmínky, zvláště past vnitřní irské hranice. Hospodářské obtíže přiznávají, ale mají důvěru v v budoucnost nezávislé země. Ozval se i premiérčin věrný souputník, bývalý ministr zahraničí Michael Fallon, „potřebujeme odklad na 2-3 měsíce, tato dohoda přijatelná není, je to hazard, nemáme záruku ani plynulého obchodu, ani možnosti snižovat cla.” Problém spočívá také v premiérčině lživém tvrzení, že umožňuje mezistátní obchodní smlouvy mimo kartel Unie. Neumožňuje, jak tweetnul americký prezident Donald Trump. „Je výhodná pouze pro EU.”

Z pochopitelných důvodů se veřejná debata stále točí okolo obchodu a ekonomických potíží, jež by odmítnutí dohody způsobilo. V pozadí se ale skrývá spor anglických patriotů o samostatnost, odmítnutí kapitulace se stalo pro mnohé otázkou cti. Probouzí se historické vědomí tisícileté říše, která porazila Napoleona a ustála Hitlera. Jak dopadne hlasování za dva týdny, nevíme, to je v politickém rozvratu opravdu dlouhá doba, ale zásah amerického prezidenta se může ukázat jako zásadní.

MfD, 28.11.2018